Přenos č . 487 – Klub literátů

Několik hodin v životě muže, který ztratil zdraví, naději a svou rodinu. Naději a zdraví mu slíbili dostat zpátky. Jenže potom…

1.

Damin se pomalu, jakoby nerad probouzel. Čekala ho tvrdá a neúprosná realita, kterou se ani nepokoušel nijak přikrášlit. Čtyři holé zdi (mimo skvrny a mapy tvořené odloupnutou omítkou), podlaha, strop. Dveře, stůl, židle, skříň, okno se závěsem neurčitě odporné barvy. Těžko říct, jestli venku pršelo, svítilo slunce, nebo se teprve rozednívalo.

Jindy by mu to bylo i jedno, jenže dnes musí do nemocnice. Jako každý čtvrtý měsíc ho čeká zbytečná, ponižující kontrola a vyšetření. Kdyby nepotřeboval to pitomé potvrzení kvůli penězům, dávno by tam nechodil. Jenže on ho potřebuje a tak by se hodilo, kdyby cesty byly suché, jinak sem zase z venku natahá další svinčík, který se mu rozhodně nebude chtít uklízet. Ztěžka se zvedl na loktech a rozhlížel se, kde včera nechal svoje kolečkové křeslo.

Naštěstí stálo na dosah ruky a na jednom jeho opěradle dokonce stála prázdná láhev od jakéhosi nápoje se sympatickým poměrem ceny a alkoholu – laciné a silné, optimální kombinace a ideální večeře. Co na tom, že má teď hlavu jako střep a žaludek na vodě. Dá se potom aspoň usnout a tvrdě spát.

V tu chvíli mu hlavou bleskla vzpomínka na dnešní sen. Byl s Pulim v lese, procházel se po pěšině, Puli běhal kolem něho a neustále se na něco vyptával. Bylo tam nádherně. Na zlomek vteřiny se usmál, ale hned potom dostala jeho zarostlá tvář zase ten zarputilý, zamračený výraz, podtržený a umocněný zlou kocovinou.

Následoval sled automatických pohybů a úkonů. Shodit ze sebe deku, přitáhnout vozík a překulit se na něj tak, aby neskončil na podlaze. Pak chvilka zamyšlení a jízda do koupelny, což je trochu honosný název pro oprýskanou místnůstku s umyvadlem a velice jednoduchým sprchovým koutem. Ranní hygiena se skládala z opláchnutí obličeje, krátkého vyčištění zubů a vymočení se. S trochou soustředění zvládl poslední dvě činnosti najednou.

Poté spláchl směs slin, zubní pasty a moči sprchou, a kdyby zrcadlo neviselo půl metru nad jeho hlavou, podíval by se do něj, jak mu to dneska sluší. Druhá jízda na druhou stranu pokoje, odhrnutí závěsů a letmý pohled z okna. Nepršelo a nikoho neviděl, což bylo poměrně příjemné zjištění.

Největší dnešní výzva ho ale teprve čekala. Obléct na sebe něco, v čem ho pustí do nemocnice. Nikde neupadnout. Nemuset mluvit s nikým kromě sestry a doktora. Po cestě zpátky koupit další láhev. Nebo raději dvě. A možná chleba. Takový byl plán pro nejbližší hodiny.