Povídka

O naději
Četba díla zabere cca 7 min.

Toto dílo je (2/6) součást sbírky: 
Ve stínu panelu
  

Vilda:

Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jednu vpálí, jakmile vylezeš ze dveří svýho kotce. Taky se ti začne chtít vyrazit do parku, i kdybys byl z těch, co se právě přistěhovali a náš zaplivanej Krcák neznal. Kol a kolem vzato – možná se ti začne chtít právě proto.

Cesty se rozblátí a skřítci všech zemí se spojí, aby předvedli, že zpívat dokáže vážně úplně každej. A díky jaru ti jejich zpěv zní jako hudba sfér, protože konečně, po neskonale dlouhý době v ledu, přišel staronovej start.

Stojím vysoko nad světem bezprecedentních starostí někde dole a dívám se slunci přímo do očí. Obklopuje ho ta fialovo oranžová aura, vytrácející se do průsvitnýho blankytu, která, zdá se, taky nabízí celkem obstojně optimistickou alternativu k mýmu dosavadnímu padání ode zdi ke zdi.

Dost těma přízemníma postavičkama pode mnou pohrdám – nejenom, že neví, kam běží, ale někde těsně po začátku cesty se rozhodly, že to ani vědět nechtěj. A právě to je dělá šťastnejma. Všichni jsme se narodili zvědavý, ale jen z mála z nás se stali takoví hlupáci, aby tuhle prokletou vlastnost nechali. Každým okamžikem nás pár tak dohání démoni otázek, na který chceme znát odpovědi – jenže většinu z nich nikdy, NIKDY, nezjistíme. A ti ostatní – ti, co se celkem správně ten tichej hlásek rozhodli ignorovat a místo toho se zaměstnali rozumnejma věcma jako je touha po dokonalosti vlastního těla, čistota duše nebo práce, co nese.

Samozřejmě, že pořád slyší na nepochopitelně znějící fráze, co mají zdánlivě něco společnýho s těma ponoukavejma otázkama. Ale nikdy ne tolik, aby je zase probudily k životu.

Environmental friendly, Jednou budem dál, boj za svobodu, tradiční receptúra…

Jo, já vím, je nesmysl takhle všechny degradovat na snůšku poznání odmítajících atomů. Jenže problém je v tom, že pro mě to není žádná degradace. Strašně dlouhou dobu jsem chtěl bejt jako oni. Neprobouzet se s pocitem prázdna v životě, neposlouchat ten hlásek, co se mě pořád ptá: „Proč?“

Dokonce jsem měl za to, že jsem lepší – ale je krásný, jak nás svět poučí o naší ignorantskosti přes ty nejjednodušší páky.

Dneska už ne – a jak by zakrákal havran, kterej definitivně odlítá někam pryč – Never more.

Pocit pohrdání zůstal, ale už vím, co za ním ve skutečnosti je. Prachsprostej, obyčejnej strach.

Strach, kterej vtrhnul do mýho života se silou policejního komanda obsazujícího ilegální pěstírnu koksu tehdy ráno, když jsi mi vysvětlila, že můj život nemá smysl.

 

Měl jsem totiž za to, že smyslem života je pomáhat těm, kdo si nechaj pomoct – a na jejichž problém stačíš. A na tvý problémy, zdálo se, jsem stačil – což mě těšilo. Hergot – těšilo – žil jsem pro to.

Jenže teď už vím, že všechno jednou skončí – a to, že všechno záleží jenom na nás je žvást. Všechno to, na čem záleží, je, v jaký konstelaci systému se zrovna nacházíš, a jak dobře dokážeš tu konstelaci využít. Možná myslíš, že to je to samý – ale není. Jít proti uspořádání nejde – a některý věci se prostě stanou. A ty ovlivníš jenom, jak se k nim postavíš.

☆ Nehodnoceno ☆



<< Část 1         Část 3 >>

O autorovi

Vojtěch Vrba

Teoretik v oboru právní historie, příležitostný písničkář a ještě příležitostnější autor povídek a dalších literárních střípků.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
  To Porsche 911 žralo víc, než jsem si myslel. Jasně, někdo by mohl namítnout, že ta spotř...
V kanceláři:   Po shlédnutí daného videa, kdy mi tuhla krev v žilách a určitě nejen mě...
Tornáďan   Každý Nový rok si říkám, že i bez osobních předsevzetí prožiju svůj živo...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
Seděl jsem na kozlíku svého vozu a můj Kůň si pomalu vykračoval po cestě k domovu. Jezdím na n...
“Jen se na tu nádheru podívejte. Je snad možné spatřit kdekoliv na světě něco krásnějšího?...
Ve snu jsem seděla na podlaze před zaprášeným zrcadlem v Děsmanově skrýši a viděla jsem se v n...
A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání! Skoro celou polovinu života. A to už...
Viry  jsou opravdu velmi inteligentní
Uháněli jsme úzkou silnicí, vinoucí se kolem pobřeží Finistère. Neodolal jsem a přerušil dlouh...
Každý nový vztah  je tak trochu vabank ...
Osm padesát pět středoevropského času. Chystám se chopit příležitosti, jež se už nikdy nebude ...
Jsem černý svědomí tohohle města, jeho duše, kterou nikdy nemělo. Jsem fantom, personifikace jeho ...
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

„Viděls někdy něco takovýho?“ zeptal se konečně dychtivě Vilda. Prvotní strach a překvapení...
Oblékal se do černo fialové. Myslel, že spasí svět. Lhal sám sobě, před sebou samým. Svět byl ...
    Byl zas na cestě. Už ani nevěděl, jak se tam ocitnul. Stejný chodník, stejný směr, ba i h...
Nanami Ichigo: Seděla jsem doma v obýváku na gauči a pustila si televizi. Dávali pěkný film s R...
Každá nečestnost se nevyplácí ...
empty building hallway
Sedím v potemnělém školním kabinetě s respirátorem staženým pod bradou, tak šíleně zamatlané...
Nepříjemná událost „Kdo to udělal?“ Wer hat es gemacht? Wer hat… V jednom z proudících ve...
Dům na hraně pekla Lásko, odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého ...
  Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Ni...
K cíli  vede více cest ...
  A nakonec se tak i stalo. Kromě těch několika málo minut jsem si pak už nikdy nepomyslel, ...
Odpuštění  není o tom ...
Přesn(á)idavka Dej to sem nebo ti to vyrvu z ruky ty polotovare! Nečum na mě a hrň to do mě! He...
  Jak zachránit Bojku Rybáka? Bojka mi ležel v hlavě celý den,měla jsem pořád před ...
Jsem černý svědomí tohohle města, jeho duše, kterou nikdy nemělo. Jsem fantom, personifikace jeho ...
0