Motýlí dům
I přes různé druhy exotických motýlů, měl nejraději své malinké černokřídlé Vřetenušky a Babočka. Denně chodíval ke svému motýlímu domu, který vybudoval už před mnoha lety. Za veškeré úspory koupil pozemek nad chatařskou oblastí a postupně vlastníma rukama vybudoval zdánlivou chatu, která byla ve skutečnosti domovem překrásným křídlům motýlů.
Přinesl s sebou hlínu a prokypřil s ní půdu, ze které rostly květiny, které motýlí larvy tolik potřebovaly k jídlu a k zakuklení, až přišel jejich čas. Kokony pak s obdivem pozoroval a vždycky si pamatoval, kde jsou, aby poznal, který nový poletující dosáhl své pomyslné dospělosti. Trávil v domě spoustu času. Hmyz jej upokojoval a plnil jeho prázdné srdce horkým pocitem, jako by do něj vliv čerstvou krev okysličenou vzduchem několika moří. Nechával je sednout si na jeho červenou flanelovou košili, pozorovat jeho zarostlý obličej plný vrásek a starého utrpení. Připadalo mu, že všechny temné vzpomínky tyhle bytosti vyzobávají a po několika týdnech, až nalezli svůj protějšek a položili malinká vajíčka na zrovna vykvetlou rostlinu, si je berou do svého vlastního ráje.
Často doma nemohl usnout, a tak trávil občas i noci mezi nimi, aby jej ukonejšil sotva znatelný zvuk křídel. A jejich vůně. A jejich tykadla. A jejich proměna. Jako by se stávala součástí proměny jeho samotného.
Když nespal v motýlím domě, přemýšlel, zda jeho milovaní nestrádají. Naučil se tak bránit ostrým myšlenkám jako střepy, které se do něj zabodávaly a šeptaly mu, že doopravdy strádá i on.
A když skončil s údržbou půdy a prohlédl si nové larvy a opatrně sňal z květin visící larvy staré, všiml si, že v rohu velké motýlí místnosti uvadají květiny vhodné pro Babočky, u kterých se povedlo změnit jejich zbarvení do tak nádherné hnědé, že vypadaly jako hnědé oči ženy, která je šťastná. Umírající květiny v něj probudily vztek k sobě samému, že si toho nevšiml už dřív. Přidřepl si k nim a kontroloval lístek po lístku, který vadl, i když měla půda dost vody a ovzduší dost UV světla a vláhy.
Nemohl to tak nechat, neboť mu na jeho motýlech záleželo ze všeho nejvíc. A dokud neměli, kam položit svá vajíčka, protože každý motýl si vybere vždy svůj typ květiny, hrozilo riziko, že se druh ztratí a nikdy jej nebude víc.
Ráno dalšího dne už postával před velkým květinářstvím, které vlastnila jedna postarší paní se zálibou ve svých malých psech a zároveň ve své obří zahrádce. Sotva otevřela dveře do obchodu, který ji nejen kvetl doslova, ale i finančně, slušně ji pozdravil a jal se hledat tu, která se tolik podobala palmě. A tak svou otázku také položil ženě, která jej už po dlouhá léta znala a přesně věděla, kterou rostlinu hledá. Dělalo mu problém zapamatovat si latinské názvy, protože jeho stárnoucí mozek primárněji udržoval názvy svých miláčků, a při všem ostatním se spoléhal na příručku, kterou však konstantně zapomínal v motýlím domě.
„Bohužel, nemáme ji. Budeme ji muset objednat. V tomto období jsou těžce k sehnání,“ pokrčila rameny dáma, která skloněná mezi všemožnými listy hledala, byť marně.
„A kdy ji sem dostanete?“
„To já nevím. Ale nanejvýše tak týden,“ řekla.
„To je příliš. V tuto dobu se mi začínají pářit Babočky. Pokud nebudou mít svou oblíbenou rostlinu, zemřou a už jich nikdy více nebude.“
Hlasité předčítání
Bomba