Jednotka K

HumorRozjímáníSatiraSci-fiTechnika

⏱️ Doba čtení: cca 7 minut

Alois Krapka seděl na okraji betonového mola, které kdysi bývalo střechou luxusního hotelu. Nyní, v éře po Velkém tání, sloužila jako provizorní dok pro pašeráky a korporátní špiony v zatopených ruinách Nové Jakarty. Déšť mu vytrvale bubnoval do žlutého nepromokavého pláště, zatímco on s melancholickým výrazem hleděl do útrob otevřeného hliníkového kufříku. Byla v něm uložena chlouba moderního bioinženýrství, vrcholný triumf lidského intelektu nad přírodou. Přesněji řečeno, leželo tam šest švábů amerických.

Nešlo ovšem o obyčejný hmyz, který byste s odporem zašlápli v temném koutě kuchyně. Byla to Jednotka K. Alois si povzdechl a prstem jemně pohladil chitinový krunýř velitele týmu. Z hmyzí hrudi trčely mikroskopické titanové elektrody, které se nořily přímo do nervových ganglií. Tím však technologická intervence nekončila. Každý šváb byl navlečen do miniaturního, na míru ušitého potápěčského obleku z černého nanopolymeru a na hlavě měl připevněnou průhlednou helmu s vlastním okysličovacím okruhem. Vypadali jako absurdní, šestinohá karikatura Jacquese Cousteaua.

„Tak se ukaž, Gregore,“ zamumlal Alois a zapnul masivní ovládací pult, který měl položený na kolenou. Obrazovky se rozsvítily zeleným svitem a do Aloisova zrakového nervu se přes neurální link začaly přenášet telemetrické údaje. Šváb s kódovým označením Gregor sebou trhl, když do jeho motorických center dorazil první elektrický impuls. Umělá inteligence překryla jeho primitivní pud sebezáchovy a nahradila ho chladnou, byrokratickou logikou korporátní mise.

Úkol zněl prostě, alespoň na papíře. O padesát metrů níže, v temných a zaplavených hlubinách bývalého finančního centra, se nacházel hermeticky uzavřený trezor zkrachovalé banky. Cílem byl voděodolný datový krystal s off-shore účty. Lidé by se tam nedostali, drony by uvízly v nánosech chaluh a suti. Ale šváb? Šváb přežije všechno. A v neoprenu se stává nezastavitelným agentem zkázy.

Alois pohnul joystickem. Šest malých potápěčů se poslušně seřadilo na okraji mola. Bylo v tom něco hluboce filozofického. Příroda pilovala design švába stovky milionů let k absolutní dokonalosti přežití. A co udělalo lidstvo? Udělalo z něj kyborga a poslalo ho ukrást daňové podvody pod vodu. Alois se neubránil hořkému úsměvu nad ontologickou drzostí svého vlastního druhu.

„Zahajuji ponor,“ ohlásil do prázdna, spíše pro záznamník než pro kohokoliv jiného. Zmáčkl tlačítko a Jednotka K se s nepatrným žbluňknutím vrhla do temných vod.

Na obrazovkách se objevil obraz z miniaturních kamer připevněných na helmách. Zelenavá tma zaplaveného města byla protkána kužely mikroskopických reflektorů. Alois navigoval roj rozbitým oknem do útrob budovy. Proplouvali kolem vznášejících se kancelářských židlí, zetlelých koberců a hejn slepých zmutovaných ryb, které zmateně narážely do stěn. Švábi kmitali svýma obrněnýma nohama s překvapivou elegancí.

Náhle se na panelu rozblikala červená kontrolka. Člen jednotky jménem Franz se zastavil na římse potopeného lustru a odmítal se pohnout. Alois zkontroloval diagnostiku. Nešlo o mechanickou závadu obleku ani o únik kyslíku. Šlo o kognitivní disonanci. Franzův mozek se snažil zpracovat absurdní množství podnětů: absenci gravitace, přítomnost vody, umělé signály v nervové soustavě a pravděpodobně i náhlý záchvat existenciální úzkosti, který vznikl jako vedlejší produkt přetížení ganglií.

„Franzi, nedělej mi to,“ zaklel Alois a poslal do štěnice mírný motivační šok. „Nejsi hrdina tragického románu, jsi hmyz ve skafandru. Plav!“

Impuls zabral. Franzovy nohy začaly znovu freneticky veslovat a připojil se k formaci. Dorazili k pancéřovým dveřím trezoru. Zámek byl zničený korozí, ale v rohu dveří zela úzká, asi centimetrová škvíra. Přesně pro to byli stvořeni.

„Gregore, Maxi, dovnitř,“ zavelel Alois prsty na klávesnici. Dva švábi se protáhli škvírou. Kamera odhalila vnitřek trezoru. Vznášely se v něm balíčky bezcenných papírových bankovek, rozmočené jako podzimní listí. A uprostřed, zaklesnutý v titanové přihrádce, blikal modrý datový krystal.

Tady nastala ta složitější část. Šváb nemá ruce. Má ale silná kusadla a v tomto případě i kyberneticky posílené čelisti. Gregor připlaval ke krystalu, roztáhl kusadla a pevně ho sevřel. Max se zavěsil na jeho záda, aby mu poskytl dodatečný tah. Společnými silami, připomínajícími mikroskopickou parodii na stěhování piana, krystal uvolnili.

V tu chvíli se voda v trezoru zvířila. Z temného rohu se vynořil stín. Byla to muréna, zmutovaná radiací a desetiletími života v toxické vodě. Byla dlouhá jako lidská paže a její oči svítily hladem. Pro murénu nevypadali potápějící se švábi jako agenti korporace, ale jako velmi křupavé a exotické jednohubky.

Aloisovi vyschlo v krku. Ztráta krystalu by znamenala jeho konec, ale ztráta švábů ve skafandrech… to by znamenalo vyplňovat formulář 404-B pro oddělení ztrát a nálezů, což bylo mnohem horší. Musel jednat.

„Taktika Delta!“ křikl. Přepnul řízení zbylých čtyř švábů, kteří čekali venku. Vydal jim povel, který přepsal veškeré jejich instinkty. Čtyři malí kyborgové vtrhli do trezoru a začali kroužit kolem murény, přičemž stroboskopicky blikali svými čelními reflektory. Byla to hmyzí verze oslepujícího granátu.

Muréna, zmatená náhlou světelnou show a chaotickým pohybem černých teček, se ohnala po jednom ze švábů. Minula. To poskytlo Gregorovi s Maxem drahocenné vteřiny. S krystalem v kusadlech proklouzli škvírou ven. Alois okamžitě stáhl zbytek týmu. Pět švábů bezpečně uniklo, ale šestý, malý Franz, který už předtím projevil sklony k melancholii, se opozdil. Kamera zachytila jen obrovskou tlamu s jehlovitými zuby a pak obrazovka zčernala.

Alois tiše vydechl. „Sbohem, Franzi. Tvá oběť bude zapsána do účetních knih.“

Zpáteční cesta proběhla bez incidentů. O dvacet minut později se hladina u mola zčeřila a pět malých, vyčerpaných hrdinů se vyškrábalo na beton. Gregor položil datový krystal k Aloisovým botám. Švábi tam stáli, z jejich neoprenových obleků odkapávala voda a vypadali směšně, přesto podivně důstojně.

Alois se sehnul, sebral krystal a opatrně zvedl šváby zpět do vypolstrovaného kufříku. Vypnul jim neurální link. Z agentů se opět stal jen zmatený hmyz, který se nechápavě plácal v luxusní výbavě. Alois si uvědomil, že mezi ním a Gregorem vlastně není tak velký rozdíl. Oba plnili absurdní rozkazy neviditelných nadřízených, oba byli navlečeni v nepromokavém materiálu a oba se snažili neutopit v hlubinách zničeného světa.

Zavřel kufřík, zvedl límec pláště proti sílícímu dešti a vydal se temnou nocí k nejbližšímu sběrnému bodu. V kapse ho hřál krystal a v duši ho studilo vědomí, že skutečným vítězem evoluce nakonec není ten, kdo má největší mozek, ale ten, komu padne nejmenší skafandr.