Povídka

Lepší si nepamatovat minulý život (někdy)

Čekám v kavárně u kiwi limonády, naproti mně volná židle. Jako bych na někoho čekala. Taky že jo.

Mám tady domluvenu schůzku se svou potenciální dublérkou. Ohledně jisté záležitosti určené jen pro mé uši.

Půl druhé, pět čtyři tři dva jedna, je tady.

Jmenuje se také Anna, o to však nejde. Objednala si mangovou limonádu a začala vyprávět.

Předem mi řekla, že ta „věc“ se stala v jejím minulém životě. To si nechala zjistit u kartářky, protože ta u nich v ulici zvládne předpovídat budoucnost i odvykládat minulost.

Nadechla se, odkašlala si „ehm ehm“ a řekla: „No tak ve středověku, kdy se to tady hemžilo Saracénama a zuřily tady bitvy a ve válkách jsi mohla potkat mrtvý na každém kroku, stála jedna tvrz, honosná, kde mě přijali za služku. Jenže se to dělo přesně obráceně.“

„V jakým smyslu obráceně?“ nepochopila jsem.

„V tom, že obvykle paní, nebo pán domu, teda v tomto případě tvrze, terorizuje služku a tady jsem ten teror obstarala já, služtička, a obětí se stala ta paní domu a její muž. I vojáci a ostatní lidi u dvora, abych tak řekla.“

„Jo takhle. A jak jsi je terorizovala?“

„No tak jsem…,“ a spustila zase tok myšlenek v slovech.

„Nadávala jsem jim, poroučela, brala jsem si do huby jejich váhu, jejich vzhled, ty bradavice a šrámy z bojů a hnisavý boláky, velkej nos, neřkuli frňák, paní domu a plochý nohy, kromě toho jednu kratší, než tu druhou, takže jsem se navážela do pana domácího, že napadá na pravou nohu, a zvlášť spadeno jsem měla na jednoho sluhu, který přišel až po mně, a možná mi tak ležel v žaludku, protože se narodil podstatně dýl než já.“

Na dotaz „Co ti proved´?“ odpověděla: „V podstatě nic, teda na začátku nic. Intenzivně po mně pokukoval a pak mě začal balit. Šel na to dost nemotorně a počínal si velmi urputně.“

(Snažila jsem se udržet pokerface při psaní těchto řádků.)

„Jak urputně?“

„No tak, že nedržel moc na uzdě svoje emoce a dával jim průchod, co to dá.“

„Vyjel po tobě, nebo tak něco ostřejšího?“ zeptala jsem se opatrně.

„To taky, ale ještě něco horšího.“

„Co přesně?“ vypadlo mi z úst zastřeným hlasem.

Oči se jí zalily slzami a zavyla: „Zneužil mě. Pohlavně.“

„Ty vole. To je hroznej haluz,“ ulevila jsem si.

Ona neměla, co na to říct.

Objednala jsem dvakrát panák ruské vodečky a přiťukly jsme si. Obě jsme to potom ještě asi měsíc rozdýchávaly.

(Nepíše se mi o těchto tématech úplně dobře, nebo snadně, ale čerpám z vlastní zkušenosti, nutno dodat, že nepodložené – zatím.)

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Sidonie Lenerová

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 3 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Noční režim
Četba díla zabere cca 3 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Ten den vlaky ještě odjížděly tak, jak měly. Lidé nastupovali a vystupovali sledujíce své každo...
Jak je vůbec mohlo napadnout, že se nechám omezovat? Navíc něčím tak pomíjivým. Proč by mě mě...
Tři životy Život samotný je obrovský dar, který jen tak nepoletuje ve vzduchu ...
Dvě slova ... použijte důležitá slova včas ...
Na vojně jsem měl jediného kamaráda, který si zasloužil takové označení. Jmenoval se Jan Petras ...
Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než ...
Zdravotník rozrazil dvoukřídlé dveře. Do potemnělé chodby pak další dva vtlačili vozík, na kte...
Bílou? Jen čistě bílou? Co tím myslí? Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou? Tak nejasn...
Katka: „Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi, jsem ve slepý uličce a bloudim tady s...
A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání! Skoro celou polovinu života. A to už...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
Náhle mě cosi drclo do lokte. Paže se svezla z opěrky a tělo, které tak přišlo o oporu, se nachý...
Neobyčejný příběh Ať kdokoliv myslí na cokoliv, všechno se splní
Každá nečestnost se nevyplácí ...
aneb o komunikaci ...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pra...
Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než ...
Zabzučel mi telefon a z displeje na mě blikala ikonka smsky. Rozespale jsem ho odemkl. Zpráva byla od...
Dědictví, které se předává z generace na generaci
Na vojně jsem měl jediného kamaráda, který si zasloužil takové označení. Jmenoval se Jan Petras ...
Jak je vůbec mohlo napadnout, že se nechám omezovat? Navíc něčím tak pomíjivým. Proč by mě mě...
Bílou? Jen čistě bílou? Co tím myslí? Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou? Tak nejasn...
Tři životy Život samotný je obrovský dar, který jen tak nepoletuje ve vzduchu ...
Katka: „Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi, jsem ve slepý uličce a bloudim tady s...
aneb o komunikaci ...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
Pravá láska je  jako pohádka ...
Dvě slova ... použijte důležitá slova včas ...
Neobyčejný příběh Ať kdokoliv myslí na cokoliv, všechno se splní
K cíli  vede více cest ...
0