Povídka

Nevěra 02 Hádka

Autor: JaneyTrafy
Toto dílo je (2/4) součást sbírky: 
Nevěra
  

Všichni jsme se na Martina podívali. Po tvářičce mu tekla slza.

„Copak Martine, co se stalo?“ zeptala se poradkyně našeho synka.

„Z-zase se hádali.“ Řekl pravdu a rozbrečel se. Vyndala jsem kapesník a začala mu stírat slzy.

„Nebreč jako malé děcko!“ rozčílil se Michal na svého syna.

„Nekřič na něho!“ křikla jsem na Michala.

„To si říkáš chlap?! Brečet?!“ dál křičel. Poradkyně vstala a došla pro sekretářku, která přišla a vzala Martina k sobě. Byla jsem za to ráda.

„Maty je ještě dítě! Sice nerozumí, ale vnímá!“ taky jsem křičela.

„KLID! Oba dva!“ křikla na nás poradkyně. Jak já i Michal jsme ztichli a podívali se na ni. „Kvůli čemu jste se pohádali?“ zeptala se nás.

„Kvůli blbé kravatě. Michal ji nemohl najít.“ Vysvětlila jsem vznik naší domácí hádky.

„To není žádná blbá kravata! Kdyby si ji uklidila tam, kam patří, tak bych ji našel!“ znovu začal křičet.

„Tak si příště věci uklízej sám!“ nedala jsem se a taky začala křičet.

„To je tvoje práce!“ nedal se a dál křičel.

„Podle tebe ženy jsou na úklid, žehlení a starání se o děti! Ale i já chci mít čas na své zájmy! A mohl by si mi trochu pomoct!“ taky jsem křičela.

„Já vydělávám!“ nedal se a snažil se najít způsob, jak mě umlčet.

„A já snad ne?!“ byla jsem bojovník a jen tak se nedala.

„TAK DOST!“ vložila se do toho poradkyně. „Paní Tamašková, jděte za synem. Promluvím s vaším mužem.“ Rozhodla. Poslechla jsem, vstala a šla za Martinem.

 

Poté, co sekretářka odvedla k sobě Martina, si sedla za svůj stůl a dívala se na brečícího Martina. Sekretářka na jmenovce měla napsáno Lenka Náhlá. Vzhledem vypadala na pětatřicet. Dlouhé blond vlasy po lopatky a na koncích vlnité. Vlasy měla pokaždé sepnutou mašlí, u kterých měnila barvu. Jednou byla růžová, jednou zelená a dneska byla modrá. Měla na sobě černo modrou kostkovanou suknu a bílé tílko. Přes židli byla její modrá blůzka.

 

Podala Martinovi papírový kapesníček a on si začal sušit oči. Přesto dál brečel.

„Otec tě bije, viď?“ promluvila sekretářka na Martina. Ten se na ni podíval s vykulenýma očima.

„N-ne.“ Dostal ze sebe.

„Vím, že ano. Měl by si to říct mamince Ta, tě před ním, ochrání.“ Mluvila tiše a klidně. Martin ji jenom poslouchal a sledoval s vykulenýma očima.

„T-to není p-pravda.“ Vysoukal ze sebe. Sekretářka si povzdychla a chystala se promluvit, ale otevřely se dveře a vstoupila paní Aneta.

 

Vzala jsem si Martina na klín a vysmrkala ho. Sekretářka si začala dělat svou práci.

„To bude dobré, zlatíčko.“ Utěšovala jsem ho. Po nějaké době se otevřely dveře a Michal přišel mezi nás.

☆ Nehodnoceno ☆



<< Část 1         Část 3 >>

O autorovi

JaneyTrafy

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 3 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Noční režim
Četba díla zabere cca 3 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Psal se rok 2009, slunce již pomalu přestávalo hřát a žluté, oranžové a červené listí se z po...
Když jsme dorazili na stanici šerifa, hned jsme se všichni sešli v místnosti, kterou pro nás šeri...
Náhlý proud světla ji na okamžik zbavil zraku. Bylo to již dávno, když jej naposledy vnímala a ž...
Před požárem:   V jedné učebně si studenti zapisovali novou látku z tabule, kterou jim vy...
Pan Bělounek seděl za stolem a byl nešťastný. Oči schované za velkými brýlemi upíral směrem ke...
  Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Ni...
Všichni koukají na video nahrávku, kterou natočil student:   Gideon nás přiměl se dívat na...
Na chodbě u výtahu ve třetím patře (Jane a Hotch):   S Hotchem jsem šla po schodech z patr...
Probudila jsem se do nového rána. Slunce vrhalo do místnosti rudé odlesky, jako by ho překryly obrov...
V kanceláři panovalo ticho. Všichni jsme sledovali televizní obrazovku. Tam venku panoval chaos. Po ...
V ulici Palm Beach:   V jednom rodinném domě v ulici Palm Beach hrála televize, kde zrovna b...
Bratři „Si idem hominis corpus reparatur ad vitam, pari ratione oportet quod quicquid in corpore h...
Ten den vlaky ještě odjížděly tak, jak měly. Lidé nastupovali a vystupovali sledujíce své každo...
Náhle mě cosi drclo do lokte. Paže se svezla z opěrky a tělo, které tak přišlo o oporu, se nachý...
Odpuštění  není o tom ...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Jsem černý svědomí tohohle města, jeho duše, kterou nikdy nemělo. Jsem fantom, personifikace jeho ...
Oblékal se do černo fialové. Myslel, že spasí svět. Lhal sám sobě, před sebou samým. Svět byl ...
Bílou? Jen čistě bílou? Co tím myslí? Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou? Tak nejasn...
Láska. Co to vlastně je? Pojem, který nedokázali přesně definovat největší mozky historie, nejv...
Vždycky jsem byl plachý a vcelku uzavřený člověk. Místo abych chodil na zábavy, jako moji ostatn...
U Hotche doma: Skládal jsem nově koupenou postýlku pro miminko. Já a moje žena Hayley jsme čekali ...
V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co ...
Byl na cestě již druhý týden. Jako bakalář svobodných umění vypravil se tehdy za hranice vévods...
Na chodbě u výtahu ve třetím patře (Jane a Hotch):   S Hotchem jsem šla po schodech z patr...
Z pohledu Teressy:   Ale nakonec na zátah za podezřelým jsem jela já, Gideon, Reid, Morgan a ...
Můj táta byl někdo. Zbožňovala jsem ho. Odmalička byl veselá kopa, osobnost, vůdce. Mělo to i...
Čas se dělí na jednotlivý části asi jako rostoucí strom. Vždycky vlezeš na nějakou větev, kter...
Dítě se dalo do pláče. Dítě. Ještě nemluvně. O to pronikavější ten křik byl. Již pár okam...
Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbl...
Bosá ženská chodidla ztěžka kráčela po trávníku pokrytém ranní rosou. Hlava ženy se pomalu o...
0