Povídka

Něco jako duše

Autor: headwicca

Šel závějemi. Město jako kráva a nikde nikdo. Měl na sobě jenom triko a byla mu ukrutná zima. Něco mu říkalo, že má jít do baru na rohu 22. Neměl ani floka, ale šel tam, kam ho táhly jeho nohy. Zastavil se před vchodem a čekal. Nohy ho příšerně zábly, a vůbec tělo měl prokřehlé. Z baru vypadl hubeňour:

„Nechceš něco?“

„Ne, díky, mám všechno.“

„Hmm.“ Hubeňour si zapálil cíčko a vyšel do tmy.

Daniel se za ním ohlédl. Zašeptal: „Díky, mám všechno.“

Sám vlastně nevěděl, jak se do těch sraček dostal, ale byl uvnitř.

 

„Co si dáte?“

„Vodku.“ Bar se jmenoval „Hladov“ a bylo v něm narváno. „Dobré podmínky na únik,“ pomyslel si Daniel.

„Jak pro koho.“ Odvětil muž vedle něho.

„Cože?“ Daniel zvedl hlavu.

„Nemáte cigaretu?“ zeptal se ten muž.

„Nemám.“

„No to je smůla. Vlastně proč se ptám, když to vím.“ Muž se pousmál.

Daniel začínal být čím dál vyjevenější a nervóznější.

„Jsem Jack.“ Muž mu podal ruku.

„Daniel.“

 

„Co se stalo? Kde to jsme?“ Zeptal se Daniel.

Najednou tu nebyl bar, ani nepříjemná obsluha. On a Jack se ocitli v tmavé nehostinné místnosti. Páchlo to tam zatuchlinou a zvratky.

„Zkus hádat.“ Úsměv na tváři Jacka.

„No to teda fakt do prdele nevim.“ Odsekl Daniel. „To už je delirium?“ ironický Dan.

Jack zvážněl. „Ne, jsme uvnitř tvé duše.“

„Cože?“ Daniel vypoulil oči. „Je mi z vás zle!“

„Nejsi první.“

„Řekněte mi konečně co se děje a kde to do hajzlu jsme?“

„Dojez si své zbytky.“

„Cože?“

„Já jen, že dno třeba vůbec neexistuje.“

„Jste si nějak jistej.“

„Můžeš padat a padat, ale nikdy nedopadneš.“

„To zní jako peklo.“

„Přesně, takže si začínáme rozumět.“

„Tohle všechno se mi asi zdá, že jo?“

„Když myslíš.“

„Kdo jste? Poskok Harryho Pottera, kouzelník Žito, nebo Jack rozparovač?“

„Nejsem ani vrah, ani kouzelník.“

„Tak co tu ksakru děláme? Můžete mi konečně říct, kdo jste? Co jste zač?“

„Dobře. Konec komedie. Jsem průvodce temnými stránkami duše.“

„Aha?! No to ovšem všechno vysvětluje. A jak jste se k téhle profesi dostal?“

„To není profese, to je úděl.“

„Waw, tak to gratuluju.“

„Poslyš chlapče, už nemáš moc času.“

„Na co jako? A neříkejte mi chlapče.“

„Nechceš ty věci raději urovnat?“

„Jaké věci?“

„No myslím, že to s tebou bude pěkně těžké. Hele, nemáme moc času.“

„Tak mi řekněte o co jde a já se to pokusim ňák skoulet.

„Skoulet. Hmm. Jenže tohle nejde jen tak skoulet.“

„Do prdele, ste nahluchlej? Vo co tady kráčí?“

„Porozhlídni se tu, je to naposled.“

„Fajn. Krásně voprýskaný zdi.“

„Co dál?“

„Hnusná podlaha, jed na krysy, žádný světlo, malý okno s mříží… Vypadá to tu jako ve vězení. I ten smrad.“

„Teď jsi na to kápl. Ve vězení.“

„Chcete tím říct, pokud tohle je má duše, tak je uvězněna v týhle díře?“

„Tak nějak.“

„Tak to je pěkně v prdeli.“

„Lépe bych to neřekl. Proč myslíš, že jsi tady?“

„Já nevím, protože jste mě sem vzal?“

„To není ten důvod. Jsi tady, aby sis něco uvědomil.“

„A co jako?“

„No hádej, když ti připadá, že jsi v pekle.“

„Nevím, nějaká nápověda? Padesát na padesát?“

„Bohužel. Dobře. Co je tvůj život?“

„Můj co? Život? To se dá nějak vyjádřit?“

„Ano. Zkus to.“

„Tak můj život, jo? Můj život je plnej sraček. Počínaje mým narozením. Vůbec se to nemělo stát. Narodil jsem se, ale matka mě nechtěla, otec třískal. Jel jsem v drogách, utápěl se v alkoholu, když jsem nemusel, nepracoval jsem. Opustila mě přítelkyně. Všichni mě opustili. Jsem sám, naprosto sám. A potloukám se, život pro mě nic neznamená, všechno mi leze na nervy, lidi, zvířata, věci, celej vesmír. Všechno. A vy se mě ptáte na život? Je to zkurvenej, zajebanej jed, kterej se vám vsakuje pod kůži. Není to nic. Pfff. Vůbec nic, tak je to.“

„No vidím, že toho máš hodně na srdci. Ve tvé duši, jemnocitné, to vře. Co by sis přál?“

„Abych se nenarodil a nemusel snášet tolik sraček celýho světa.“

„Může být.“

„Co jako?“

„Jestli si to tolik přeješ, můžu ti to splnit.“

„Aha. Teď mi podstrčíte nějaký lejstro a já ho budu muset podepsat vlastní krví. Ani náhodou!“

„Nic takového. Můžu jen ulevit tvojí duši. Toť vše.“

„Co když řeknu jo. Co se stane pak? Všechno se vymaže? Jako bych tu nikdy nebyl? Tak je to?“

„Přesně tak.“

„Ale něco za to budete chtít, nebo ne?“

„No jistě.“

„A co to bude?“

„Tvoje duše, přece.“

„Ale moje duše je temná. Je v ní tolik temna a zloby. K čemu vám jako bude?“

„To už je moje věc. Nech to na mně.“

„Když svolím, co s mojí duší bude?“

„To ti nemohu sdělit.“

„Pak tedy sorry, ale svou duši si ponechám, ať je jakkoli temná.“

„Promysli si to. Jsi v životě tolik zkoušený a nespokojený. Nejraději bys zemřel. Proč mi nechceš dát svoji duši?“

„Protože nevím, co s ní bude. Co když skončí v pekle?“

„Ale v tom už se přece dávno nacházíš?!“

„No jo, jenže co když to může být ještě horší?“

„Horší už to nebude. Věř mi.“

„Nevěřím vám.“

„Dobrá. Nechceš mi dát svoji duši, pak si teda jdi. Žij dál svůj zpackaný život, veď dál nesmyslné dialogy, nic nepodnikej, živoř. Já to s tebou myslel dobře.“

„Možná.“

„Určitě.“ Pak zmizel, vypařil se. A Danovi najednou svitlo. „Co když se něco může změnit? Co když já se můžu změnit? Můžu začít znovu. Jinde. Můžu být někdo jiný. A nebo… To konečně můžu být já a můžu mít čistou duši.“ Dan vykročil z místnosti a něco, něco velkého a těžkého jako balvan z něho konečně spadlo.

4.33/5 (1)

O autorovi

headwicca

Oblékal se do černo fialové. Myslel, že spasí svět. Lhal sám sobě, před sebou samým. Svět byl svět, kašlal na něj. Pro Teda to byla černo fialová hra. I tráva měla fialovou barvu. Jen lidé to neviděli a mluvili něco o zelené.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

4 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Člen
6 let před

Dobré, jen tak dál! 🙂

Tom
Host
Tom
6 let před

Moc pěkný.

Četba díla zabere cca 6 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.33/5 (1)

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 6 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.33/5 (1)
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Katka: „Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi, jsem ve slepý uličce a bloudim tady s...
Z pohledu Gideona:   Já a Elle jsme pronásledovali z povzdálí bachaře Timothyho Vogela. To ...
Ve výtahu:   Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor,...
Všichni koukají na video nahrávku, kterou natočil student:   Gideon nás přiměl se dívat na...
Před požárem:   V jedné učebně si studenti zapisovali novou látku z tabule, kterou jim vy...
Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...
Když jsme dorazili na stanici šerifa, hned jsme se všichni sešli v místnosti, kterou pro nás šeri...
U Jane doma (z pohledu Jane):   Seděla jsem na gauči, v ruce jsem držela hrnek s kávou a zí...
Náhlý proud světla ji na okamžik zbavil zraku. Bylo to již dávno, když jej naposledy vnímala a ž...
Všichni pohromadě u horké linky:   Poté, co jsme domluvili s Garcinou, která slíbila, že s...
Žili jsme u moře. Od vždycky. Miloval jsem zvuk vln, pěnu na březích při přílivu, racky krouží...
Při meditaci padl můj pohled na kámen, který jsem si kdysi přivezla od Baltu. Vzala jsem ho do ruky,...
Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu n...
Byl pátek a bylo okolo osmé hodiny ranní. Okolo desáté měl přijet Michalův bratr Patrik s rodino...
Já jsem Aneta Tamašková, je mi třicet tři a se svou rodinou bydlím v Brně patnáct minut cesta aut...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Byl prosinec, sníh se sypal za oknem jako roztržená peřina. Do Vánoc chybělo jen několik málo dn...
Z pohledu Teressy:   Ale nakonec na zátah za podezřelým jsem jela já, Gideon, Reid, Morgan a ...
V kanceláři panovalo ticho. Všichni jsme sledovali televizní obrazovku. Tam venku panoval chaos. Po ...
Venku jsou slyšet hromy a blesky ozařují oblohu. Příroda jde ruku v ruce s tím, co právě teď c...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
Před požárem:   V jedné učebně si studenti zapisovali novou látku z tabule, kterou jim vy...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
Pan Bělounek seděl za stolem a byl nešťastný. Oči schované za velkými brýlemi upíral směrem ke...
Když jsme dorazili na stanici šerifa, hned jsme se všichni sešli v místnosti, kterou pro nás šeri...
Ve výtahu:   Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor,...
Mé jméno je Rebeka, ale všichni mi říkají Beka. V tom baráku jsme s bráchou Nikolasem a mámou ...
Pan Dan se rozvaloval na útulném místě spolujezdce a ospale pozoroval, jak za okny monotónně ubíh...
6. 2024 Ahoj, jestli si tohle čtete, tak už jsem asi mrtvej. Hm, blbý no, ale vezmu to pěkně...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...
Při meditaci padl můj pohled na kámen, který jsem si kdysi přivezla od Baltu. Vzala jsem ho do ruky,...
0