Všichni jsme se na Martina podívali. Po tvářičce mu tekla slza.
„Copak Martine, co se stalo?“ zeptala se poradkyně našeho synka.
„Z-zase se hádali.“ Řekl pravdu a rozbrečel se. Vyndala jsem kapesník a začala mu stírat slzy.
„Nebreč jako malé děcko!“ rozčílil se Michal na svého syna.
„Nekřič na něho!“ křikla jsem na Michala.
„To si říkáš chlap?! Brečet?!“ dál křičel. Poradkyně vstala a došla pro sekretářku, která přišla a vzala Martina k sobě. Byla jsem za to ráda.
„Maty je ještě dítě! Sice nerozumí, ale vnímá!“ taky jsem křičela.
„KLID! Oba dva!“ křikla na nás poradkyně. Jak já i Michal jsme ztichli a podívali se na ni. „Kvůli čemu jste se pohádali?“ zeptala se nás.
„Kvůli blbé kravatě. Michal ji nemohl najít.“ Vysvětlila jsem vznik naší domácí hádky.
„To není žádná blbá kravata! Kdyby si ji uklidila tam, kam patří, tak bych ji našel!“ znovu začal křičet.
„Tak si příště věci uklízej sám!“ nedala jsem se a taky začala křičet.
„To je tvoje práce!“ nedal se a dál křičel.
„Podle tebe ženy jsou na úklid, žehlení a starání se o děti! Ale i já chci mít čas na své zájmy! A mohl by si mi trochu pomoct!“ taky jsem křičela.
„Já vydělávám!“ nedal se a snažil se najít způsob, jak mě umlčet.
„A já snad ne?!“ byla jsem bojovník a jen tak se nedala.
„TAK DOST!“ vložila se do toho poradkyně. „Paní Tamašková, jděte za synem. Promluvím s vaším mužem.“ Rozhodla. Poslechla jsem, vstala a šla za Martinem.
Poté, co sekretářka odvedla k sobě Martina, si sedla za svůj stůl a dívala se na brečícího Martina. Sekretářka na jmenovce měla napsáno Lenka Náhlá. Vzhledem vypadala na pětatřicet. Dlouhé blond vlasy po lopatky a na koncích vlnité. Vlasy měla pokaždé sepnutou mašlí, u kterých měnila barvu. Jednou byla růžová, jednou zelená a dneska byla modrá. Měla na sobě černo modrou kostkovanou suknu a bílé tílko. Přes židli byla její modrá blůzka.
Podala Martinovi papírový kapesníček a on si začal sušit oči. Přesto dál brečel.
„Otec tě bije, viď?“ promluvila sekretářka na Martina. Ten se na ni podíval s vykulenýma očima.
„N-ne.“ Dostal ze sebe.
„Vím, že ano. Měl by si to říct mamince Ta, tě před ním, ochrání.“ Mluvila tiše a klidně. Martin ji jenom poslouchal a sledoval s vykulenýma očima.
„T-to není p-pravda.“ Vysoukal ze sebe. Sekretářka si povzdychla a chystala se promluvit, ale otevřely se dveře a vstoupila paní Aneta.
Vzala jsem si Martina na klín a vysmrkala ho. Sekretářka si začala dělat svou práci.
„To bude dobré, zlatíčko.“ Utěšovala jsem ho. Po nějaké době se otevřely dveře a Michal přišel mezi nás.
Hlasité předčítání
