Povídka

Nevěra 02 Hádka

Autor: JaneyTrafy
Toto dílo je (2/4) součást sbírky: 
Nevěra
  

Všichni jsme se na Martina podívali. Po tvářičce mu tekla slza.

„Copak Martine, co se stalo?“ zeptala se poradkyně našeho synka.

„Z-zase se hádali.“ Řekl pravdu a rozbrečel se. Vyndala jsem kapesník a začala mu stírat slzy.

„Nebreč jako malé děcko!“ rozčílil se Michal na svého syna.

„Nekřič na něho!“ křikla jsem na Michala.

„To si říkáš chlap?! Brečet?!“ dál křičel. Poradkyně vstala a došla pro sekretářku, která přišla a vzala Martina k sobě. Byla jsem za to ráda.

„Maty je ještě dítě! Sice nerozumí, ale vnímá!“ taky jsem křičela.

„KLID! Oba dva!“ křikla na nás poradkyně. Jak já i Michal jsme ztichli a podívali se na ni. „Kvůli čemu jste se pohádali?“ zeptala se nás.

„Kvůli blbé kravatě. Michal ji nemohl najít.“ Vysvětlila jsem vznik naší domácí hádky.

„To není žádná blbá kravata! Kdyby si ji uklidila tam, kam patří, tak bych ji našel!“ znovu začal křičet.

„Tak si příště věci uklízej sám!“ nedala jsem se a taky začala křičet.

„To je tvoje práce!“ nedal se a dál křičel.

„Podle tebe ženy jsou na úklid, žehlení a starání se o děti! Ale i já chci mít čas na své zájmy! A mohl by si mi trochu pomoct!“ taky jsem křičela.

„Já vydělávám!“ nedal se a snažil se najít způsob, jak mě umlčet.

„A já snad ne?!“ byla jsem bojovník a jen tak se nedala.

„TAK DOST!“ vložila se do toho poradkyně. „Paní Tamašková, jděte za synem. Promluvím s vaším mužem.“ Rozhodla. Poslechla jsem, vstala a šla za Martinem.

 

Poté, co sekretářka odvedla k sobě Martina, si sedla za svůj stůl a dívala se na brečícího Martina. Sekretářka na jmenovce měla napsáno Lenka Náhlá. Vzhledem vypadala na pětatřicet. Dlouhé blond vlasy po lopatky a na koncích vlnité. Vlasy měla pokaždé sepnutou mašlí, u kterých měnila barvu. Jednou byla růžová, jednou zelená a dneska byla modrá. Měla na sobě černo modrou kostkovanou suknu a bílé tílko. Přes židli byla její modrá blůzka.

 

Podala Martinovi papírový kapesníček a on si začal sušit oči. Přesto dál brečel.

„Otec tě bije, viď?“ promluvila sekretářka na Martina. Ten se na ni podíval s vykulenýma očima.

„N-ne.“ Dostal ze sebe.

„Vím, že ano. Měl by si to říct mamince Ta, tě před ním, ochrání.“ Mluvila tiše a klidně. Martin ji jenom poslouchal a sledoval s vykulenýma očima.

„T-to není p-pravda.“ Vysoukal ze sebe. Sekretářka si povzdychla a chystala se promluvit, ale otevřely se dveře a vstoupila paní Aneta.

 

Vzala jsem si Martina na klín a vysmrkala ho. Sekretářka si začala dělat svou práci.

„To bude dobré, zlatíčko.“ Utěšovala jsem ho. Po nějaké době se otevřely dveře a Michal přišel mezi nás.

☆ Nehodnoceno ☆



<< Část 1         Část 3 >>

O autorovi

JaneyTrafy

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 3 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Noční režim
Četba díla zabere cca 3 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

  Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Ni...
Pan Dan se rozvaloval na útulném místě spolujezdce a ospale pozoroval, jak za okny monotónně ubíh...
Konečně! Dočkal jsem se. Osvěžení po dlouhém dni. Už mi ho bylo třeba. Hřejivá voda stéká k...
Výslech Slessmana (z pohledu Hotche):   Když jsme šli směrem výslechová místnost, cítil j...
V ulici Palm Beach:   V jednom rodinném domě v ulici Palm Beach hrála televize, kde zrovna b...
Denisa už měla minimálně deset minut stát před dveřmi ředitele divadla. Zatímco hledala místo k...
Zdravotník rozrazil dvoukřídlé dveře. Do potemnělé chodby pak další dva vtlačili vozík, na kte...
Jsme rodina Hodačová. Já se jmenuji Sandra Hodačová a je mi dvacet pět let. Měřím sto sedmdesát...
Zjistil jsem to až na cestě k autobusu. Navyklým způsobem jsem chtěl stále sklouzávající brýle ...
Když jsem jednou kráčel otevřeným vesmírem po šňůře na prádlo, všiml jsem si úžasné záře...
Poté, co jsem zaparkovala své auto v garážích a vzala z kufru auta svou tašku, tak pár lidí tu ...
Dědictví, které se předává z generace na generaci
Tamhle svítí sjezdovka! Znala jsem ho už od školy. Tehdy to bylo takové hubené bidlo, krátké vla...
Náhle se vše roztřáslo. Dosud zahálčivě konejšivý poklid byl přerván zvolna se zesilujícími ...
Maminko, v okamžiku narození jsem vnímala jen chlad, strach a konejšivou hebkost Tvého hlasu. Zat...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Sedím v potemnělém školním kabinetě s respirátorem staženým pod bradou, tak šíleně zamatlané...
“Tak už je tady zase. No jen se koukni.” “Je to ona. Všiml sis? V poslední době už chodí s...
  “Co to máš na tváři? Tady vlevo? Vždyť to vypadá jako hadí kůže. Ale je to slizké....
Slečna Zdeňka Kosáčková bydlela v Praze na Kampě, odtud chodila do Dívčí školy proživotní - t...
Byla jsem v práci. Pracuji v kanceláři, kde je pár kolegů a zároveň jsou to i mí přátelé. N...
Můj táta byl někdo. Zbožňovala jsem ho. Odmalička byl veselá kopa, osobnost, vůdce. Mělo to i...
Ten den vlaky ještě odjížděly tak, jak měly. Lidé nastupovali a vystupovali sledujíce své každo...
Dítě se dalo do pláče. Dítě. Ještě nemluvně. O to pronikavější ten křik byl. Již pár okam...
Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než ...
Prolog Ta zrnka, ta nepatrná smítka vystavěla kdysi čísi srdce. Nebo list v koruně stromu. Či sna...
Bílou? Jen čistě bílou? Co tím myslí? Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou? Tak nejasn...
Podívala jsem se taky na Hotche, protože mi došlo, že Reid se na Hotche podíval, že ví, o koho jde...
Láska. Co to vlastně je? Pojem, který nedokázali přesně definovat největší mozky historie, nejv...
Oblékal se do černo fialové. Myslel, že spasí svět. Lhal sám sobě, před sebou samým. Svět byl ...
Nepříjemná událost „Kdo to udělal?“ Wer hat es gemacht? Wer hat… V jednom z proudících ve...
0