Se stromy si hrál jemný vítr. Z kašny proudila voda střídajíc jedny a druhé proudy. Na zelené trávě se váleli lidé. Někteří navzájem si po boku, obzvlášť zamilované páry užívající si tepla slunce. Po písčitých chodnících procházeli páníčci se svými psi. Jedna doga znala druhou, další pes znal čtvrtého. Zatímco si psovodi vyměňovali úsměvy, psi si očuchávali zadky. Tu a tam kolem projel poslíček na kole. Tenhle s jídlem, tento s poštou. Za zelenými hradbami hučelo město, ale v tomhle parku se zdál svět naprosto jiný. Poletující létající talíř odhozený dětskou dlaní mířící do náručí jeho šťastné matky přeletoval nad radostnou bezstarostností.
Na jedné bílé lavičce seděl starý pán. Užíval si výhledu na celý park, který byl odtamtud znamenitý. Vedle sebe měl malou černou brašnu. Po nějaké době z ní vytáhnul knihu. Začetl se do povídky jménem Oceán, která pojednávala o obětavosti jednoho k druhému. Skvěle vyvážený příběh prodaných hodinek jen proto, aby jejich vlastník mohl koupit hřeben své manželce, která se mezitím nechala ostříhat a následně vlasy prodat jen proto, aby její manžel hodinky, tolik milované, nemusel prodávat. Starý pán se usmíval nad momentem, kdy došlo ke shledání obou stran.
Zase knížku zavřel, přehodil jednu nohu přes druhou, posunul si malý vycházkový klobouk do čela, aby mu nesvítilo do očí a dál se kochal pohledem na štěstím zaplavené lidi místního parku. Netrvalo však dlouho a objevil se mladý muž.
Přes rameno měl brašnu, oblečený v tmavé košili a v kalhotách. Na takové oblečení je docela horko, pomyslel si starý pán.
„Můžu?“ Ukázal mladý muž na volné místo vedle starého pána.
„Ale samozřejmě.“
Sotva se posadil, z brašny vytáhnul notebook, položil jej vedle sebe a lovil dál, až nakonec vydoloval zbytek svačiny, kterou ten den nestihl v práci sníst. Notebook pak vrátil zpět a pustil se do oschlého toastu.
„Není nad to si trochu odpočinout,“ pronesl starý pán.
„To mi povídejte. Celý den nějaké schůzky. Mám hlad jako vlk,“ řekl mladý muž s plnou pusou.
Starý pán se dál jen tiše usmíval. Nechtěl mladého muže rušit v jeho svačině. Postaral se o to však zvonící telefon.
„Ahoj miláčku,“ řekl mladý muž a spolknul velké sousto, až protáhl krk. „Počkej. Ne. Rozhodně ne. Celý den jsem lítal po zasedačkách. Jsem na cestě. Zrovna procházím parkem.“
Chvíli bylo ticho. Starý pán měl ještě dost dobrý sluch na to, aby k němu doléhala rozvášněná slova ženy z druhého konce telefonátu. Rozeznat je však nedokázal.
„Ale to snad ne. Já za to ale nemůžu! Ale proč?“ zněla slova mladého muže.
Zase vzrušený ženský hlas.
„Cože?!“ vyjekl, až se ho zaleklo dítě hrající si na pískovišti opodál. „To ale takhle nejde! Co kdybychom si o tom ještě promluvili?“ Žena odpověděla jednoslovně. „Ale to takhle nejde! Já to vzdát nechci! Změním to! Vím, že potřebuješ více péče. Já to vím! Dělám to přece pro nás!“ začal znít jeho hlas tak plačtivě, jako když se někdo dozví, že mu zemřelo milované domácí zvíře. „Takže to už tě nikdy…“ nestihl doříct. Zcela jednoznačně mu žena položila telefon. Ještě se snažil dovolat zpět, ale nezvedala to.
Mladý muž se podíval na rozkousaný toast, zašklebil se a vyhodil jej do popelnice vedle lavičky.
Hlasité předčítání
Moc hezké