Povídka

V klubíčku
Četba díla zabere cca 6 min.

Autor: Zavel

„Tati, tati! Já chci k tobě!“ kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek.

Kdo by odolal. Ale ještě chvilku to vydržím. Jde přece o moje útočiště, mé teplo, moji sílu a mé bytí. Teď k sobě nikoho nepustím. Snad jen s jednou či dvěma výjimkami. Uvidíme. Ale jedině až nebude zbytí, když své osamění již nebudu s to uhájit. Vždyť právě tady jsem nakonec nejvíc doma. Jen zde jsem sám sebou a zároveň bez sebe. Pevně na zemi, a přece se ztrácím. Pod peřinou je dobře. O tom není sporu. Ale v dokonalosti je tu místo skutečně jen pro jednoho. A čím se zdá být ten průbojný pištivý hlas blíž, tím jasněji si právě tohle uvědomuji. Už jen pár vteřin. Jen několik krátkých okamžiků a bude zas po všem. Ba ne. Jen to prostě bude jiné. Tak honem. Dost už slov. Je třeba využít času, který zbývá, než se ten špunt přiřítí, a své nynější bytí prožít až do dna.

A tak mizím. Jsem menší a menší. Zavíjím se stále pevněji jako ulita a přesně jak v ulitě se cítím. Stočený dovnitř sama sebe, jak jen to jde. Téměř zauzlovaný. Schoulený do nejposlednějšího konečku těla, po poslední, zcela zapomenuté články prstů. Co nejpevněji zabalený. A pak ještě nezapomenout proplést všechny prsty, všechny údy, smotat se a srolovat. Být jako červ. Jednoduchý, prostý, prapůvodní. Bez končetin a výstupků. Takový, jací jsme kdysi byli, když jsme nevěděli o sobě ani světě a kdy nám bylo dobře.

Cítím se volný, přestože je mé tělo pevně svázané. Uvězněný v prostoru, ale svobodný jako ve vodě. Slyším vzdálený hukot, hlasy a slova, o nichž nevím, že jsou slovy a že snad dokonce cosi znamenají. Že něco říkají. Nevnímám její zpěv, její něžné pohlazení, blízké, nejbližší, ale přesto bez dotyku. Kolem to šplouchá a šumí a ona ke mně promlouvá. Nerozumím jí, ale každá hláska zní důvěrně a nadpozemsky. Bezděky se napiji, pak kuckám ale hned je zase dobře. Její srdce nad mou hlavou bije v tu chvíli rychleji, naléhavě. Pak ale tep zvolní a ona se uklidní. Už je nám zas dobře. Spolu. A já ji nikdy nechci opustit. A proč bych kdy měl?

Na houbách je přece dobře. Ano, i tak se zde někdy cítím. V ten moment však o tom nemám ponětí.

Nehledám však vždy jen světlo v těch uzavřených místech. I do temných zákoutí je možné tou cestou zabloudit. A opravdu jsem tehdy jen bloudil? Vzpomínám na doby, kdy jsem se nemohl dočkat, až dosáhnu podobného stavu, který mě tak jako bezesný spánek zbaví vědomí o světě a o sobě. Ale nepleťte se. To není ono. To není rozpoložení, do něhož se v posledních letech slastně ukládám. Bylo to čisté sterilní prázdno, po kterém jsem toužil. Skutečné nic. Smrt zaživa. Nikdy už to nechci zažít, natož po tom ještě někdy byť jen sebenepatrněji zatoužit. Snad jen ten pocit mě ještě uklidňuje, že ve chvílích nejnesnesitelnějšího zoufalství je něco takového možné. Že existuje tohle místo, tento stav, kam se mohu v opravdové nouzi uchýlit. Skrýt se a se strojově tlukoucím srdcem a ztracenou duší nevědět o ničem, o nikom a nebýt.

Dnes mi ničeho takového není třeba. Ty hlubiny už jsem roky nenavštívil.

Hlas sílí a vrací mě zpět na svět. Já ale ještě nechci. Zatím nejsem připraven. Budu ale někdy skutečně připraven? Ještě mám přece čas. Venku je toho tolik, co je třeba se naučit a vykonat, ale snad to ještě počká. Však já dojdu, nebojte. Snažím se proniknout o něco málo hlouběji, abych jim všem unikl, ale už to nejde. Jako bych zápasil sám se sebou. Najednou mám dojem, že mě venku očekávají celé zástupy. A z pomyslné hladiny a zároveň odněkud z mého nitra ozývá se nesměle, avšak důrazně neodbytný hlas zodpovědnosti. Táhne mě ven jak bezduchou loutku. Ano, snad už jsem tu byl příliš dlouho. Nemá cenu to odkládat. I kdybych se měl narodit až za tisíc let, ani taková příprava by nezaručila dokonalost mých skutků. Je třeba odvést kus práce. Ale tohle místo není stvořené pro práci. Tady už nic nepořídím.

A přece jsem tu tak trochu jako doma. Dobrého pomálu. Vždyť se přece mohu kdykoliv vrátit, budu-li chtít a budu-li potřebovat.

Dno nechávám hluboko pod sebou. Zvedám hlavu a stoupám. Vracím se. Vyplouvám na svět vstříc světlu. Už jsem to zase já, když se stále pevněji tělo i duše ujímají propletené vlády jednoho nad druhým. Rozpomínám se a co je třeba vědět, je náhle zpět. Jako bych to jen odložil na noční stolek.

Ale co se to děje? Najednou ucítím… Jak že se tomu říká? Dotyk! V leknutí sebou trhnu. Na konci mé cesty tam a zpět jej vnímám jako něco neznámého, cizího a trochu protivného, ale i to se brzy spraví. Po tom odloučení se pokaždé musím něčemu učit znovu. Zpátky se vrací zkušenosti, kterých jsem už tolikrát v životě nabyl. Stačila chvilka mimo sebe a tolik jsem zapomněl. A to už se dvě drobné ručky sápou po mém těle. Štípají. Snaží se mě chytit. A vytáhnout ven! Peřina se naráz zvedne a mě celého zalije světlo nového dne.

“Baf, tati!” křikne na mě dcerka a už ji táhnu k sobě. Nebrání se. „Tak pojď se ke mně dopéct, ty lumpe, “ a už mám toho prcka zavrtaného v peřině. Od jejího prvního útoku uběhlo jen pár vteřin a já už jsem zas doma. Klubíčko je rozpletené a já už nejsem já. Už jsme to znovu my.

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Zavel

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Když jsme dorazili na stanici šerifa, hned jsme se všichni sešli v místnosti, kterou pro nás šeri...
Katka: „Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi, jsem ve slepý uličce a bloudim tady s...
Poté, co jsem zaparkovala své auto v garážích a vzala z kufru auta svou tašku, tak pár lidí tu ...
Tornáďan   Každý Nový rok si říkám, že i bez osobních předsevzetí prožiju svůj živo...
Výslech Slessmana (z pohledu Hotche):   Když jsme šli směrem výslechová místnost, cítil j...
Neustále hledím na kurzor, problikávající na bílé stránce. Ta zář mě oslňuje, jako bych hled...
Jsem černý svědomí tohohle města, jeho duše, kterou nikdy nemělo. Jsem fantom, personifikace jeho ...
Svět kolem mě se zastavil. Všechno je tak tiché, tak jemné, jako by tahle chvíle měla zůstat na p...
   Skrytá v kouři cigaret, jsem pozorovala kolemjdoucí, kteří pospíchali sem a tam. Proplétali s...
Uháněli jsme úzkou silnicí, vinoucí se kolem pobřeží Finistère. Neodolal jsem a přerušil dlouh...
Všichni pohromadě u horké linky:   Poté, co jsme domluvili s Garcinou, která slíbila, že s...
S obrem u stolu. Obr se na mě za to,co se stalo u Morana na oslavě zlobil! Sotva mě donesl do svého...
V učebně s pár studentů je Reid a Hotch (z pohledu Reida):   Já dostal za úkol společně ...
Tři životy Život samotný je obrovský dar, který jen tak nepoletuje ve vzduchu ...
Na horké lince, v místnosti je Jane a Derek:   Já dostala za úkol být s Derekem v místnos...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
Už jsou tu zase. Novináři, paparazzi, šťouralové a jiní, kteří mi otravují život. Nemohu jim d...
Jsme rodina Hodačová. Já se jmenuji Sandra Hodačová a je mi dvacet pět let. Měřím sto sedmdesát...
Seděl jsem na kozlíku svého vozu a můj Kůň si pomalu vykračoval po cestě k domovu. Jezdím na n...
Kandidát na senátora Ředitel základní školy v Horní Dolní u Šestákova šel z práce napru...
  A nakonec se tak i stalo. Kromě těch několika málo minut jsem si pak už nikdy nepomyslel, ...
Stín to nevzdává Další příběh začíná podobně jako ten minulý – já a ten ve stínu v podk...
Láska. Co to vlastně je? Pojem, který nedokázali přesně definovat největší mozky historie, nejv...
Co jsem provedla obrovi K smíchu, nebo k pláči? Obr Ínemak se dozvěděl, že jsem minule utekla z v...
V zajetí obra Jak to bylo dál s obrem Ínemakem Obr mě ve věži víc hlídal a snažil se zabránit ...
Bojka, můj zachránce „Už nechci nikdy zůstat sama v téhle prokleté věži!“... ...Křičela j...
A přece já se domnívám, můj milý, že by bylo lépe, aby má lyra byla rozladěna a falešně hrál...
Ten den vlaky ještě odjížděly tak, jak měly. Lidé nastupovali a vystupovali sledujíce své každo...
,Rogas’ Když jsme s Alexem zaspali u krbu v jejich chatě,měla jsem pak moc děsivý sen ze ...
Seděl za svým stolem, v práci, která ho nebavila, a odpočítával hodiny zbývající do setkání s...
0