To Porsche 911 žralo víc, než jsem si myslel. Jasně, někdo by mohl namítnout, že ta spotřeba bude naprosto zřejmá, je to přece sportovní auto. Jsem nejspíš blbec. Neštvaly mě ani tak finance, jako spíš to, že se musím každou chvílí zastavovat na benzínce, abych tam zase tankoval.
Jel jsem tehdy z hlavního města. Cesta domů, teda do té prdele, které jsem říkal domov, trvala několik hodin. Na sedadle vedle mě jsem měl literární cenu. Takovou malou sošku za knihu, kterou jsem před rokem vydal a měla docela dobré ohlasy. Všichni slavní spisovatelé vypadali vždy spíše jako asociální trosky. O to víc lidi překvapilo, že to dostal zachovalý třicátník s nasekanými rameny. Skoro jako by ani nevěřili, všichni ti ostatní nominovaní v těch jejich zablešených sacích, které čpěly levným chlastem a splínem, že jim cenu vyfouknul hezoun, co přijel na otočku ve svým Porsche.
Někdo by řekl, že jsem asociální troska taky. Jen u toho dobře vypadám. Ve skutečnosti jsem ale neměl za potřebí družit se s dalšími úchyláky, co piplali své dokonalá slovíčka, aby se zavděčili většinovému přesvědčení, že dnešní kniha musí vypadat jako každý druhý český bramborový film. Znáte to. Takové to, jak se kolegové z práce rozhodnou obléct si cyklistické dresy a vyjet na hory. A pak tu byly ženy. Až na vybrané autorky, se mi do jedné hnusily. Uvažoval jsem nad tím, když jsem předjížděl kamiony na dálnici. Jako by ty kamiony byly oné spisovatelky. Každá jedna se svým kamiónským zadkem a manželem, co má účes jako Ondřej Hejma. Všechny do jedné popisovaly ve zbytečných bichlích, jak je jejich život s dětmi těžký, jak jim vytekla zasraná lednička nebo jak jejich kamarádka vykouřila svého šéfa. To všechno zabalené v přístupu tak sluníčkářským, až by si i takový Jimi Hendrix drásal oči.
Zase jsem musel natankovat. Uvažoval jsem, jak bylo sladké pozorovat všechny ty ksichty, že jim literární cenu vyfouknul hezounek, kterého si nedokážou zapasovat do žádné z jejich debilních předsudky přeplněných škatulek. A blablabla, prostě mi to dělalo dobře.
Zařadil jsem jedničku a vypálil na dálnici. Z rádia, které bylo spíše starožitností, mi hrála kazeta s Charlesem Bradleyem. Poslouchal jsem ho, když jsem začínal. Sedíval jsem v paneláku, v ještě příšernější díře než ta, kde jsme si s mojí manželkou koupili dům, a psával nesmrtelné věty, o kterých mi bylo mým druhým já jasně řečeno, že jsou nejlepší. Ani nevím, jestli jsem tomu věřil nebo ne. Každopádně se léta dřiny zúročily. Občas se mi i zasteskne po tom proskleném stolu, který mě řezal do dlaní, když jsem špinil klávesnici.
Pravda, tahle povídka je trochu jiná. Nepíšu nikdy nic takového. Každý příběh si patřičně promyslím. Teď spíš jen sedím a snažím se vylíčit, jak nejlépe mohu, co se mi stalo. Proto možná ty kecy o literatuře. To abyste si představili, co jsem to asi za člověka.
Každopádně. Zpět k mému autu. Rádio chrčí, v nádrži je vír, jak motor cucá benzín, já se potím únavou. Větrám. Občas si zapálím cigaretu. Snažím se nemyslet na to, jak mi to ničí interiér. Najednou vidím, že je před námi dálnice uzavřená. Hromady policejních aut. Odkloňují dopravu pryč z dálnice. Super.
Hlasité předčítání
Bomba. Fakt super. Jsi čím dál lepší