Na vojně jsem měl jediného kamaráda, který si zasloužil takové označení. Jmenoval se Jan Petras a jednou si při směně na operačním sále zapsal do notesu – jsme armádou obranného typu, proč máme útočné bodáky? Byla to hloupost, neboť službu operačního důstojníka držel ten den ukázkový blbec podplukovník Laučo, který navíc oplýval nepříjemnou vlastností, že opouštěl řídicí pult, aby kontroloval práci vojáků u vysílaček a telefonů.
Zeptal se Petrase, co si to píše, vytrhl mu zápisník, a kromě zmíněného postřehu tam našel opsanou přísahu vojáka základní služby Československé lidové armády a pod ní dovětek – ani jsem nevěděl, kolik mám dobrých vlastností: jsem statečný, ukázněný, důsledný, iniciativní, svědomitý a jsem připravený nasadit svůj život. Laučo to pochopil v duchu svého založení, že je to znevažování armády i přísahy, zbrunátněl a zařval na Honzu, aby s ním šel do kanceláře.
Než se tak stalo, ozval se vedle mě sedící desátník Kefka a informoval Lauča, že také já si cosi píšu, takže i mě podplukovník pohnal do kanclu. Tam na nás hulákal, že si to odskáčeme a skončíme u tankistů jako nabíječi. Petras odpověděl, že stejně nepočítal s lehkou vojnou. Mlčel jsem, protože jsem nechtěl poukazovat na to, že píšu jen neškodné povídky. Přišlo mi podlé vyzout se z průseru a nechat v něm kamaráda samotného. Navíc by to bylo zbytečné. Pro Lauča znamenalo každé psaní činnost nebezpečnou a nepřátelskou.
Nejspíš jsem se ale nějak uculil, jelikož se mě podplukovník otázal, jestli je mi to k smíchu? Řekl jsem, že jsem si vzpomněl na vtip. Užasl, že teď myslím na fóry a chtěl ho slyšet. Začínal otázkou, proč se podplukovníci nevyrábějí ze dřeva? Tak jsem se na to Lauča zeptal. Odvětil, že neví, a já objasnil – protože dřevo pracuje. Navzdory tomu, že byl zelený mozek, co žere vojnu i komunistickou ideologii, se rozchechtal a řekl, že nám to pro tentokrát promine.
Když jsme se vrátili na operačku, Kefka se poškleboval, jak nám to skrz Lauča zavařil, ale Honza ho zchladil, že z toho podplukovník nebude nic dělat, protože jsem mu vyprávěl vtip. Kefka, který se vlastně jmenoval Šťastný a přezdívku dostal od nás, jelikož měl pod nosem knírek jako štětiny kartáčku na zuby, jenž se slovensky nazývá kefka, usoudil, že Petras kecá, ale stejně civěl jako blbě vyřezaný svatý na humnech. Vtom vyšel z kanceláře Laučo a zavolal na mě, že ten fór musí říct Vánkovi, což byl jiný operační důstojník, s nímž se ustavičně popichoval. Kefkovi sklaplo, a kromě toho zřejmě nechápal, co se zrovna stalo.
Honza se pak vztekal, co je Kefka za svini, prý by potřeboval nakládačku a divil se, že ho zrovna já chci nechat na pokoji, když právě on na mě podplukovníka upozornil. Řekl jsem, že vojna bude ještě dlouhá a na toho hajzla beztak dojde. Honza se ještě ptal, jak jsem věděl, že na Lauča vtip zabere. Řekl jsem, že mě vážně napadla jen ta anekdota, ale nevěděl jsem nic. Petras vyzvídal, jestli jsem se ji nebál Laučovi vyprávět? Já na to, že jsem o tom nepřemýšlel.
Hlasité předčítání
