Šel závějemi. Město jako kráva a nikde nikdo. Měl na sobě jenom triko a byla mu ukrutná zima. Něco mu říkalo, že má jít do baru na rohu 22. Neměl ani floka, ale šel tam, kam ho táhly jeho nohy. Zastavil se před vchodem a čekal. Nohy ho příšerně zábly, a vůbec tělo měl prokřehlé. Z baru vypadl hubeňour:
„Nechceš něco?“
„Ne, díky, mám všechno.“
„Hmm.“ Hubeňour si zapálil cíčko a vyšel do tmy.
Daniel se za ním ohlédl. Zašeptal: „Díky, mám všechno.“
Sám vlastně nevěděl, jak se do těch sraček dostal, ale byl uvnitř.
„Co si dáte?“
„Vodku.“ Bar se jmenoval „Hladov“ a bylo v něm narváno. „Dobré podmínky na únik,“ pomyslel si Daniel.
„Jak pro koho.“ Odvětil muž vedle něho.
„Cože?“ Daniel zvedl hlavu.
„Nemáte cigaretu?“ zeptal se ten muž.
„Nemám.“
„No to je smůla. Vlastně proč se ptám, když to vím.“ Muž se pousmál.
Daniel začínal být čím dál vyjevenější a nervóznější.
„Jsem Jack.“ Muž mu podal ruku.
„Daniel.“
„Co se stalo? Kde to jsme?“ Zeptal se Daniel.
Najednou tu nebyl bar, ani nepříjemná obsluha. On a Jack se ocitli v tmavé nehostinné místnosti. Páchlo to tam zatuchlinou a zvratky.
„Zkus hádat.“ Úsměv na tváři Jacka.
„No to teda fakt do prdele nevim.“ Odsekl Daniel. „To už je delirium?“ ironický Dan.
Jack zvážněl. „Ne, jsme uvnitř tvé duše.“
„Cože?“ Daniel vypoulil oči. „Je mi z vás zle!“
„Nejsi první.“
„Řekněte mi konečně co se děje a kde to do hajzlu jsme?“
„Dojez si své zbytky.“
„Cože?“
„Já jen, že dno třeba vůbec neexistuje.“
„Jste si nějak jistej.“
„Můžeš padat a padat, ale nikdy nedopadneš.“
„To zní jako peklo.“
„Přesně, takže si začínáme rozumět.“
„Tohle všechno se mi asi zdá, že jo?“
„Když myslíš.“
„Kdo jste? Poskok Harryho Pottera, kouzelník Žito, nebo Jack rozparovač?“
„Nejsem ani vrah, ani kouzelník.“
„Tak co tu ksakru děláme? Můžete mi konečně říct, kdo jste? Co jste zač?“
„Dobře. Konec komedie. Jsem průvodce temnými stránkami duše.“
„Aha?! No to ovšem všechno vysvětluje. A jak jste se k téhle profesi dostal?“
„To není profese, to je úděl.“
„Waw, tak to gratuluju.“
„Poslyš chlapče, už nemáš moc času.“
„Na co jako? A neříkejte mi chlapče.“
„Nechceš ty věci raději urovnat?“
„Jaké věci?“
„No myslím, že to s tebou bude pěkně těžké. Hele, nemáme moc času.“
„Tak mi řekněte o co jde a já se to pokusim ňák skoulet.
„Skoulet. Hmm. Jenže tohle nejde jen tak skoulet.“
„Do prdele, ste nahluchlej? Vo co tady kráčí?“
„Porozhlídni se tu, je to naposled.“
„Fajn. Krásně voprýskaný zdi.“
„Co dál?“
„Hnusná podlaha, jed na krysy, žádný světlo, malý okno s mříží… Vypadá to tu jako ve vězení. I ten smrad.“
„Teď jsi na to kápl. Ve vězení.“
„Chcete tím říct, pokud tohle je má duše, tak je uvězněna v týhle díře?“
„Tak nějak.“
„Tak to je pěkně v prdeli.“
„Lépe bych to neřekl. Proč myslíš, že jsi tady?“
„Já nevím, protože jste mě sem vzal?“
„To není ten důvod. Jsi tady, aby sis něco uvědomil.“
„A co jako?“
„No hádej, když ti připadá, že jsi v pekle.“
„Nevím, nějaká nápověda? Padesát na padesát?“
„Bohužel. Dobře. Co je tvůj život?“
„Můj co? Život? To se dá nějak vyjádřit?“
„Ano. Zkus to.“
„Tak můj život, jo? Můj život je plnej sraček. Počínaje mým narozením. Vůbec se to nemělo stát. Narodil jsem se, ale matka mě nechtěla, otec třískal. Jel jsem v drogách, utápěl se v alkoholu, když jsem nemusel, nepracoval jsem. Opustila mě přítelkyně. Všichni mě opustili. Jsem sám, naprosto sám. A potloukám se, život pro mě nic neznamená, všechno mi leze na nervy, lidi, zvířata, věci, celej vesmír. Všechno. A vy se mě ptáte na život? Je to zkurvenej, zajebanej jed, kterej se vám vsakuje pod kůži. Není to nic. Pfff. Vůbec nic, tak je to.“
„No vidím, že toho máš hodně na srdci. Ve tvé duši, jemnocitné, to vře. Co by sis přál?“
„Abych se nenarodil a nemusel snášet tolik sraček celýho světa.“
„Může být.“
„Co jako?“
„Jestli si to tolik přeješ, můžu ti to splnit.“
„Aha. Teď mi podstrčíte nějaký lejstro a já ho budu muset podepsat vlastní krví. Ani náhodou!“
„Nic takového. Můžu jen ulevit tvojí duši. Toť vše.“
„Co když řeknu jo. Co se stane pak? Všechno se vymaže? Jako bych tu nikdy nebyl? Tak je to?“
„Přesně tak.“
„Ale něco za to budete chtít, nebo ne?“
„No jistě.“
„A co to bude?“
„Tvoje duše, přece.“
„Ale moje duše je temná. Je v ní tolik temna a zloby. K čemu vám jako bude?“
„To už je moje věc. Nech to na mně.“
„Když svolím, co s mojí duší bude?“
„To ti nemohu sdělit.“
„Pak tedy sorry, ale svou duši si ponechám, ať je jakkoli temná.“
„Promysli si to. Jsi v životě tolik zkoušený a nespokojený. Nejraději bys zemřel. Proč mi nechceš dát svoji duši?“
„Protože nevím, co s ní bude. Co když skončí v pekle?“
„Ale v tom už se přece dávno nacházíš?!“
„No jo, jenže co když to může být ještě horší?“
„Horší už to nebude. Věř mi.“
„Nevěřím vám.“
„Dobrá. Nechceš mi dát svoji duši, pak si teda jdi. Žij dál svůj zpackaný život, veď dál nesmyslné dialogy, nic nepodnikej, živoř. Já to s tebou myslel dobře.“
„Možná.“
„Určitě.“ Pak zmizel, vypařil se. A Danovi najednou svitlo. „Co když se něco může změnit? Co když já se můžu změnit? Můžu začít znovu. Jinde. Můžu být někdo jiný. A nebo… To konečně můžu být já a můžu mít čistou duši.“ Dan vykročil z místnosti a něco, něco velkého a těžkého jako balvan z něho konečně spadlo.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★☆☆
Samotný motiv setkání s tajemným cizincem, který nabízí faustovskou dohodu výměnou za duši, je v literatuře poměrně častý a trochu hraničí s klišé. Líbí se mi ale tvůj nečekaný zvrat na konci, kdy hrdina odmítne ne z ušlechtilosti, ale z cynické obavy, což ho paradoxně dovede k vnitřnímu prozření. Pro příště by stálo za to zápletku více rozvést a vyhnout se zkratkovitým řešením, nosná myšlenka o převzetí zodpovědnosti za vlastní život je ale skvělá.
Atmosféra – ★★★★☆
Začátek povídky má výbornou, syrovou náladu – zima, beznaděj a zakouřený bar z textu přímo dýchají a čtenáře to okamžitě vtáhne do děje. Přechod do temné místnosti představující hrdinovu duši je zajímavý, ale mohl bys více zapojit smysly, aby scéna působila ještě tísnivěji. Závěrečná katarze a pocit spadlého balvanu působí po předchozí temnotě trochu moc náhle, ale emoce z textu rozhodně cítit jsou.
Provedení – ★★★☆☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a dialogy působí přirozeně, i když se hrdina občas zbytečně opakuje (časté „Cože?“). Stylisticky by povídce pomohlo vyvarovat se rušivých vsuvek typu „ironický Dan“, které narušují plynulost vyprávění, a zapracovat na plynulejších přechodech mezi scénami. V textu se objevují drobné prohřešky proti interpunkci a psaní velkých písmen v uvozovacích větách, ale nenech se tím odradit, obsahově máš text pevně v rukou.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvůj text s velkým zájmem, protože máš nesporný cit pro psaní úderných dialogů a budování ponuré atmosféry. Povídka má sice pár stylistických a dějových much, zejména co se týče trochu uspěchaného závěru, ale ukazuje tvůj velký potenciál. Jen tak dál, zkoušej psát, piluj svůj styl a neboj se jít ve svých příbězích ještě více do hloubky!