Povídka

O naději

Toto dílo je (2/6) součást sbírky: 
Ve stínu panelu
  

Vilda:

Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jednu vpálí, jakmile vylezeš ze dveří svýho kotce. Taky se ti začne chtít vyrazit do parku, i kdybys byl z těch, co se právě přistěhovali a náš zaplivanej Krcák neznal. Kol a kolem vzato – možná se ti začne chtít právě proto.

Cesty se rozblátí a skřítci všech zemí se spojí, aby předvedli, že zpívat dokáže vážně úplně každej. A díky jaru ti jejich zpěv zní jako hudba sfér, protože konečně, po neskonale dlouhý době v ledu, přišel staronovej start.

Stojím vysoko nad světem bezprecedentních starostí někde dole a dívám se slunci přímo do očí. Obklopuje ho ta fialovo oranžová aura, vytrácející se do průsvitnýho blankytu, která, zdá se, taky nabízí celkem obstojně optimistickou alternativu k mýmu dosavadnímu padání ode zdi ke zdi.

Dost těma přízemníma postavičkama pode mnou pohrdám – nejenom, že neví, kam běží, ale někde těsně po začátku cesty se rozhodly, že to ani vědět nechtěj. A právě to je dělá šťastnejma. Všichni jsme se narodili zvědavý, ale jen z mála z nás se stali takoví hlupáci, aby tuhle prokletou vlastnost nechali. Každým okamžikem nás pár tak dohání démoni otázek, na který chceme znát odpovědi – jenže většinu z nich nikdy, NIKDY, nezjistíme. A ti ostatní – ti, co se celkem správně ten tichej hlásek rozhodli ignorovat a místo toho se zaměstnali rozumnejma věcma jako je touha po dokonalosti vlastního těla, čistota duše nebo práce, co nese.

Samozřejmě, že pořád slyší na nepochopitelně znějící fráze, co mají zdánlivě něco společnýho s těma ponoukavejma otázkama. Ale nikdy ne tolik, aby je zase probudily k životu.

Environmental friendly, Jednou budem dál, boj za svobodu, tradiční receptúra…

Jo, já vím, je nesmysl takhle všechny degradovat na snůšku poznání odmítajících atomů. Jenže problém je v tom, že pro mě to není žádná degradace. Strašně dlouhou dobu jsem chtěl bejt jako oni. Neprobouzet se s pocitem prázdna v životě, neposlouchat ten hlásek, co se mě pořád ptá: „Proč?“

Dokonce jsem měl za to, že jsem lepší – ale je krásný, jak nás svět poučí o naší ignorantskosti přes ty nejjednodušší páky.

Dneska už ne – a jak by zakrákal havran, kterej definitivně odlítá někam pryč – Never more.

Pocit pohrdání zůstal, ale už vím, co za ním ve skutečnosti je. Prachsprostej, obyčejnej strach.

Strach, kterej vtrhnul do mýho života se silou policejního komanda obsazujícího ilegální pěstírnu koksu tehdy ráno, když jsi mi vysvětlila, že můj život nemá smysl.

 

Měl jsem totiž za to, že smyslem života je pomáhat těm, kdo si nechaj pomoct – a na jejichž problém stačíš. A na tvý problémy, zdálo se, jsem stačil – což mě těšilo. Hergot – těšilo – žil jsem pro to.

Jenže teď už vím, že všechno jednou skončí – a to, že všechno záleží jenom na nás je žvást. Všechno to, na čem záleží, je, v jaký konstelaci systému se zrovna nacházíš, a jak dobře dokážeš tu konstelaci využít. Možná myslíš, že to je to samý – ale není. Jít proti uspořádání nejde – a některý věci se prostě stanou. A ty ovlivníš jenom, jak se k nim postavíš.

☆ Nehodnoceno ☆



<< Část 1         Část 3 >>

O autorovi

Vojtěch Vrba

Teoretik v oboru právní historie, příležitostný písničkář a ještě příležitostnější autor povídek a dalších literárních střípků.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 7 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 7 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

U Jane doma (z pohledu Jane):   Seděla jsem na gauči, v ruce jsem držela hrnek s kávou a zí...
Byl na cestě již druhý týden. Jako bakalář svobodných umění vypravil se tehdy za hranice vévods...
Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbl...
Nikdy jsem si vpravdě nevšiml, v jak velkém domě žiji. Avšak díky těm několika důležitým věc...
  A nakonec se tak i stalo. Kromě těch několika málo minut jsem si pak už nikdy nepomyslel, ...
Výslech Slessmana (z pohledu Hotche):   Když jsme šli směrem výslechová místnost, cítil j...
Byla jsem v práci. Pracuji v kanceláři, kde je pár kolegů a zároveň jsou to i mí přátelé. N...
O trpělivosti ... všechno má svůj čas
Oblékal se do černo fialové. Myslel, že spasí svět. Lhal sám sobě, před sebou samým. Svět byl ...
6. 2024 Ahoj, jestli si tohle čtete, tak už jsem asi mrtvej. Hm, blbý no, ale vezmu to pěkně...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...
Když jsme dorazili na stanici šerifa, hned jsme se všichni sešli v místnosti, kterou pro nás šeri...
Každá nečestnost se nevyplácí ...
Seděl za svým stolem, v práci, která ho nebavila, a odpočítával hodiny zbývající do setkání s...
Načo sú človeku školy, tituly pred a za menom? Aj tak nebude dosť dobrý pre spoločnosť, pre svet....

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Zjistil jsem to až na cestě k autobusu. Navyklým způsobem jsem chtěl stále sklouzávající brýle ...
Náhle ho probudil nějaký divoký sen, který vmžiku zapomněl. Zrakem přejížděl po svém neuklize...
Všichni pohromadě u horké linky:   Poté, co jsme domluvili s Garcinou, která slíbila, že s...
Náhlý proud světla ji na okamžik zbavil zraku. Bylo to již dávno, když jej naposledy vnímala a ž...
Byl prosinec, sníh se sypal za oknem jako roztržená peřina. Do Vánoc chybělo jen několik málo dn...
Na jednom pracovním stole, žily kancelářské pomůcky a jiné věci, se kterými jejich majitel, spis...
Venku jsou slyšet hromy a blesky ozařují oblohu. Příroda jde ruku v ruce s tím, co právě teď c...
Z pohledu Gideona:   Já a Elle jsme pronásledovali z povzdálí bachaře Timothyho Vogela. To ...
V ulici Palm Beach:   V jednom rodinném domě v ulici Palm Beach hrála televize, kde zrovna b...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
A přece já se domnívám, můj milý, že by bylo lépe, aby má lyra byla rozladěna a falešně hrál...
Probudila jsem se do nového rána. Slunce vrhalo do místnosti rudé odlesky, jako by ho překryly obrov...
Ten den vlaky ještě odjížděly tak, jak měly. Lidé nastupovali a vystupovali sledujíce své každo...
Před požárem:   V jedné učebně si studenti zapisovali novou látku z tabule, kterou jim vy...
Maminko, v okamžiku narození jsem vnímala jen chlad, strach a konejšivou hebkost Tvého hlasu. Zat...
0