1.Koho nechci potkat?
Když mě obr přivedl k němu do hradu v Temnovišti, tvářil se zamyšleně,ani moc nemluvil a jen mě u stolu pozoroval,pak dopil svůj pohár a zašklebil se na mě:
,, Půjdeme se projít?”
Zeptal se vrčivě,nečekal ani,co odpovím, vstal a rozhodl se vzít mě a Ohyna na procházku krajinou, kterou vládl. Tak jsme se procházeli Temnovištěm, bylo tu docela šero,všude temný kouř a těžký vzduch,pak jsme se dostali do Temného lesa, tady už se dýchalo líp,Ohyn nesl s sebou velký koš a tiše do něj cosi sbíral. Chtěla jsem se podívat, co v tom koši má, ale než jsem stihla udělat krok, obr na mě náhle zařval:
„Nechoď k němu!“
Zarazila jsem se. „A proč?“
Zeptala jsem se dotčeně. „Chci jen vidět, co má Ohyn v tom koši!“
Ínemak zakroutil hlavou a zamračil se. „Nemusíš být na všechno pořád tak zvědavá!“
Ohyn mezitím zmizel mezi stromy a ztratil se nám z dohledu. Mrzelo mě to – být zase sama s obrem uprostřed černého lesa mi vadilo, protože Ínemak pořád nerudně vrčel,mračil se na mě a já měla pocit, že se mu s každým krokem zhoršuje nálada.
Pak se to stalo – na lesní cestě se z ničeho nic objevil podivný muž v dlouhém plášti a s kloboukem staženým do čela. Lekla jsem se. Vypadal jako loupežník z noční můry! Instinktivně jsem se schovala za obra, ale ten se rozesmál.
„To není žádný loupežník,“ řekl posměšně. „To je někdo mnohem horší.“
A pak mi to došlo. Byla to tvář, kterou jsem vůbec nechtěla znovu vidět. Norman.
Pomalu se přiblížil, smekl klobouk a poklonil se obrovi tak hluboko, že se téměř dotkl země, zabručel svým hlubokým hlasem:
„Omlouvám se, můj pane, že se tu takhle toulám uprostřed noci… ale utekli mi psi. Nechci je nechat přes noc v lese.“
Obr zavrčel: „Ti tvoji psi ti utíkají nějak často.“
Norman se křivě zašklebil.
„Kdo ví, co je sem pořád láká… minule jsem na to nepřišel.“
Bylo mi najednou za těžko tu být a chtělo se mi vyskočit obrovi na záda a aby se mnou co nejrychleji raději zmizel do hradu! Obr asi cítil moje obavy, otočil se na mě a zašklebil se, řekl:
„No jo! Kdo se bojí, nesmí do lesa!“
Vzal mě do náruče a rozchechtal se. I Norman se začal smát.
„Netušil jsem, že už je zpátky,“ poznamenal.
Z lesa se vynořil Ohyn a tiše oznámil:
„Ti psi tam zase něco žerou.“
Norman si otráveně odfrkl. „Už pro ně jdu.“
Sotva zmizel ve tmě, Ohyn se naklonil k obrovi a zašeptal:
„Myslím, že těm psům Norman ani nedává najíst. Proto pořád utíkají do lesa.“
Obr zavrčel: „To je mu podobný. Pojďme. Nemám na Normana náladu.“
Cestou zpět k hradu jsme uslyšeli, jak nás někdo dohání. Norman se zjevil i se svými psy na řetězech. Byli velcí, huňatí – připomínali spíš vlky než psy. Ztuhla jsem, sotva se přiblížili.
Norman zabručel:
„Jen chci říct, že je už nenechám pobíhat po zahradě. Aby se pán nezlobil, že sem tak často utíkají.“
Obr na něj vrhl ledový pohled.
„Jestli o ně nechceš přijít, tak si je líp hlídej.“
Hlasité předčítání