Povídka

Nevěra 04 Dovolená

Autor: JaneyTrafy
Toto dílo je (4/4) součást sbírky: 
Nevěra
  

Byl pátek a bylo okolo osmé hodiny ranní. Okolo desáté měl přijet Michalův bratr Patrik s rodinou. Mají o něco větší auto než my. Mají Citroën C3 Aircross červené barvy. Martin právě snídal a já balila ty důležité věci, když Michal začal láteřit.

„Kruci, kde mám kraťasy?!“ zakřičel na celý barák.

„Nenadávej tu! A máš je tam, kam sis je včera dal!“ napomenula jsem ho.

„Ale tam nejsou!“ dál křičel.

„Nekřič před malým! A kraťasy máš v obýváku přes gauč hozený!“ řekla jsem, kde jsem je viděla naposledy.

„Tys mi je tam dala, abych je nenašel, viď?!“ vyčítal mi celý rudý vzteky.

„Za vše můžu já a jen já, co?!“ taky jsem začala křičet.

„To jsem nikdy neřekl!“ hájil se, že nic neřekl.

„Ale naznačuješ! A dělej, za chvíli tu budou!“ popohnala jsem ho. Opláchla jsem zbytek nádobí. Michal se šel obléct a Martin seděl smutně u stolu. Dokonce měl i na krajíčku. Bylo mi ho líto, že byl svědkem další naší hádky. „Tak pojď Maty, půjdeme se obout.“ Usmála jsem se na něho a nastavila ruku. Martin se na mě pousmál, vstal od stolu a chytl se mé ruky. Šli jsme na chodbu, kde už byl Michal.

„To vám to trvá!“ zabručel Michal zlostně.

„Kdyby si mi pomohl, mohli jsme dávno být!“ nedala jsem se. „A nehádejme se!“ navrhla jsem mu. Něco si zamumlal pod vousy, vzal tašky a jel dolů. Martin se mezitím obul botasky, teď byla řada na mně. Zamkla jsem byt a přivolali jsme si výtah a taky jeli dolů.

Dole jsme čekali asi osm minut, než přijel Patrik s rodinou. Patrik zaparkoval u chodníku a vystoupil si. Byl sto devadesát jedna centimetrů vysoký, stejně černé vlasy jako Michal a hnědé oči. Jinak byli stejní. Šlo o dvojčata, ale několik rozdílů tu bylo. Nejen barva očí a výšky, ale i charakter. Kdo znal Michala i Patrika, tak by neřekl, že se jedná o dvojčata.

„Ahoj, čekáte dlouho?“ zeptal se Patrik omluvným tónem.

„Ahoj, jen asi pěti minut.“ Pozdravila jsem Patrika a usmála se na něho.

„Omlouvám se, ale museli jsme se vracet.“ Vysvětlil nám Patrik.

„Brácha, zase si něco zapomněl?“ posmíval se Michal. Chtěla jsem něco pronést, ale uvědomila jsem si, že by došlo k hádce, což jsem nechtěla. Ne před Patrikem a jeho rodinou. Šla jsem dát do autosedačky Martina.

V autě seděla u spolujezdce Lucie starší a vzadu její a Patrikova tříletá dcera Lucie mladší.

„Ahoj Lucie.“ Pozdravila jsem obě Lucky.

„Ahoj Aneto, ahoj Martine.“ Pozdravila nás Lucie starší.

„Ahoj teto Anet, ahoj Maty.“ Pozdravila nás Lucie mladší.

Lucie starší byla od narození blondýna, ale co jsem ji poznala, to ji bylo asi dvacet osm a mě dvacet čtyři, tak si vlasy začala barvit na fialovou barvu. Měla zelené oči a měřila sto sedmdesát pět centimetrů. Ráda nosila trika a tílka ve fialové barvě. A kraťasy, které kupodivu měly barvu bílou.

Lucie mladší měla oči po otci Patrikovi. Hnědé. Vlasy měla do mikádka. Teprve nedávno jí začaly vlasy růst a byly po matce Lucii blonďaté. Měřila sedmdesát pět centimetrů. Nosila ráda růžové šatičky, ale teď byla v růžových tepláčcích a růžovém triku s princeznou.

„Zase jste se pohádali?“ zeptala se mě Lucie starší. Naše děti si spolu povídaly.

„Tak trochu.“ Přikývla jsem pravdu.

„Řeknu ti, že mezi mnou a Patrikem to poslední dobou neklape. Podle mě někoho má.“ Zašeptala Lucie tak, abych ji slyšela.

„To určitě ne. Ten takový není, aby si někoho našel a podváděl tě.“ Zastala jsem se Patrika. Lucie už nestačila reagovat, protože chlapy si k nám sedli.

„Tak a jedeme.“ Řekl Patrik a usmál se. Nastartoval a jelo se na dovolenou.

☆ Nehodnoceno ☆



Předchozí / následující díl:<< 3. Nevěra 03 Rada od poradkyně    ●    

O autorovi

JaneyTrafy

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 4 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Četba díla zabere cca 4 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Výběr žánru/díla

Ze stejného soudku

Katka: „Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi, jsem ve slepý uličce a bloudim tady s...
K našemu stolu si přisedne jakýsi vrásčitý ukrajinec s nesmírnou chutí si povídat. Házíme p...
O trpělivosti ... všechno má svůj čas
A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání! Skoro celou polovinu života. A to už...
   Skrytá v kouři cigaret, jsem pozorovala kolemjdoucí, kteří pospíchali sem a tam. Proplétali s...
K cíli  vede více cest ...
Poté, co jsem zaparkovala své auto v garážích a vzala z kufru auta svou tašku, tak pár lidí tu ...
Dovoluji si nabídnout malou ochutnávku z knihy povídek "Alláhovy děti", za chybky se omlou...
Zdravotník rozrazil dvoukřídlé dveře. Do potemnělé chodby pak další dva vtlačili vozík, na kte...
Když jsem se mezi nimi objevil, na hřbitovní zdi bylo plno. Byl jsem slepý. Jako když se narodí pes...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
  “Co to máš na tváři? Tady vlevo? Vždyť to vypadá jako hadí kůže. Ale je to slizké....
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
Vždycky jsem byl plachý a vcelku uzavřený člověk. Místo abych chodil na zábavy, jako moji ostatn...
Sedím. Sám bez sebe. Kolem mě vnímám vše rozmazaně jako v mlze. Tuším jen, že se okolo pohybuj...

Výběr žánru/díla

Ze stejného soudku

Všichni pohromadě u horké linky:   Poté, co jsme domluvili s Garcinou, která slíbila, že s...
Venku:   Všichni jsme šli stranou od ostatních, aby nás nikdo neslyšel, abychom mohli projedn...
Část I.   Nic z toho, co je kolem mého já, mě nebaví. Obestírá mne nuda a já stále p...
Neobyčejný příběh Ať kdokoliv myslí na cokoliv, všechno se splní
Tři životy Život samotný je obrovský dar, který jen tak nepoletuje ve vzduchu ...
Žili jsme u moře. Od vždycky. Miloval jsem zvuk vln, pěnu na březích při přílivu, racky krouží...
Kolik je to dní? Kolik měsíců? A kolik let? Čas běží stále rychleji a rychleji, vzpomínky splý...
V době pandemie jsem přišel, tak jako většina umělců o práci. Byl jsem zaměstnán, jako herec v ...
RICHARD SLESSMAN   Z pohledu Jane:   Nakonec jsem zůstala s Hotchem v naší provizorn...
Odpuštění  není o tom ...
Dědictví, které se předává z generace na generaci
Dítě se dalo do pláče. Dítě. Ještě nemluvně. O to pronikavější ten křik byl. Již pár okam...
Já, mé druhé já a zase já. Cinkot sklenic, tříštícího se skla a rámusu v podobě hlaholu op...
  Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Ni...
A přece já se domnívám, můj milý, že by bylo lépe, aby má lyra byla rozladěna a falešně hrál...
0