Štěstí z pouti
Nikdy jsem nebyl průbojný. Není tedy divu, že jsem po různých životních omylech, chybách a spíše hloupostech skončil na ulici. Před čtrnácti dny mě vyhodili z bytu a já s jednou papírovou krabicí mých dokladů a pokladů, bydlel pod mostem.
Standa, což byl zkušený bezdomovec, mě zasvěcoval do tajů sebeuživení. V jeho případě šlo spíše o sebeuchlastání. Nicméně jeho pomoc byla neocenitelná. Dnes je sobota. Na náměstí se koná pouť a já procházel mezi stánky, hledaje něco, co by bylo zdarma. Mám v kapse poslední dvacetikorunu. Každý den se však něco najde v popelnicích, nebo za supermarketem. To mě také naučil Standa. Můj oděv je ještě zachovalý a koupal jsem se ráno v rybníku, takže jsem bez ostychu kroužil mezi uzeninami, pivem či sladkostmi, aniž bych byl nápadný. Došel jsem až ke stánku se štěstíčky. Jedna obálka, dvacet korun. Sáhl jsem do kapsy a vyndal minci. No co, moc radostí si v životě neužiju. Standa mi když tak pomůže. Přistoupil jsem k staršímu vousatému pánovi, který by mohl ve filmu hrát Boha a podal mu dvacku. Pak jsem natáhl ruku a vybíral si, kterou obálku mám vytáhnout. Bůh se usmál a vedl mou ruku na místo, kam bych sám asi nesáhl.
„Tady to bude pro vás lepší,“ zamručel a já nahmatal jednu obálku, která byla tak nějak jiná. Zdála se mi teplejší, než ostatní. Poodstoupil jsem a obálku otevřel. „Žena, která stojí za tebou, bude tvá manželka.“ Stálo na lístku a já zalitoval dvacetikoruny. Potom jsem se otočil a dva metry za mnou stála dívka, která vypadala, jako by vypadla z chudobince. Když mě uviděla, zašklebila se a nastavila proti mým očím lístek. „Muž, který si koupí další lístek, bude tvým manželem.“ Stálo na jejím papírku. Dívka se podruhé zašklebila a odešla. No nic, mám, co jsem chtěl.
Delší dobu se nic nedělo. Každý den mi připadal stejný. V popelnicích najdu pár zálohovaných lahví, za supermarketem trochu nahnilé zeleniny, ze které se dá vykrájet to lepší a když si se Standou koupíme bujon a brambory, zbude i na víno. Den noc den noc. Stále stejná písnička.
Asi po měsíci jsem lovil v popelnici, u které právě odkládali stěhováci odpad z bytu, zřejmě kohosi zemřelého. Co se dalo prodat nebo jinak zužitkovat, naložili a zbytek odložili ke kontejneru. Když svou práci dokončili a odjeli, podíval jsem se na hromádku. Mimo ošklivých odřených židlí tam stál i rozpadající se sekretář. Jen tak zběžně jsem projel zásuvky a v jedné byla kromě bezvýznamného nepořádku zapomenutá, krásná, plechová krabička od mýdla. Otevřel jsem ji a ztuhnul jsem. Uvnitř byly naskládané peníze do ruliček. Honem jsem ji zavřel a strčil do kapsy.
Standa doma (pod mostem) ještě nebyl. Spočítal jsem peníze a uvědomil si, že s nimi mohu být bez práce živ asi dva roky. Nenávidím toto město. Odjedu jinam. Napsal jsem Standovi poděkování a nechal mu tisícovku. Stejně ji prochlastá. Potom jsem vzal svou krabici s poklady a šel na nádraží. Koupil jsem si lístek do vzdáleného města. Je to dostatečně daleko, aby mě nepříjemné vzpomínky, známí a Standa nikdy nedohonili.
Měsíc po velkém třesku, jak jsem říkal dnu, kdy jsem tak lehce zbohatl, jsem byl na dobročinné akci. Nehýřil jsem penězi, ale rozhodl jsem se, že část svého nálezu věnuji na charitu. Práci i bydlení jsem už měl a tak jsem se nemusel obávat, že bych opět putoval za Standou. Charita podporovala dívky s poruchou stravování, neboli s nemocemi bulimií a mentální anorexií. Dal jsem se do řeči s pánem, jemuž takto zemřela slečna, kterou si měl brát. Netušil o její nemoci, a když to zjistil, bylo pozdě. Stalo se to dávno, ale on dodnes této nadaci pomáhá. Ukázal mi fotky své bývalé nastávající a já uznal, že jsem na správném místě. Věnuji jim finanční částku na podporu léčby a prevence.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★☆☆
Příběh má krásnou a hřejivou nosnou myšlenku, která připomíná moderní pohádku o osudu a naději. Zápletka sice hodně spoléhá na náhody a takzvaný zásah shůry (snadné nalezení peněz, neuvěřitelné setkání ve vzdáleném městě), což trochu ubírá na uvěřitelnosti. Pokud by si hrdina své štěstí musel více odpracovat, příběh by získal na hloubce, ale i tak jde o velmi milý a originální koncept.
Atmosféra – ★★★★☆
Velmi dobře se ti daří pracovat s náladou textu, přechod od melancholického života na ulici k nadějnému závěru působí přirozeně a emotivně. Scéna v nemocnici je dojemná, aniž by sklouzávala k přehnanému patosu, a interakce s dívkou má silný lidský náboj. Dokázal jsi čtenáře vtáhnout do děje a vyvolat v něm sympatie k hlavnímu hrdinovi.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a plynulou stylistiku, díky které příběh rychle ubíhá. Dialogy jsou úderné a působí přirozeně, což je pro autora vždy velké plus. Objevují se drobné gramatické nepřesnosti, jako jsou chybějící čárky v souvětích nebo záměna zájmen (např. ‘že jí znám’ místo ‘ji’), ale to jsou jen detaily, které nenarušují celkový výborný dojem ze čtení.
Celkové hodnocení:
Tvé dílo je velmi příjemným a povzbudivým čtením, které ukazuje, že máš cit pro vyprávění a empatii vůči svým postavám. Ačkoliv děj občas spoléhá na příliš velké náhody a dějové zkratky, tvůj styl psaní je natolik poutavý, že to čtenář rád odpustí. Určitě v psaní pokračuj, máš velký talent udržet pozornost a předat čtenáři pozitivní emoci.