Inspirováno událostí:Zombie tkáně sumýše odmítají zemřít: Vypěstuje si ocas vlastní ještěrku?
Když se řekne „vrchol evoluce“, průměrně egocentrický primát si obvykle představí sám sebe. Představí si mozek schopný zkonstruovat urychlovač částic, napsat sonet nebo vymyslet daňové přiznání. Doktor Klement Hrdlička, vedoucí oddělení hlubinné biologie na podmořské stanici Nereus, si pod tímto pojmem ještě před sedmi lety nepředstavoval nic konkrétního. Nyní, když seděl v přítmí laboratoře a popíjel vlažnou kávu z kelímku, měl o vrcholu evoluce zcela jasno. Byla jím mořská okurka. Přesněji řečeno, její levý zadní kvadrant.
Objekt v obří skleněné nádrži před ním se kdysi jmenoval Psolus fabricii. Zvíře, jehož estetika se dala nejlépe přirovnat k bradavičnaté jitrnici zapomenuté na mořském dně, bylo předmětem rutinního výzkumu regenerace tkání. Když mu tehdy Hrdličkův asistent skalpelem odřízl kus těla, očekával se standardní proces – buď se rána zacelí, nebo fragment podlehne nekróze. Jenže odříznutá tkáň se rozhodla, že pro ni pravidla termodynamiky a buněčného stárnutí neplatí.
Neumřela. Nezačala hnít.
Místo toho se okraje řezu úhledně zaoblily. Tkáň se diferencovala. Vytvořila si vlastní, primitivní, avšak děsivě efektivní imunitní systém. Začala nasávat živiny z filtrované mořské vody. A rostla. Hrdlička si vzpomněl na onen absurdní novinový titulek, který před lety vyšel ve vědecko-populárním magazínu, když o jejich objevu unikly první zprávy: Vypěstuje si ocas vlastní ještěrku?
Hrdlička se tehdy tomu titulku zasmál. Teď mu do smíchu nebylo. Tkáň si totiž nevypěstovala nového sumýše. Nechtěla být znovu sumýšem. Být sumýšem znamenalo mít nervovou soustavu, byť primitivní, a mít nervovou soustavu znamenalo cítit stres, vnímat čas a nakonec zemřít. Tkáň v nádrži se zbavila zbytečností. Stala se čistou, neředěnou vůlí k existenci.
Nádrž měla nyní objem pět tisíc litrů a Masa – jak jí Klement v duchu říkal – vyplňovala dobrou třetinu. Vypadala jako gigantický, pulzující rubín protkaný sítí průsvitných cév. Neměla srdce, přesto v ní tekutina proudila díky rafinovaným osmotickým stahům. Neměla mozek, přesto vykazovala cosi, co Hrdličku nepřestávalo děsit: paměť.
Vstal od stolu a přistoupil ke sklu. Jakmile jeho stín dopadl na povrch nádrže, Masa zareagovala. Na straně přivrácené k němu vyrašily stovky mikroskopických, chvějících se trubiček. Nebyly to oči, nebyly to uši. Byly to chemoreceptory analyzující feromony, které Hrdlička potil. Tkáň věděla, že je čas krmení, protože Klementův biologický rytmus se za těch sedm let nezměnil.
„Tak co, starochu,“ zamumlal Hrdlička a stiskl tlačítko na ovládacím panelu. Shora se do nádrže uvolnila nažloutlá směs fytoplanktonu a syntetických proteinů. Masa se okamžitě rozestoupila, vytvořila dočasné trychtýře a začala potravu pohlcovat. Byla to dokonalá podívaná. Žádný odpad, žádný zbytečný pohyb. Absolutní efektivita.
Z centrály v Ženevě mu neustále chodily e-maily. Grantové komise žádaly výsledky. Generálové a farmaceutičtí magnáti slintali nad představou nesmrtelných vojáků nebo orgánů, které nikdy neselžou. Jak to funguje, doktore? Kde je ten genový spínač? Můžeme to aplikovat na lidský genom?
Hrdlička jim posílal stohy dat, sekvenování DNA, analýzy RNA transkriptomů, ale pravdu jim napsat nemohl. Pravda byla příliš filozofická a pro byrokraty nestravitelná. Tajemství nesmrtelnosti nespočívalo v přidání něčeho nového, ale v absolutní rezignaci na individualitu. Člověk nemohl být jako Masa. Člověk by se zbláznil. Myšlení, vědomí, ego – to všechno byla evoluční slepá ulička. Nádor, který spaloval energii a vedl k nevyhnutelné apoptóze, buněčné smrti. Masa žila, protože neměla důvod přemýšlet o tom, proč žije.
Náhle se ozvalo tiché bzučení interkomu. Byla to doktorka Sýkorová z noční směny.
„Klemente? Nespíš?“
„Ne. Pozoruju Vzorek sedm.“
„Zase? Měl bys jít spát. Mimochodem, přišly výsledky těch posledních biopsií. Ten shluk buněk na severním pólu tkáně… není to tumor, jak jsme se báli.“
Hrdlička zpozorněl. „A co to tedy je?“
V interkomu to na chvíli zašumělo. „Je to něco jako… uzel. Vytváří to synaptické spoje. Klemente, ta věc si začíná budovat nervovou tkáň. Z ničeho. Jen z kmenových buněk, které si sama přeprogramovala.“
Hrdlička neodpověděl. Zíral na rudou, pulzující horu masa za sklem. Doposud to byl jen dokonale fungující stroj na přežití. Biologický golem. Pokud by si však Masa vyvinula vědomí… co by se stalo pak? Uvědomila by si svou nesmrtelnost? Nebo by ji tíha myšlenek zabila tak spolehlivě, jako zabíjí nás?
Přiložil dlaň na chladné sklo nádrže. Z masy se oddělil podlouhlý, svalnatý úpon, pomalu proplul vodou a přitiskl se na sklo přesně z druhé strany, přímo naproti jeho ruce. Nebyl to reflex. Bylo to zkoumání.
„Ocas si možná ještěrku nevypěstuje,“ zašeptal Klement do ticha laboratoře, zatímco ho Masa bez očí sledovala. „Ale možná si bůh právě pěstuje nové tělo. A začal od mořské okurky. Upřímně… nedivím se mu.“
Zhasl hlavní světlo, opřel se do křesla a s fascinací, v níž se mísil vědecký úžas s čistou, primární hrůzou, sledoval, jak se v temnotě nádrže probouzí něco, co přežije nás všechny.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Tvůj text staví na naprosto fascinujícím a originálním sci-fi konceptu, který skvěle rozvádí reálnou vědeckou kuriozitu do mrazivých filozofických rovin. Myšlenka, že vědomí a ego jsou vlastně evoluční slepou uličkou bránící nesmrtelnosti, je nosná a nutí čtenáře k zamyšlení. Zápletka graduje přesně tak, jak má, a závěrečný zvrat s tvorbou nervové tkáně dává příběhu nečekaný přesah.
Atmosféra – ★★★★★
Podařilo se ti mistrovsky vybudovat stísněnou a lehce klaustrofobickou náladu podmořské laboratoře. Přechod od suchého vědeckého humoru v úvodu až po mrazivý děs v závěru funguje na jedničku. Scéna, kdy Masa reaguje na hrdinův stín a následně zkoumá jeho ruku přes sklo, vyvolává úžas i husí kůži zároveň.
Provedení – ★★★★☆
Stylistika a slovní zásoba jsou na vynikající úrovni, text plyne hladce a odborné termíny nepůsobí křečovitě. V první polovině se však trochu spoléháš na vysvětlování na úkor přímého děje, což mírně brzdí tempo čtení. Gramatika je bezproblémová, ale pro příště by stálo za to více rozvinout dialog s kolegyní, aby nepůsobil jen jako rychlý nástroj pro předání informace.
Celkové hodnocení:
Jde o mimořádně vyzrálou a inteligentní sci-fi povídku, která by se neztratila ani v profesionální antologii. Dokážeš skvěle pracovat s napětím, vědeckými motivy i hlubší filozofií, aniž by text působil přetíženě. Máš obrovský talent a tvé psaní má jasnou vizi i styl. Určitě v tvorbě pokračuj, máš čtenářům co nabídnout!