Tajemství genetických stop

HumorRozjímáníSci-fiSpolečnostZáhady

⏱️ Doba čtení: cca 7 minut

Orbitální depozitář Alexandrie Beta byl místem, kde se vesmír ukládal ke spánku. Obíhal na synchronní dráze kolem plynného obra v soustavě Tau Ceti a jeho jedinou funkcí bylo uchovávat to, co už nikoho nezajímalo. Jeremiáš T. Hvozd, archivář třetího stupně a momentálně jediný biologický obyvatel stanice, miloval absolutní ticho tohoto místa. Vzduch tu voněl po ozónu, starém syntetickém prachu a jemné melancholii zbytečnosti.

Jeremiáš stál ve svém šedém ochranném obleku v sektoru Q, což byla obrovská, okny neosazená hala, jejíž stěny tvořily nekonečné řady kovových regálů. Pod sterilním bílým světlem stropních panelů tu odpočívaly miliony svitků, kodexů a datových krystalů zaniklých civilizací. Právě teď se skláněl nad ocelovým stolem, na kterém ležel mírně nažloutlý, třináct set standardních let starý pergamen. Pocházel z planety Obla, jejíž obyvatelé se před staletími nešťastnou náhodou vyhladili při pokusu o optimalizaci atmosférického tlaku.

V ruce třímal pulzující, modře světélkující ruční skener – zbrusu nový Bio-Rezonanční Extraktor. Ústředí mu tento přístroj zaslalo minulý týden s oběžníkem, který byl sepsán s tou specifickou byrokratickou poezií, jíž oplývají pouze centrální úřady. Stálo v něm, že texty samotné již nejsou primárním zdrojem poznání. Zjistilo se totiž, že historické pergameny do sebe jako houba nasály biologický materiál svých tvůrců. Pot, sliny, kožní šupinky. Extraktor dokázal tento materiál analyzovat, aniž by poškodil jediné písmeno, a zrekonstruovat z něj genetický profil, dietní návyky a dokonce i neurochemický stav dávného písaře.

„Tak se ukaž, ty starý mrtvý oblanský úředníku,“ zamumlal Jeremiáš a pomalu přejel zářícím zařízením nad křehkým povrchem. Samotný text dokumentu, napsaný složitým klínovým písmem, už dávno přeložily překladače. Šlo o Výnos o zdanění interkontinentálního tranzitu měkkýšů. Nudnější čtení by nešlo vymyslet, ani kdyby se o to pokoušela komise pro standardizaci nudy. Jenže Jeremiáše nezajímal text. Zajímal ho člověk – nebo spíše humanoidní oblan – který jej psal.

Skener tiše zapípal a na holografickém displeji nad stolem se začaly rojit data. Jeremiáš si nasadil čtecí brýle a zkoumal výsledky sekvenování. Podle historických análů byli Oblaňané hrdým, stoickým národem filozofů, kteří sepisovali své zákony v hlubokém meditativním tranzu, napojeni na kosmickou harmonii.

Displej však vyprávěl jiný příběh.

„Zajímavé,“ hvízdl Jeremiáš. „Velmi zajímavé. Hladina kortizolu v potu, který ulpěl na okrajích pergamenu, ukazuje na extrémní stres. A tady… co to je za chemikálii?“ Poklepal na klávesnici a nechal analyzovat zbytky organických sloučenin z otisků prstů. „Kapsaicin. Nebo alespoň jeho oblanský ekvivalent. A polysacharidy.“

Jeremiáš se opřel o hranu stolu a usmál se. Stoický filozof, který tento zásadní daňový výnos sepisoval, nebyl v žádném meditativním tranzu. Podle biologických stop se ten nebožák potil hrůzou, pravděpodobně proto, že mu za zády stál přísný nadřízený. A co víc, tajně u toho jedl něco jako nesmírně pálivé vesmírné burrito, přičemž si mastnými prsty neustále sahal na obličej, což dokazovaly mikroskopické stopy zánětlivých enzymů indikujících masivní akné.

Tento objev Jeremiáše fascinoval. Byla to ontologická revoluce! Znamenalo to, že celá historiografie se mýlila. Zkoumali jsme slova, ty vznešené lži, které po sobě civilizace zanechávají, aby vypadaly lépe. Ale skutečná pravda, ta syrová, nepřikrášlená podstata bytí, se skrývala v lupech a zaschlých slinách.

S nadšením, které u něj bylo vzácné, se Jeremiáš vrhl na další dokument. Vybral z regálu slavnou Smlouvu o věčném míru z údolí Ghor, klíčový text oblanské historie, který ukončil dvousetletou válku. Podle legendy král Xylar podepsal tuto smlouvu se slzami dojetí v očích, obklopen aurou svatosti.

Skener zabzučel. Extraktor nasál echa minulosti z vláken pergamenu. Jeremiáš četl výsledky a začal se smát, až se to rozléhalo prázdnou halou sektoru Q. Královy slzy nebyly z dojetí. Analýza DNA a reziduí z místa podpisu jasně ukazovala masivní přítomnost etylalkoholu a žaludečních kyselin. Král Xylar měl při podepisování nejvýznamnějšího dokumentu své éry gigantickou kocovinu a bojoval s akutním záchvatem refluxu.

Po zbytek směny Jeremiáš skenoval jeden posvátný text za druhým. Zjistil, že autor největšího oblanského milostného eposu trpěl nesnesitelným svěděním levé hýždě (na což poukazovaly specifické kožní buňky zanesené do inkoustu), a že velekněz, který sepisoval proroctví o konci světa, měl v krvi stopy silných halucinogenních hub a pravděpodobně si myslel, že komunikuje s obří fialovou stonožkou.

Když se na stanici simuloval večer a světla se ztlumila do jantarového odstínu, Jeremiáš si uvařil syntetickou kávu a posadil se do svého křesla v řídící kóji. Pozoroval skrze monitory tiché řady regálů. Uvědomil si hlubokou, až děsivou pravdu. Dějiny nejsou utvářeny velkými myšlenkami. Jsou utvářeny biologií. Jsou to dějiny špatného trávení, nevhodného zamilování, kocovin, svědění a strachu z autorit. Slova na pergamenu byla jen fasádou, za kterou se skrýval obyčejný, upocený, chybující život.

Podíval se na svůj vlastní pracovní pult. Na klávesnici, na dotykové displeje. Kolik ze sebe tu právě zanechává? Až za tisíc let přijde nějaký mimozemský archivář a naskenuje tuto stanici, co zjistí o Jeremiáši T. Hvozdovi? Zjistí, že byl hrdinným strážcem lidského vědění?

Jeremiáš si odfrkl. Ne. Zjistí, že měl mírně zvýšený cholesterol, že mu chyběl draslík a že se při práci často dloubal v nose. Vytáhl z kapsy dezinfekční ubrousek a chvíli uvažoval, že klávesnici otře. Pak ale ruku zastavil. Zasmál se, nechal ubrousek spadnout do koše a schválně zakašlal přímo na svůj monitor. Ať budoucí generace znají pravdu. Ať žije velkolepá, upocená a nedokonalá realita.