Povídka

Nevěra 01 Rodinná poradna

Autor: JaneyTrafy
Toto dílo je (1/4) součást sbírky: 
Nevěra
  

Já jsem Aneta Tamašková, je mi třicet tři a se svou rodinou bydlím v Brně patnáct minut cesta autem od středu města. Mám dlouhé, po lopatky vlasy, které si skoro pokaždé nechávám rozpuštěné. Na svět koukám modrýma očima. Uši mi trošku odstávají, ale vlasy mi je skryjí. Proto je nosím rozpuštěné. V uších mám modré náušnice a modrý řetízek. Před pár lety mi je přinesl Ježíšek. Měřím sto sedmdesát centimetrů. Dost ráda nosím volná trika s dlouhými rukávy. I v létě, ale to spíše po večerech. A na nohách tepláky či kraťasy nebo sukně.

Můj manžel Michal je sedmatřicetiletý muž. Měří sto osmdesát centimetrů. Jeho krátké vlasy, střižené na ježka, jsou černé jako havraní peří. Také má modré oči. Na sobě rád nosí tílka, létě nic a kraťasy. Jeho rty jsou tenké. Nad očima má husté obočí.

A náš tříletý syn Martin měří okolo osmdesáti centimetrů. Má krátké vlasy, které jsou také černé, jako jeho otec. Oči má po mně, modré. I Michal je má modré, ale jak já, tak i Martin je máme studánkovitě modré. Na sobě rád nosí trička s potisky a tepláky.

Já, manžel a syn, jsme se chystali jít do rodinné poradny. Protože já a Michal jsme se neustavičně hádali. Martin spíše na naše hádky doplácel.

Já byla oblečena do bílého tílka a modré sukně. Šla jsem do pokojíka, kde byl Martin a bojoval s knoflíky u košile. „Ukaž, pomohu ti.“ Usmála jsem se na něho. Poté jsem mu zapnula tři vrchní knoflíky, které mu ještě zbývaly. Na sobě měl šedé kraťasy a kostkovanou modro červenou košili. Také už byl připraven jako já. Když v tom se ozval křik z obýváku. „Kde mám tu hnědou kravatu?!“ byl to Michal, který jako jediný nebyl ještě oblečen. „Jak máš kravaty!“ křikla jsem z pokojíka do obýváku. Hned jsem byla na cestě k Michalovi. „Tam není!“ znovu začal křičet. „Tak to nevím, kam sis ji dal.“ Řekla jsem mírným tónem v hlase. Michal na sobě měl světle modrou košili a kalhoty od obleku. „Ty mi uklízíš kravata!“ křičel na mě a to věděl, že stojím u dveří. „Ale dává ti je na tvé místo!“ zvýšila jsem hlas. „Tam není!“ trval si na svém. Šla jsem se po té kravatě podívat. „Tady ji máš!“ řekla jsem podrážděně, když jsem tu ji našla. „Kde byla?!“ zeptal se rozčileně. „Na místě, kam je dávám!“ byla jsem vytočena. „Díval jsem se, a tam nebyla!“ trval si na svém. „Tak jsi slepý!“ zase jsem křičela. „Příště se o vše postaráš sám!“ dál jsem křičela. „Mami, tati, nehádejte se.“ Ozval se dětský hlásek ode dveří. Byl to Martin. „My se nehádáme, broučku.“ Usmála jsem se na něho. Na mé malé stvoření, které bylo pro mě vším. „Ty se obleč! My se jdeme obout!“ otočila jsem se na Michala. Vzala jsem Martina za jeho malou ručku a šli jsme do chodby se obout. Panovalo léto, tak jsem mu dala sandálky, do kterých se obul. Já si vzala na nohy pantofle. Vzala jsem klíče od bytu a šli na chodbu čekat na Michala. Ten za pět minut dorazil.

Když se obouval, já zamykala byt. Výtah byl v našem, třetím, patře, tak jsme si hned nastoupili a jeli dolů. Dole jsme si vystoupili a šli k našemu autu.

Naše auto je značky Ford/Ka+, modré barvy. Martina jsem připoutala do autosedačky a sedla si k němu. Michal sedl za volant, protože já řidičák neměla.

Za čtvrt hodiny už Michal parkoval na parkovišti. Do poradny jsme chodili měsíce, ale nepomáhalo to. Stále jsme se hádali. I několikrát u poradkyně. Obávala jsem se, že dnes se to bude opakovat. Byly to kravinky, které vytáčely nejen mě, ale i Michala.

Vystoupili jsme si a šli do na protější budovy, která měla deset patek. A my jeli do toho desátého patra.

Sedli jsme si na židle a čekali, dokud nás sekretářka či poradkyně nevyzvou jít dál. Martin mi seděl na klíně. Taky mlčel. „Pojďte dál Tomaškovi.“ Ozval se ode dveří ženský hlas. Ve dveřích byla drobounká, sto sedmdesát pět centimetrů vysoká dáma. Dlouhé rudé vlasy, měla vždy spletené do copu. Koukala na nás zelenýma očima. Vždy měla bílé triko nebo tílko a šedou sukni. Na nohou bílé pantofle. Ustoupila ode dveří a my vstoupili dál.

Přes sekretariát jsme šli do učebny, kde byly židličky postavené do kruhu. Martin seděl mezi mnou a Michalem Poradkyně naproti nám. Její vizitka byla vždy na bílém triku nebo tílku, kde stálo její jméno, Iveta Prachtová – rodinná poradkyně.
„Takže, jak se vám daří?“ zeptala se nás poradkyně.
„Dobře.“ Odpověděl pohotově Michal. Jako by se nic nestalo.
„Špatně.“ Odpověděl Martin. Podívala jsem se na něho. Po tváři mu tekla slza.

☆ Nehodnoceno ☆



    Část 2 >>

O autorovi

JaneyTrafy

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 5 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 5 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Odpuštění  není o tom ...
Neobyčejný příběh Ať kdokoliv myslí na cokoliv, všechno se splní
Postavila vodu na kávu. Kávu nesnášela, její chuť ji nutila šklebit se, a i když se snažila hoř...
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...
Čeká mě cesta pěšky přes kopec ve tmě a zimě. Vůbec se mi nechce. Navíc je oblačno místy zat...
Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pra...
RICHARD SLESSMAN   Z pohledu Jane:   Nakonec jsem zůstala s Hotchem v naší provizorn...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
Náhle se vše roztřáslo. Dosud zahálčivě konejšivý poklid byl přerván zvolna se zesilujícími ...
Zjistil jsem to až na cestě k autobusu. Navyklým způsobem jsem chtěl stále sklouzávající brýle ...
Všichni pohromadě u horké linky:   Poté, co jsme domluvili s Garcinou, která slíbila, že s...
Venku:   Všichni jsme šli stranou od ostatních, aby nás nikdo neslyšel, abychom mohli projedn...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
Bílou? Jen čistě bílou? Co tím myslí? Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou? Tak nejasn...
Prolog Ta zrnka, ta nepatrná smítka vystavěla kdysi čísi srdce. Nebo list v koruně stromu. Či sna...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Náhle ho probudil nějaký divoký sen, který vmžiku zapomněl. Zrakem přejížděl po svém neuklize...
Šel závějemi. Město jako kráva a nikde nikdo. Měl na sobě jenom triko a byla mu ukrutná zima. Ně...
Když jsem se mezi nimi objevil, na hřbitovní zdi bylo plno. Byl jsem slepý. Jako když se narodí pes...
Odpuštění  není o tom ...
V provizorním stanovišti:   Zašli jsme do jedné místnosti, kterou na kampusu nám vynahradil...
Dům na hraně pekla Lásko, odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého ...
Několik hodin v životě muže, který ztratil zdraví, naději a svou rodinu. Naději a zdraví mu slí...
Čeká mě cesta pěšky přes kopec ve tmě a zimě. Vůbec se mi nechce. Navíc je oblačno místy zat...
Dovoluji si nabídnout malou ochutnávku z knihy povídek "Alláhovy děti", za chybky se omlou...
Viry  jsou opravdu velmi inteligentní
Svět kolem mě se zastavil. Všechno je tak tiché, tak jemné, jako by tahle chvíle měla zůstat na p...
Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...
6. 2024 Ahoj, jestli si tohle čtete, tak už jsem asi mrtvej. Hm, blbý no, ale vezmu to pěkně...
Možná si na konci příběhu řeknete, že šlo jen o banální a zcela běžnou krizi středního věk...
Psal se rok 2009, slunce již pomalu přestávalo hřát a žluté, oranžové a červené listí se z po...
0