Povídka

O naději

Toto dílo je (2/6) součást sbírky: 
Ve stínu panelu
  

Vilda:

Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jednu vpálí, jakmile vylezeš ze dveří svýho kotce. Taky se ti začne chtít vyrazit do parku, i kdybys byl z těch, co se právě přistěhovali a náš zaplivanej Krcák neznal. Kol a kolem vzato – možná se ti začne chtít právě proto.

Cesty se rozblátí a skřítci všech zemí se spojí, aby předvedli, že zpívat dokáže vážně úplně každej. A díky jaru ti jejich zpěv zní jako hudba sfér, protože konečně, po neskonale dlouhý době v ledu, přišel staronovej start.

Stojím vysoko nad světem bezprecedentních starostí někde dole a dívám se slunci přímo do očí. Obklopuje ho ta fialovo oranžová aura, vytrácející se do průsvitnýho blankytu, která, zdá se, taky nabízí celkem obstojně optimistickou alternativu k mýmu dosavadnímu padání ode zdi ke zdi.

Dost těma přízemníma postavičkama pode mnou pohrdám – nejenom, že neví, kam běží, ale někde těsně po začátku cesty se rozhodly, že to ani vědět nechtěj. A právě to je dělá šťastnejma. Všichni jsme se narodili zvědavý, ale jen z mála z nás se stali takoví hlupáci, aby tuhle prokletou vlastnost nechali. Každým okamžikem nás pár tak dohání démoni otázek, na který chceme znát odpovědi – jenže většinu z nich nikdy, NIKDY, nezjistíme. A ti ostatní – ti, co se celkem správně ten tichej hlásek rozhodli ignorovat a místo toho se zaměstnali rozumnejma věcma jako je touha po dokonalosti vlastního těla, čistota duše nebo práce, co nese.

Samozřejmě, že pořád slyší na nepochopitelně znějící fráze, co mají zdánlivě něco společnýho s těma ponoukavejma otázkama. Ale nikdy ne tolik, aby je zase probudily k životu.

Environmental friendly, Jednou budem dál, boj za svobodu, tradiční receptúra…

Jo, já vím, je nesmysl takhle všechny degradovat na snůšku poznání odmítajících atomů. Jenže problém je v tom, že pro mě to není žádná degradace. Strašně dlouhou dobu jsem chtěl bejt jako oni. Neprobouzet se s pocitem prázdna v životě, neposlouchat ten hlásek, co se mě pořád ptá: „Proč?“

Dokonce jsem měl za to, že jsem lepší – ale je krásný, jak nás svět poučí o naší ignorantskosti přes ty nejjednodušší páky.

Dneska už ne – a jak by zakrákal havran, kterej definitivně odlítá někam pryč – Never more.

Pocit pohrdání zůstal, ale už vím, co za ním ve skutečnosti je. Prachsprostej, obyčejnej strach.

Strach, kterej vtrhnul do mýho života se silou policejního komanda obsazujícího ilegální pěstírnu koksu tehdy ráno, když jsi mi vysvětlila, že můj život nemá smysl.

 

Měl jsem totiž za to, že smyslem života je pomáhat těm, kdo si nechaj pomoct – a na jejichž problém stačíš. A na tvý problémy, zdálo se, jsem stačil – což mě těšilo. Hergot – těšilo – žil jsem pro to.

Jenže teď už vím, že všechno jednou skončí – a to, že všechno záleží jenom na nás je žvást. Všechno to, na čem záleží, je, v jaký konstelaci systému se zrovna nacházíš, a jak dobře dokážeš tu konstelaci využít. Možná myslíš, že to je to samý – ale není. Jít proti uspořádání nejde – a některý věci se prostě stanou. A ty ovlivníš jenom, jak se k nim postavíš.

☆ Nehodnoceno ☆



<< Část 1         Část 3 >>

O autorovi

Vojtěch Vrba

Teoretik v oboru právní historie, příležitostný písničkář a ještě příležitostnější autor povídek a dalších literárních střípků.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 7 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 7 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Čas se dělí na jednotlivý části asi jako rostoucí strom. Vždycky vlezeš na nějakou větev, kter...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...
Můj táta byl někdo. Zbožňovala jsem ho. Odmalička byl veselá kopa, osobnost, vůdce. Mělo to i...
Jak je vůbec mohlo napadnout, že se nechám omezovat? Navíc něčím tak pomíjivým. Proč by mě mě...
Šel závějemi. Město jako kráva a nikde nikdo. Měl na sobě jenom triko a byla mu ukrutná zima. Ně...
Na horké lince, v místnosti je Jane a Derek:   Já dostala za úkol být s Derekem v místnos...
Bratři „Si idem hominis corpus reparatur ad vitam, pari ratione oportet quod quicquid in corpore h...
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
Postavila vodu na kávu. Kávu nesnášela, její chuť ji nutila šklebit se, a i když se snažila hoř...
Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
Náhle mě cosi drclo do lokte. Paže se svezla z opěrky a tělo, které tak přišlo o oporu, se nachý...
Venku:   Všichni jsme šli stranou od ostatních, aby nás nikdo neslyšel, abychom mohli projedn...
Všichni pohromadě u horké linky:   Poté, co jsme domluvili s Garcinou, která slíbila, že s...
Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pra...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Podívala jsem se taky na Hotche, protože mi došlo, že Reid se na Hotche podíval, že ví, o koho jde...
Konečně! Dočkal jsem se. Osvěžení po dlouhém dni. Už mi ho bylo třeba. Hřejivá voda stéká k...
  Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Ni...
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...
    Byl zas na cestě. Už ani nevěděl, jak se tam ocitnul. Stejný chodník, stejný směr, ba i h...
Na chodbě u výtahu ve třetím patře (Jane a Hotch):   S Hotchem jsem šla po schodech z patr...
Maminko, v okamžiku narození jsem vnímala jen chlad, strach a konejšivou hebkost Tvého hlasu. Zat...
Ten pocit, vidieť ho ruka v ruke s ňou. Ten pocit stáť tam a tváriť sa, že mi je to jedno. ...
Jsme rodina Hodačová. Já se jmenuji Sandra Hodačová a je mi dvacet pět let. Měřím sto sedmdesát...
(Podle skutečné události, jen lehce přibarveno)   „Tak nezapomeň, vole, dneska v sedm u mě...
Nepříjemná událost „Kdo to udělal?“ Wer hat es gemacht? Wer hat… V jednom z proudících ve...
Oblékal se do černo fialové. Myslel, že spasí svět. Lhal sám sobě, před sebou samým. Svět byl ...
Osm padesát pět středoevropského času. Chystám se chopit příležitosti, jež se už nikdy nebude ...
Na jednom pracovním stole, žily kancelářské pomůcky a jiné věci, se kterými jejich majitel, spis...
Štěstí z pouti Nikdy jsem nebyl průbojný. Není tedy divu, že jsem po různých životních omy...
0