Povídka

Princ
Četba díla zabere cca 6 min.

A forest filled with lots of trees under a cloudy sky
Autor: Adel Raven

 

Křehká panna seděla v temném koutě věže, její útlý pas svíral zkažený dech saně a její křehké tělo se třáslo v ozvěnách, které zvíře před šedými zdmi hradu vydávalo. Princezna Adriana byla odvlečena v drápech saně před více než dvěma týdny, a i když každý v království znal proroctví, až do osudné chvíle všechny sytila naděje, která věřila silnému zabezpečení hradu. „Ach,“ povzdechla si Adriana a pohlédla do dáli skrz zamřížované okénko. Svůj zrak upřela na pahorek, který se tyčil nad hlubokým lesy, a jehož vrchol olizovaly sluneční paprsky. Při této podívané se v jejím srdíčku zablýskla naděje, že si pro ni přeci brzy přijde princ David, přesně tak jak praví zbytek legendy. Při vzpomínce na něj se zachvěla, jak moc si přála být v bezpečí jeho silného objetí. Naděje, že bude brzy pod rytířovo štítem, princeznu ukolébala do sladkého snění. Měla tolik času na brouzdání ve své hlavě, malovala si svět po boku prince. Bude jistě opředena nitmi závisti princezny Anny, která už se dlouho snažila vetřít do jeho přízně. Zvuk dusotu kopyt se vyšplhal až do výšin k mladé panně. „Můj zachránce, můj hrdino!“ vykřikla s nadšením Adriana a ladně proplula blíže k okenní mříži, aby ukořistila aspoň trochu pohledu na svého milého. Její oči se leskly v zalití slz při spatření Davida před pochmurnou stavbou. Princ vytasil z pochvy meč a v odlesku zbraně spatřil rozšířené zorničky saně, která stála za ním. Poryv páchnoucího dechu draka opřádal muže. Princ se svižně otočil, natáhl ruku a zamířil šavlí směrem k srdci zvířete. Drak zafuněl. Princezna dychtivě upínala zrak na svého udatného zachránce, nemohla se odlepit od představení, ač veškeré násilí se jí vždy příčilo. Tolik se těšila, až ji David vysvobodí a odveze zpět na zámek. V tom však princ klopýtl, jeho pevný stisk povolil a meč s cinkotem narazil do kamenné dlažby. David se otočil, udělal pár kroků a vyšvihl se na svého oře, který čekal opodál. Pod kopyty koně se rozvířil prach a postupně zmizel v pohlcení okolního lesa. Adriana nemohla uvěřit tomu, co právě viděla. Její silueta uvnitř věžní komnaty klesla k zemi. Zhořklá rosa beznaděje ji pálila v očích. V hlavě si skládala puzzle s princem Davidem. Jeho kachektická postava se lámala ve větru, jeho zženštilé ruce zakrývaly rukavičky a z jeho nitra zela prázdnota. Venku se zahřmělo, noc hvězdy tiše porodila. Princezna si otřela slzy, stoupla si, narovnala se a vypnula hruď. Ozdobnou krajkou, kterou strhla z šatů, si uvázala vlasy do ohonu. Odkopla střevíce, její paty došláply na zem a lýtka pocítila stabilitu. Ráznými kroky prošla místností ke dveřím. Pevně sevřela kliku, zatlačila za ni a dveře se s vrzotem otevřely. Vedle vchodu plála pochodeň. Uchopila ji a pokračovala dolů po točivých schodech. Vyšla až před věž s údivem, že nikde neviselo tisíce zámků. Drak spal a pokojně funěl. Dívka se sklonila, aby mohla zvednout Davidův meč. Uchopila šavli, natáhla ruku a zamířila směrem k srdci bestie. Vítr

zasvištěl, a sfoukl hořící pochodeň, kterou Adriana odložila opodál. Saň se probudila. Byla na dosah meče. Stačil mžik a byla by zabita. Princezna ovšem stála jako v okovech a po zahledění do drakovo hlubokých očí zbraň odhodila. Jako by v nich spatřila střípek něčeho dobrého. Něčeho, co jí nedovolovalo ho zavraždit. „Neboj,“ řekla hlasitě pevným hlasem a natáhla k drakovi holé ruce. Saň sklopila hlavu, poklonila se princezně, zachrčela a v tónu ozvěn jejího hlasu princezna uslyšela drakovu prosbu. „Nyní chápu, že můj pobyt zde měl účel,“ odvětilo svérázně děvče, „ale teprve teď vím, co se mi snažíš říct.“ Princezna přistoupila k sani, pohladila ji po tlamě a špitla: „Pomohu ti.“ Drak s důvěrou pootevřel pusu. „Víc,“ poprosila. Zvíře pohnulo dolní čelistí, oddálilo ji od horní a poskytlo výjev do svého chřtánu. „Výborně,“ pochválila jej a trochu se ušklíbla v oparu halitózy. „Už to vidím,“ pronesla a zahleděla se na kazem destruovanou dolní stoličku, „moment.“ Princezna ve vteřině zmizela v pevnosti a za chvíli přispěchala nazpět. V náruči nesla lano, které zahlédla při úprku z věže a lahev rumu. Na lahvi byl značný nános prachu a zub času ji dávno omotal do pavučin. Nalila do draka alkohol a svázala ho. Pak se opět sehnula k zemi a zdvihla odhozenou šavli. Drak se otřásl, až to zadunělo, a znovu rozevřel tlamu dokořán. Panna uvolnila mečem závěsný aparát zubu a posléze vynaložila veškeré úsilí, aby stoličku mečem vypáčila. Pot ji lemoval tváře, ale ve vichřici, která právě začala, stála bez hnutí.

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Adel Raven

Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.

V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co ...
Byla jsem v práci. Pracuji v kanceláři, kde je pár kolegů a zároveň jsou to i mí přátelé. N...
V kanceláři panovalo ticho. Všichni jsme sledovali televizní obrazovku. Tam venku panoval chaos. Po ...
V době pandemie jsem přišel, tak jako většina umělců o práci. Byl jsem zaměstnán, jako herec v ...
V kanceláři:   Bylo pondělí a všichni jsme byli v zasedačce a čekali na naší styční d...
Já, mé druhé já a zase já. Cinkot sklenic, tříštícího se skla a rámusu v podobě hlaholu op...
V dalším příběhu ze snů jsem byla znovu v tom domě,ale tentokrát jsem nikoho nevyděsila,procház...
Motýlí dům I přes různé druhy exotických motýlů, měl nejraději své malinké černokřídlé ...
A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání! Skoro celou polovinu života. A to už...
“Tak už je tady zase. No jen se koukni.” “Je to ona. Všiml sis? V poslední době už chodí s...
S obrem u stolu. Obr se na mě za to,co se stalo u Morana na oslavě zlobil! Sotva mě donesl do svého...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...
Náhle se vše roztřáslo. Dosud zahálčivě konejšivý poklid byl přerván zvolna se zesilujícími ...
Zdravotník rozrazil dvoukřídlé dveře. Do potemnělé chodby pak další dva vtlačili vozík, na kte...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu n...
V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co ...
"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek. Kdo by odolal...
A přece já se domnívám, můj milý, že by bylo lépe, aby má lyra byla rozladěna a falešně hrál...
RICHARD SLESSMAN   Z pohledu Jane:   Nakonec jsem zůstala s Hotchem v naší provizorn...
Venku:   Všichni jsme šli stranou od ostatních, aby nás nikdo neslyšel, abychom mohli projedn...
V kanceláři panovalo ticho. Všichni jsme sledovali televizní obrazovku. Tam venku panoval chaos. Po ...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
O trpělivosti ... všechno má svůj čas
Každý nový vztah  je tak trochu vabank ...
Štěstí z pouti Nikdy jsem nebyl průbojný. Není tedy divu, že jsem po různých životních omy...
K cíli  vede více cest ...
Bílou? Jen čistě bílou? Co tím myslí? Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou? Tak nejasn...
Ten den vlaky ještě odjížděly tak, jak měly. Lidé nastupovali a vystupovali sledujíce své každo...
Poté, co jsem zaparkovala své auto v garážích a vzala z kufru auta svou tašku, tak pár lidí tu ...
0