Doktor Evžen Kříž si promnul unavené oči a zadíval se na obří monitor, který dominoval strohé, zářivkami osvětlené laboratoři. Byla to místnost pohřbená třicet metrů pod povrchem, izolovaná od jakéhokoliv vnějšího rušení vrstvami betonu a olova. Na obrazovce svítil dokonalý, ostře řezaný fraktál, vypálený – či spíše jemně vtištěný – do pole ozimé pšenice kdesi na Hané. Byl to obrazec o průměru čtyř set metrů, tvořený tisíci drobnými kruhy, které se skládaly do gigantické Mandelbrotovy množiny.
„Představte si to, Filipe,“ promluvil Kříž a ukázal stříbrným perem na střed obrazce. „Jste zástupcem civilizace, která dokázala ochočit gravitaci, ohýbat časoprostor jako mokrý karton a cestovat přes propasti mezihvězdného prázdna. A co uděláte, když dorazíte k modré planetě plné hlučných, neurotických primátů? Zastavíte se na oběžné dráze a váš největší koníček se stane noční vandalismus na poli s obilím.“
Filip, jeho mladý asistent, se opřel oběma rukama o ocelovou desku stolu. Zíral na monitor s posvátnou úctou, která Kříže nepřestávala iritovat. „Není to vandalismus, doktore. Je to zpráva. Podívejte se na tu preciznost. Stébla nejsou zlomená. Buněčná struktura v kolénkách rostlin je expandovaná mikrovlnným zářením, přesně jak to známe z těch nejautentičtějších případů z Anglie. Žádný člověk s prknem a provázkem by nedokázal vytvořit takovou geometrickou symetrii za jedinou noc. Zvlášť ne ve tmě a bez zanechání jediné stopy v blátě.“
„Já vím, že to nedělají lidé, Filipe. Zkoumám agrokulturní anomálie už třicet let. Grantová komise mě považuje za blázna a akademická obec za exota, který by měl raději učit statistiku na střední škole,“ povzdechl si Kříž a opřel se v kancelářské židli. „Otázka nezní, zda to dělají oni. Otázka zní proč. Proč zrovna pšenice? Proč kukuřice? Proč ne vytesat Pí na povrch Měsíce laserem? Proč neposlat úhledný rádiový signál v esperantu?“
Filip se narovnal a přešlápl. „Možná je to univerzální jazyk. Matematika. Geometrie. Ukazují nám, že znají složité rovnice.“
„Ale my ty rovnice už známe!“ vyštěkl Kříž, až sebou mladík trhl. „Tohle je Mandelbrotova množina. Tu jsme objevili v sedmdesátých letech. Předtím nám kreslili Juliovy množiny, Kochovy křivky, Sierpinského trojúhelníky. Kdyby nám chtěli předat něco nového, nakreslí nám plánek na fúzní reaktor nebo lék na rakovinu slinivky. Ale oni nám posílají fraktální omalovánky. Je to, jako byste přijel do pralesa za nekontaktovaným kmenem a místo toho, abyste je naučil rozdělat oheň, byste jim z klacíků na mýtině skládal Sudoku.“
V laboratoři zavládlo ticho, rušené jen tichým hučením chladicích ventilátorů v černých serverových skříních podél stěn. Kříž se znovu zadíval na fotografii. Byla nádherná. Estetická dokonalost pšeničných kruhů v něm vždy vyvolávala zvláštní, melancholický smutek. Byla to krása, která nedávala smysl. Byla příliš pomíjivá. Za pár týdnů přijedou kombajny a celou tu mimozemskou symfonii semelou na mouku pro rohlíky.
„Pomíjivost,“ zašeptal najednou Kříž a pero mu zastavilo v půli pohybu.
„Prosím?“ ozval se Filip.
„Pomíjivost, Filipe. Zkuste uvažovat jako bytost, pro kterou je čas jen dalším směrem na kompasu. Proč nepíšou do kamene? Protože kámen trvá příliš dlouho. Zpráva vytesaná do kamene je dogma. Zůstane tam tisíce let, stane se náboženstvím, vyvolá války. Lidé by kolem vytesaného piktogramu postavili chrámy a začali by se kvůli němu vraždit.“ Kříž se začal vzrušeně naklánět nad klávesnici. „Ale obilí? Obilí roste, zežloutne a zemře. Je to plátno, které se samo maže. Je to zpráva, která křičí: Tohle není písmo svaté. Tohle je jen tak, pro tento okamžik.“
„Dobře, ale co nám tím chtějí říct?“ namítl Filip, i když ho doktorovo nadšení začínalo nakažlivě pohlcovat.
„Přibližte mi kvadrant C4 na té fotce z Hané,“ přikázal Kříž. Filip rychle zadal sérii příkazů a obraz na monitoru se zvětšil. Detail na okraj fraktálu ukázal něco, co na první pohled vypadalo jako chyba. Jeden z menších kruhů nebyl uzavřený. Oproti naprosté dokonalosti zbytku obrazce působil tento nedodělek jako pěst na oko.
„Tady to je,“ ukázal Kříž perem na přerušenou linii stébel. „Není to chyba. Našli jsme to už v obrazci u Stonehenge v roce 2001, v obrazci u Milk Hill a teď tady. Vždycky tam nechají jeden drobný detail nedokončený.“
„Možná jejich gravitační tiskárna vynechává, když jí dochází toner,“ zkusil zažertovat Filip, ale pod Křížovým přísným pohledem zmlkl.
„Ne. Je to výzva. Znáte ten psychologický test? Nakreslíte dítěti neúplný kruh a dítě, pokud má základní kognitivní schopnosti, vezme pastelku a kruh spojí. Naše mysl nesnáší nedokončené tvary. Toužíme po celistvosti. Chtějí vědět, jestli chápeme koncept dokončení.“ Kříž se postavil. Jeho tvář, obvykle bledá z nedostatku slunečního svitu v podzemí, náhle ožila barvou.
„Vy si myslíte, že je to test inteligence?“
„Ne, Filipe. Je to něco mnohem hlubšího. Je to test hravosti. Arogance lidstva spočívá v tom, že si myslíme, že vesmír je vážné místo. Že mimozemšťané musí být moudří, rigidní vědci v tóze, kteří k nám sestoupí s tabulkami zákonů. Ale co když evoluce inteligence nevyhnutelně směřuje k humoru? K umění? K absurdní hře?“ Kříž popadl svůj kabát ze židle. „Oni nechtějí, abychom tu rovnici luštili. Oni chtějí, abychom táhli. Jsou to piškvorky na galaktické úrovni.“
Filip zmateně zamrkal. „Kam jdete, doktore?“
„Nahoru. A vy jdete se mnou. Vezměte si bundu, na Hané fouká.“
„Co tam budeme dělat?“
„Zavoláme předsedovi místního zemědělského družstva. Potřebujeme traktor. Dva sudy s vodou, abychom to měli čím zatížit, a těžký dřevěný válec. Pokud po nás chtějí odpověď, tak ji dostanou. Ale nebudeme jim tam dokreslovat chybějící kolečko jako poslušní laboratorní potkani.“
„A co jim tam nakreslíme?“ zeptal se Filip a poprvé v životě pocítil k excentrickému vědci něco jako ryzí obdiv.
Kříž se zastavil u těžkých pancéřových dveří laboratoře a na rtech mu pohrával úsměv, který by u něj nikdo nečekal. „Nakreslíme jim tam asymetrického, hrubého a naprosto nedokonalého panáčka, který na tu jejich fraktální nádheru vyplazuje jazyk. Ukážeme jim, že chápeme, že vesmír je plátno. A my jsme právě sebrali štětec.“
Hlasité předčítání