Čekám v kavárně u kiwi limonády, naproti mně volná židle. Jako bych na někoho čekala. Taky že jo.
Mám tady domluvenu schůzku se svou potenciální dublérkou. Ohledně jisté záležitosti určené jen pro mé uši.
Půl druhé, pět čtyři tři dva jedna, je tady.
Jmenuje se také Anna, o to však nejde. Objednala si mangovou limonádu a začala vyprávět.
Předem mi řekla, že ta “věc” se stala v jejím minulém životě. To si nechala zjistit u kartářky, protože ta u nich v ulici zvládne předpovídat budoucnost i odvykládat minulost.
Nadechla se, odkašlala si “ehm ehm” a řekla: “No tak ve středověku, kdy se to tady hemžilo Saracénama a zuřily tady bitvy a ve válkách jsi mohla potkat mrtvý na každém kroku, stála jedna tvrz, honosná, kde mě přijali za služku. Jenže se to dělo přesně obráceně.”
“V jakým smyslu obráceně?” nepochopila jsem.
“V tom, že obvykle paní, nebo pán domu, teda v tomto případě tvrze, terorizuje služku a tady jsem ten teror obstarala já, služtička, a obětí se stala ta paní domu a její muž. I vojáci a ostatní lidi u dvora, abych tak řekla.”
“Jo takhle. A jak jsi je terorizovala?”
“No tak jsem…,” a spustila zase tok myšlenek v slovech.
“Nadávala jsem jim, poroučela, brala jsem si do huby jejich váhu, jejich vzhled, ty bradavice a šrámy z bojů a hnisavý boláky, velkej nos, neřkuli frňák, paní domu a plochý nohy, kromě toho jednu kratší, než tu druhou, takže jsem se navážela do pana domácího, že napadá na pravou nohu, a zvlášť spadeno jsem měla na jednoho sluhu, který přišel až po mně, a možná mi tak ležel v žaludku, protože se narodil podstatně dýl než já.”
Na dotaz “Co ti proved´?” odpověděla: “V podstatě nic, teda na začátku nic. Intenzivně po mně pokukoval a pak mě začal balit. Šel na to dost nemotorně a počínal si velmi urputně.”
(Snažila jsem se udržet pokerface při psaní těchto řádků.)
“Jak urputně?”
“No tak, že nedržel moc na uzdě svoje emoce a dával jim průchod, co to dá.”
“Vyjel po tobě, nebo tak něco ostřejšího?” zeptala jsem se opatrně.
“To taky, ale ještě něco horšího.”
“Co přesně?” vypadlo mi z úst zastřeným hlasem.
Oči se jí zalily slzami a zavyla: “Zneužil mě. Pohlavně.”
“Ty vole. To je hroznej haluz,” ulevila jsem si.
Ona neměla, co na to říct.
Objednala jsem dvakrát panák ruské vodečky a přiťukly jsme si. Obě jsme to potom ještě asi měsíc rozdýchávaly.
(Nepíše se mi o těchto tématech úplně dobře, nebo snadně, ale čerpám z vlastní zkušenosti, nutno dodat, že nepodložené – zatím.)
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj nápad postavit proti sobě dvě ženy v kavárně, z nichž jedna vypráví o svém bizarním minulém životě, je velmi osvěžující a originální. Koncept drzé středověké služky, která terorizuje své pány, má skvělý komediální potenciál, jenž se však nečekaně láme do temnějšího tématu. Je to odvážná zápletka, která čtenáře rozhodně překvapí a udrží jeho pozornost až do samotného konce.
Atmosféra – ★★★☆☆
Text začíná velmi příjemnou, civilní a lehce odlehčenou náladou, která dobře kontrastuje s historickým vyprávěním. Přechod k vážnému traumatu v závěru je ale možná až příliš náhlý, což čtenáři ztěžuje plně se napojit na emoce postavy. Kdybys atmosféru budovala o něco pomaleji a dala postavám více prostoru na reakce, emoční dopad by byl mnohem silnější.
Provedení – ★★★☆☆
Dialogy mají svižné tempo a text se čte velmi lehce, což je tvá velká přednost. Stylisticky by však příběhu prospělo vyhnout se rušivým autorským vstupům v závorkách, které čtenáře zbytečně vytrhávají z plynulého děje. Objevují se zde drobné gramatické a interpunkční nepřesnosti, ale ty snadno vyřešíš pečlivější korekturou, hlavní je, že tvůj styl psaní má přirozený tah na branku.
Celkové hodnocení:
Máš obrovskou fantazii a nebojíš se experimentovat s nečekanými zvraty, což z tebe dělá velmi zajímavou autorku. Příběh má skvělý spád, jen by si zasloužil trochu více péče při budování napětí a plynulejších přechodech mezi komikou a tragikou. Určitě v psaní pokračuj, máš dar zaujmout čtenáře a tvé texty mají osobitou jiskru!