Část I.
Nic z toho, co je kolem mého já, mě nebaví. Obestírá mne nuda a já stále padám jen na samé dno, ráno se mi nechce vstávat a večer se mi nechce spát.
Přežívám, ale nežiju, alespoň to tak cítím.
Můj drahý Pavel, kdybych ho měla podle vlastních představ, bylo by mi stokrát líp, když byl u mne, pozorovala jsem ho. Byl sametový, nevině se usmíval, ale přesto šibalskýma očima, krásně hrál na kytaru a uměl nádherně milovat. To tvrdím dnes.
Začátky byly hodně stresující, ale to jsem já. Stresující, jestli první sex vyjde, jestli budu vhká, jestli neudělám paradoxně nějaký flek, jestli se mu to bude líbit, jestli…… nevím, co si myslel on, nevím to ani dnes. Bála jsem se všech přirozeností, včetně té, jestli jsem dost sexy.
Jak moc jsem záviděla lidem, kteří spolu žijí roky a vzájemně se znají, myjí si záda, dělají si snídani, objímají se, večeří s přáteli.
Neznala jsem ho ani po letech, ani po tom, co jsem stále záviděla lidem, kteří se roky znají, ani po tom, co jsme si prožili, protrpěli.
Těžký stěžovatel mé kritiky… ty jsi takový: aha? Jako ty!
Měli jsme odpolední schůzku, vstávali jsme spolu, ale to bylo před spousty hodinami, když jsme se viděli později, tak mi řekl: nelíbej mě, už jsme se dneska viděli.
Ano, byla to sprcha, jako z ledu do ledu. Topím se v krách, nemám argument, umírám, zavírají se nade mnou hlubiny smutku, temnoty, chladu a nenávisti z bezmoci.
Hlasité předčítání
