VII. Vylučovat
Pokoj potemněl. Skřek a nářky utichli. Utichl i smích. Všude kolem se prostřel mráz a mdlé zelené světlo, doprovázené smrdutým závanem větru – prázdný stín se s kradmým chichotáním sápal po Jiřího mysli.
– Znovu vyběhl, tentokrát se však dal rovnou doleva, odkud se linul ten nepříjemný pach. Doběhl tudy až zpátky k baru a schoval se za něj. Všichni byli pryč. Mrtvá těla se rozplynula do nicoty a ostatní hosté i s obsluhou zmizeli, jako mizí půlnoční přízraky s prvními paprsky slunce. Všude panoval nepříjemný klid, jako v opuštěné hospodě dlouho, opravdu dlouho po zavíračce.
Věděl, kudy se odtud dostat k východu. Věděl už ale, že žádný východ doopravdy není… leda že… leda že by znal nějaké zadní dveře – dveře ukryté hluboko v útrobách Hostimilovi duše.
„Zadní dveře,“ šeptl Jiří do prázdna.
„Zadní dveře!“ zavřeštěl skřek za jeho zády.
– Úlekem se protočil div si v té rychlosti nevyvrátil páteř. Za ním bylo prázdno – tiché prázdno bez podoby a přece se vztahující kamsi dozadu, nekonečně dlouhou úzkou chodbičkou osvětlenou bledými zelenými stíny, skrytou za tenkou šedivou záclonou. Tam vedly jeho vratké kroky, spíše posunky, jak se po všech čtyřech šoural hlouběji a hlouběji skrze to smrduté střevo.
Chodba byla extrémně úzká, bez nábytku, lamp, či tapet, a stále více a více se snižovala, až se Jiří musel téměř plazit, aby jí prolezl. Chvílemi se holé cihlové zdi zdály být lepkavou mrtvou tkání, jindy se zas proměňovaly ve chladnou hladkou skálu prorostlou černým mechem.
Chodba se táhla dál a dál, po nekonečně dlouhé přímce, až se konečně rozvětvila do nespočetného množství uzlů a odboček.
A Jiří se plazil, kroutil se a sténal, jak byl stále menší a menší – scvrkával se, stárnul, lámal si kosti a přetahoval šlachy, aby se mohl proplazit ještě o malinký kousíček dále – o malinký kousíček hlouběji.
Pak do něj zezadu cosi vrazilo.
Jiří vystřelil z uzounké chodbičky jako špunt z přetlakovaného šampusu. Před očima se mu udělaly mžitky. Letěl několik metrů. Ve vzduchu udělal pár kotrmelců a zázrakem se bez úhony lehce skutálel až na samotný konec chodby, přímo před zavřené rudé dveře ověnčené pavučinou.
Bez váhání hned vyskočil na nohy, pavučinu strhl a chňapl po klice – Na omak cítil zhnusení, jako by ji před okamžikem něco celou ocucalo. Začvachtalo to, když ji stiskl a dveře se s otevřely s dlouhým mazlavým mlasknutím. Za nimi v bledém světle rozeznal strmé točité schodiště, svažující se kamsi do zelené záře. Kluzké výstupky schodů spíše připomínaly zářezy ve skále, nežli schůdnou stezku. Přeci se po nich opatrně vydal, jako by snad neměl na výběr. Krok za krokem, schod po schodu, stále níž a níž, pomalu uzavírající nekonečný cyklus hrůz a neštěstí svého života, ve kterém byl lapený. Krok za krokem, schod po schodu, stále níž a níž… až do pekla.
„Do pekla!“ pomyslel si, jak se šoural po stupíncích dolů snaže se přidržovat vroubků ve kluzkých stěnách. – Doufal, že je v pekle. Anebo že se do něj alespoň blíží. Poslední útěchou mu byla už jen bláhová naděje, že za všechny své hrozné skutky už je navždy spravedlivě potrestán.
Postupně klesl skoro až na úplné dno – do Hostimilova pověstmi obestřeného sklepení.
– Byl v malém prázdném pokoji, který klidně spočíval mezi čtyřmi dobře známými stěnami. Vedle jeho postele na nočním stolku ležely Kafkovy povídky. Za okny panovala všezastiňující neprostupná mlha. A nad postelí vysel jeho obraz – ten, který vyhrál od Goyi: Saturn požírající jednoho ze svých synů. A byl jako zrcadlo do Jiřího svědomí – zrcadlo drásající lidskou mysl k šílenství!
Jiří nesnesitelně odvrátil zrak od toho prokletého díla a beznadějně se vší silou vrhl ven, proti okenní tabuli. Místo třesknutí střepin se všude ale rozhostilo nepokojné houkání nočních ptáků a místo dlouhého smrtícího pádu na ulici sebou Jiří komicky žuchl do měkkého černého mechu.
Rozhlédl se kolem – byl kdesi hluboko v temném černém lese za bezhvězdné noci. Na obloze však skrze mračna žhnul nazelenalý úplněk.
Ale svého pronásledovatele se Jiří stále nezbavil.
Vzápětí se v dálce začalo bolestivě rozléhat stále častější a hlasitější praskání větví a podezřelé šustění listů, které rapidně přerostlo až v ukrutné lámání stromů a v prudce se vzdouvající větrnou vichřici.
Jako by se teď za ním hnal titánský Saturn samotný!
A opět se dal na útěk, naposledy, ale vlastně i poprvé toho večera. Prchal kamsi do tmy, pravděpodobně ještě hlouběji do Lesa. Nohy už měl z toho neustálého potácení nateklé až k prasknutí. Cítil v nich pravidelnou rytmickou píchavou bolest která tepala s každým došlápnutím skrze nervy v chodidlech, nahoru, napříč svaly po celém těle a ještě výše do hlavy, kam se mu zabodávala rozkolísanou páteří. Dech mu rychle začal docházet a před očima se mu stmívalo. Klopýtal přes kamení a popadané větve. Vysoké kapradiny jej šlehaly do rukou a nízké pařáty stromů obrostlé ostrým jehličím mu poškrábaly obličej, div, že si někde nevypíchl oko. Neustále vrážel do tenkých i silných stromů, jako by se prodíral zástupem přízraků postávajících v nekonečné nehybné frontě na onen svět. Vyčerpáním každou chvíli padal na všechny čtyři a do jednoho černého dubu vrazil takovou silou, že si málem vykloubil rameno. Stále silnější rachot a vzdouvající se vítr a prach v jeho zádech jej ale tlačil pořád dál a dál. Zvedal jej ze země, když upadl, a postrkával jej, když náhodou zpomalil. Hnal ho stále kupředu, k jemu předurčenému cíli kamsi do hlubokého údolí uprostřed Lesa, až s ním v jeden moment silou švihl do vyvráceného shnilého kmene povaleného na hraně strmého srázu. Silně jej při tom zabolelo v tříslech, jako by se mu tím nárazem uvolnila ledvina. S námahou se po kmeni vyškrábal na kolena a pak se přes něj přehoupl a skutálel se ze srázu porostlým kopřivami do mělké ledové říčky pod ním, zavánějící známým pachem pochcípaných ryb. Ošklivě si při tom popálil ruce i obličej, který mu rychle začal svrbivě otékat.
Zoufale se přes říčku přebrodil. Když už byl skoro na druhém břehu (celý brod měl jen něco přes 5 metrů), jeden z mnoha kluzkých kamenů pod hladinou mu podklouzl. Noha se mu po něm svezla a zkroutila se do nepřirozeného úhlu, který nutně vyvřel v prudkou palčivou pálivou bolest, značící vyvrknutý, ne-li zlomený kotník. Jiřímu spolu se strastiplným sténáním vyhrkly další slzy z vyděšení již vyschlých očí. Bolestivě se začal sápat do kopečku na druhé straně, když jeho pozornost v husté bezhvězdné temnotě upoutal ještě temnější prostor po jeho pravici.
Stála tam jeskyně. Malá, úzká, ale hluboká puklina asi metr nad úrovní hladiny kolem tekoucí říčky. – Za běžných okolností by působila záhadně a úzkostlivě, nyní ale naskytovala příslib kýženého bezpečí před blížící se katastrofou. Jiří se rychle nasoukal dovnitř a svezl se po jejím písčitém podlaží do ještě palčivější hloubky, kde narazil na její tvrdé kamenné dno.
Tam se celý rozlámaný a duševně i fyzicky vyčerpaný schoulil do klubíčka. Pevně zavřel obě oči a čekal. Čekal a přežíval ještě o okamžik déle…
A snažil se rozvzpomenout.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Koncept surreálního útěku před vlastním svědomím či vnitřními démony je velmi nosný a psychologický přesah textu dodává hloubku. Odkazy na Kafku a Goyu skvěle podtrhují téma šílenství a viny, i když motiv “nekonečné noční můry” je v hororu poměrně častý. Líbí se mi snová logika, kdy se prostředí plynule a nečekaně mění z hospody přes klaustrofobní tunel až po temný les.
Atmosféra – ★★★★★
Zde text naprosto exceluje, dokázal jsi mě okamžitě vtáhnout do děsivého, horečnatého snu. Práce se smyslovými vjemy – od smrdutého pachu přes mazlavé mlasknutí kliky až po fyzickou bolest při útěku lesem – je vynikající a vyvolává skutečnou úzkost. Pocity beznaděje a klaustrofobie z textu přímo sálají a nálada graduje až do samého závěru.
Provedení – ★★★☆☆
Text má skvělé tempo, dynamiku a bohatou slovní zásobu, díky čemuž se čte jedním dechem a čtenáře nepustí. Je tu ale prostor pro zlepšení v gramatice a stylistice; dej si pozor na shodu přísudku s podmětem (“nářky utichly”), koncovky (“Hostimilovy duše”) a hrubky (“vysel obraz”). Občasná krkolomnější spojení by snesla uhladit, ale celková čtivost a plynulost vyprávění tyto technické nedostatky naštěstí úspěšně přebíjejí.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi působivou a intenzivní ukázku psychologického hororu, která čtenáře nenechá vydechnout. Máš obrovský cit pro budování napětí a vizuálně bohaté popisy, což je pro spisovatele obrovská devíza. Pokud v budoucnu věnuješ trochu více času závěrečným korekturám a pilování gramatiky, tvé texty budou působit naprosto profesionálně. Jen tak dál, máš velký talent!