Bosá ženská chodidla ztěžka kráčela po trávníku pokrytém ranní rosou. Hlava ženy se pomalu otáčela dokola a její velké modré oči si detailně prohlížely každý kout její milované zahrady. Chtěla si dobře zapamatovat každou květinu, každou sochu a každý sebemenší detail, který v tento okamžik zahlédla. Chtěla si to zapamatovat proto, že dnešní den je možná tím posledním na dlouhou dobu, kdy na své zahradě může trávit čas kvůli své velké chybě.
Jedno hloupé, nepromyšlené rozhodnutí jí může stát to nejcennější, co každý člověk ve svém životě má, a to je svoboda. Poklekla vedle svých nejoblíbenějších rudých růží a se smutkem je hladila očima.
„Proč zrovna rudé růže jsou mé nejoblíbenější,“ ptala se sama sebe, ale odpověď na otázku neznala. Poté si položila prst na trn růže a silou s ním tlačila, dokud se jí na prstu neobjevila kapka krve. Pozorně kapku prohlížela, její tmavou sytou rudou barvu, během čehož začaly po bledé ženské tváři téct slzy.
Žena jménem Nicole nechala slzy téct. Tekly ve velkých proudech, které jí dopadaly do klína. Dál pozorovala rudé růže a přemýšlela o své největší životní chybě.
„Proč jsem se jen nevypořádala se svým smutkem jinak? Proč jsem jen vypila tolik whiskey a sedla za volant,“ znělo Nicole v hlavě. „Proč? Proč? Proč?!“ volala do zahrady, která jí před očima pomalu mizela za slzami.
Poté už nic neviděla, jen tmu.
Viděla sebe za volantem, jak vjíždí do křižovatky z vedlejší silnice a najednou slyší velkou ránu. To byl ten okamžik velké chyby. Ten okamžik, kdy kvůli její hlouposti vyhasl mladý lidský nevinný život.
„Kvůli mně někdo přišel o sestru, přítelkyni, dceru,“ pronesla nahlas a vrátila se zpět do zahrady. „Nejhorší na tom je, mé milé růže, že vím, jaké to je o někoho přijít. Život mého bratra vyhasl také na silnici a jeho chyba to nebyla. Nevěděla jsem, jak se vypořádat se smutkem a vztekem, který mě naprosto ovládl, tak jsem pila whiskey. Hodně whiskey! A pak – vlastně už ani nevím, proč jsem se ocitla za volantem – se to stalo. Jak já přišla o bratra, tak kvůli mně někdo přišel o sestru. Zítra mě čeká soud a kvůli mé velké chybě vás, mé milé růže, už možná nikdy neuvidím,“ řekla Nicol růžím a dál plakala.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad ukázat zacyklení smutku, kdy hlavní hrdinka způsobí stejnou tragédii, jaká ji samotnou uvrhla do žalu, je velmi silný a nosný. Ačkoliv téma viny po autonehodě není v literatuře zcela nové, tvůj přístup přes tichou reflexi v zahradě mu dodává osobní a intimní rozměr. Je to skvělý základ pro emotivní příběh, který nutí čtenáře k zamyšlení nad lidskou křehkostí.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou tvého textu. Kontrast mezi klidnou, ranní rosou pokrytou zahradou a vnitřním peklem hlavní hrdinky funguje na výbornou. Scéna s trnem a kapkou krve je krásně symbolická a pomáhá čtenáři fyzicky i psychicky procítit Nicolinu bolest a tíhu jejích výčitek.
Provedení – ★★★☆☆
Text se čte plynule a má dobré tempo, ale občas naráží na stylistickou neobratnost a zbytečné opakování slov (např. spojení ‘velká chyba’). Závěrečný monolog k růžím působí trochu strojeně, protože v něm hrdinka čtenáři doslovně vysvětluje celou zápletku, což by šlo vyjádřit přirozeněji skrze letmé vzpomínky. Gramaticky je text v pořádku, jen zkus příště více uplatnit pravidlo ‘ukazuj, nepopisuj’, čímž tvé psaní získá ještě větší hloubku.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi dojemný a slibný text, který dokazuje, že máš velký cit pro emoce a budování scény. Příběh má jasnou strukturu a dokáže ve čtenáři zanechat silnou melancholickou stopu. Pokud zapracuješ na přirozenějším dávkování informací a uhlazení stylistiky, tvé psaní se posune o obrovský kus dál. Určitě v tvorbě pokračuj, máš nesporný talent předávat pocity na papír!