„Kolikrát ještě s jarním táním zavoní vítr milováním?“
„Co to má být? Je léto a nehne se ani stéblo.“
Vedro a námaha z výstupu úžlabinou na kopec jim přilepily trička na těla.
„Možná v nás něco nestárne…“
„Proč jsme sem vůbec museli lézt?“
„Chtěla jsem, abychom měli lepší rozhled do krajiny. Navíc jsme tu sami, Denisi.“
Vzal ji kolem ramen a hleděli do údolí řeky, jež se tady obloukem zařezávala do vzdálenějšího levého břehu, který strmě stoupal k silnici, nad níž se táhla příkrá stráň k trati a za ní se zdvíhal svah porostlý trávou a křovinami až ke zvlněnému hřbetu. Pravý břeh pak tvořila úzká kamenitá a bahnitá pláž, která přecházela do plochého trávníku. Hladina se místy nesnesitelně třpytila a poblíž lávky se páslo a koupalo hejno hus.
Tlakem objímající ruky přiměl Ivu k pohybu.
Znovu se rozpovídala: „Miluji jaro. Miluji ten čas nového rozpuku a života. Zmáčení kocouři se vracejí k ránu z tajemných cest do májových nocí, fenka má zase své kritické týdny, ze země stoupá první kvas…“
Napadlo ho, že není podstatné, co říká, protože smysl slov se jednou stejně vyjeví a člověk začne vnímat skutečnou podstatu světa kolem sebe.
Iva přerušila proud řeči a podívala se na Denise, který kráčel po málo vyšlapané pěšině netečně, jen ji za rameno tiskl k sobě.
„Zbytečně honíme čas, protože ten plyne v kruzích a pokaždé znovu nás dostihne nové jaro. Ženy tou dobou dělají jarní úklid ve skříních, vyzkoušejí všechny halenky a sukně, aby zjistily, zda se do nich vejdou a běda, když přibraly nějaké to zimní kilo navíc. Nasadí různé diety, cvičení, vždyť se přece chtějí líbit. A muži? Pokud jako lovci nehledají vhodný sexuální objekt, přemýšlejí o tom, zda by přece jen nebylo lepší mít doma na stole voňavý řízek než v hospodě guláš stokrát jinak. Vidíš, jaké ty máš štěstí, že jsme se potkali, Denisi? Nemusíš hledat ženu, neboť na tebe doma čekám, nehádáme se, máš uklizeno a navařeno…“
„Taky si toho považuji.“ Krátce koukl do slunečního kotouče, který mu připomněl kruh jako symbol nekonečné proměny, ale i nekonečnosti vůbec, a rovněž prázdnoty. Iva před chvilkou také říkala, že čas plyne v kruzích. Představil si čas jako bumerang letící prostorem, vrtí se a rotuje kolem osy, až neslyšně zasáhne cíl, nebo se vrátí.
„Ty si z toho děláš legraci, ale pro osamělé muže, kteří třeba ani neumí vařit, je to velký problém. Letos na jaře mě na ulici zastavil muž, s kterým se znám od vidění…“
Mrkla na Denise, jestli neobjeví v jeho tváři náznak žárlivosti. Žádný ale nenašla.
„Ten muž využil společnou cestu a rozvíjel vážné úvahy o životě. Říkal, že často zatouží po teple domova a myslí na to, že by si i on mohl založit rodinu. Ale pak, když prý slyší, jak si sousedé v paneláku nadávají, ohřeje si radši párek. V té chvíli jsem si náhle uvědomila, že ne pro každého voní jaro stejně.“
Podíval se na ni a pochopil, že se v jejím proslovu skrývá drak a jemu zbývalo jen přijít na to, jestli je železný nebo papírový. Proč jej ale hledat a probírat se temnotou?
Jak ho přiměla o ní přemýšlet, zdálo se mu, že se vlastně modlí a hledí Bohu přímo do tváře. Rychle však ten obraz zahnal, protože nechtěl špinit její myšlenky, které byly v podstatě čisté. Znovu se ponořil do blažené samoty vedle ní a přestal se trápit.
„A taky jsem potkala svou kamarádku Věru. Vyprávěla mi, že ji opustil muž a nechal ji samotnou se třemi dětmi. Našel si mladší. Měl prý o sobě vždy vysoké mínění vycházející z egocentrického pohledu na svět. Domýšlivost a pýcha jsou jeho sebeklamy. Když se mi ale Věra přiznala, že už pár let spávali odděleně, nevěděla jsem honem, co na to říct. Chybí jim snad fantazie? Nebo se mezi nimi vytratila magická přitažlivost? Nejspíš ale zmizela láska. Možná také všechno probíhalo podle plánu bez závanu čerstvého vzduchu. Objetí se tak mohou stát povinností a život plný návyků bez překvapení se omrzí. Nemůžeme ale obdržet víc, než dokážeme sami dát. Co myslíš?“
„Myslím, že mám hlad, jak jsi vykládala o tom jídle. A taky bych se něčeho napil. Hele, koukej, támhle je vesnice. Určitě tam bude nějaká hospoda.“
„Ty seš, víš. Vyprávím ti tady takový smutný příběh, a ty myslíš jen na svůj žaludek.“
„Nijak jsem na něj nemyslel. Ozval se sám.“
Uraženě se mu vykroutila z objetí a dotčení jí vydrželo poměrně dlouho, takže do venkovské hospůdky došli bez řečí. Sotva však dosedli, spustila znovu.
„Zdena se také rozvádí. Muž jí nechce platit na dítě, nemá zájem o práci, poflakuje se radši po městě, nebo se válí u své matky, která mu aspoň vypere a uvaří. Tak se Zdena honem seznámila s jiným. Vždyť přece musí přežít. Zdena je sama také bez práce, tak jí šlo hlavně o to, aby ten chlap byl bohatý. Že je sobec a neurvalec, přehlíží. Na druhém místě je u ní sex, dokazuje si tím, jak je dobrá. A k tomu patří postava modelky. Už také proběhla všechny butiky. Přece musí před jeho přáteli vypadat. A dítě? To je až kdesi vzadu, na samém konci.“
Denis si pomyslel, kdo je Zdena? Už se v jejím povídání ztratil, ale nevadilo mu to, protože před něj číšník právě postavil vonící pokrm. Asi to bude také její kamarádka.
„Alice od svého muže utekla i s dcerami, když ho našla s jinou v posteli.“
Neptal se, kdo je Alice, beztak věděl, že je to její další přítelkyně. Podle norem konvenčního uvažování je ten chlap asi darebák a tou hodnou je Alice. V absolutní realitě neustálých proměn přírody však mizí rozdíl mezi dobrem a zlem a žádná nesnáz nemá jediné správné řešení.
„Alice se k němu nakonec ale vrátila. Přiznává, že je zvyklá žít v přepychu, tak proč by ho měl užívat někdo jiný? Mramorová koupelna u nich podléhá módním trendům stejně rychle jako modely aut nebo květiny, které jí muž ovšem zapomíná jaksi nosit.“
Iva vlastně dala jeho myšlenkám svým způsobem za pravdu.
Usmál se a sledoval pak, jak velkolepost momentu rychle pomíjí, když mu z jejího nekončícího přísunu banálně tragických příběhů jejích kamarádek začala třeštit hlava. Ještěže přišla bouřka chvíli před tím, než dorazili k autu a zchladila mu čelo.
Vraceli se za deště a neustávajícího toku jejích slov, a navíc chytili kolonu.
„Lidé se ponižují často ze strachu, ale většinou z vypočítavosti očekávají výhody za svá dobrovolně zvolená ponížení. Vlákna sítě se tak stávají pevnými a brzy dovolí pohybovat se jenom tam, kam dosáhnou. Dopouštíme se chyb a za ně pak platíme.“
Koukl se na ní a uvědomil si, jak je stále krásná, ač neměl ponětí, o čem mluví.
„Ale jsou události, a ať do nich zasáhneme, nebo ne, vždy jsme do nich vtažení a neseme následky. Nikdo není pouhý pozorovatel, všichni jsme ve hře. A ve hře je všechno. Ale jen to je ztraceno, čeho se sami vzdáme.“
Postřehl, že přeladila z líčení osobních příběhů do filozofické tóniny, nekomentoval to však a civěl na stěrače, jak neosobně odstraňují dopadající kapky deště ze skla.
„Ty mě jednou také budeš chtít opustit. Přestanu se ti líbit, najdeš si mladší, ale já o tebe budu bojovat už dopředu, nikdy nedopustím, aby náš život zevšedněl.“
Toho se bát nemusíš, řekl v duchu. Jednak se mi líbíš, a i kdyby ses mi už nelíbila, tak Němci mají pořekadlo, že málokdy přijde něco lepšího. Nakonec je to jedno, ty nebo jiná, vyjde to zhruba nastejno.
Podíval se ke krajnici a uviděl přejetou kočku. Vlastně to, co z ní zbylo. Rozmázlá mrtvolka byla ale příliš malá, asi to bylo kotě. Sledoval, jak potoky dešťové vody odplavují krev z těch cárů, které byly ještě nedávno živým tvorem.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★☆☆
Nápad postavit do kontrastu upovídanou, emočně a vztahově založenou ženu s pragmatickým, lehce cynickým mužem je velmi nosný a ze života. Ačkoliv text nemá výraznou dějovou zápletku, vnitřní dynamika páru a filozofické úvahy o pomíjivosti tvoří zajímavý základ. Pro příště by stálo za to přidat drobný vnější dějový impuls, který by tuto konverzační rovinu trochu oživil a posunul vpřed.
Atmosféra – ★★★★☆
Práce s náladou je v povídce velmi povedená, zejména kontrast mezi horkým letním dnem na začátku a chladným deštěm na konci skvěle zrcadlí tíhu rozhovoru. Závěrečný obraz přejetého kotěte v dešti zanechává silný, až mrazivý dojem, který podtrhuje Denisovu vnitřní rezignaci. Podařilo se ti výborně zachytit pocit odcizení ve vztahu, kdy dva lidé sice sedí vedle sebe, ale myšlenkově jsou každý úplně jinde.
Provedení – ★★★☆☆
Text je plynulý a čtivý, ale největší prostor pro zlepšení vidím v dialozích, které místy působí příliš strojeně a literárně, protože lidé takto v běžné řeči obvykle nefilozofují. Stylistika občas drhne na těžkopádnějších popisech, jako je hned ten úvodní s řekou a břehy, který čtenáře zbytečně brzdí. Dej si také pozor na drobné gramatické chyby, například ‘koukl se na ní’ (správně má být ‘na ni’), ale celkově máš velmi dobrou slovní zásobu a zřejmý cit pro jazyk.
Celkové hodnocení:
Jedná se o zajímavou psychologickou miniaturu, která velmi dobře zachycuje propast v komunikaci mezi mužem a ženou. Ačkoliv by textu prospěly přirozenější dialogy a mírné proškrtání složitých popisných pasáží, tvůj styl psaní má hloubku a dokáže ve čtenáři vyvolat reálné emoce. Určitě v psaní pokračuj, máš skvělý postřeh pro detail a talent na budování melancholické atmosféry!