Letní romance

LáskaMezilidské vztahyRomantika

⏱️ Doba čtení: cca 13 minut

Prý náhody neexistují, vše se děje za nějakým účelem, aby jsem se pohla v životě dál. Teda, alespoň já to tak vidím, nebo prožívám už několik let. Náhoda mi přihrála bydlení v Praze, tak jsem se tam ze dne na den přestěhovala a už jsou to tři roky co tu bydlím. Za ta léta a zimy to šlo jak na horský dráze no nestěžuji si. Lidi by měli znát i špatný dny, aby si vážili a děkovali za ty dobrý, no o tom nechci mluvit. Chtěla bych Vám rozpovědět příběh, který se udál pár měsíců zpátky.

V Praze začínalo mé třetí horké léto a já se těšila jak si ho užiju u vody při těch všech mých povinnostech. Pravdou je, že toho volného času moc nezůstávalo. Pondělky a středy jsem ještě při své práci dělala moderátorku v soukromém rádiu. Připravit si program na dva dny dopředu nemělo smysl, a tak jsem vždy improvizovala. Tohle moje hobby mne bavilo a člověk za dva roky vysílání už získal nějaký ten grif, co a jak má dělat a i když mne neposlouchalo hodně lidí, byla sem vděčná i za to málo, co tam v tu danou chvíli bylo. Lidi se bavili, na rádiovém chatu psali a házeli ty směšné pohyblivé obrázky a já měla alespoň inspiraci k mému vysílání. Prostě byla zábava. Osobně v soukromí nejsem moc komunikativní, no tu jsem dala průchod své kreativitě a slova se ze mne mezi písničkami jen tak hrnuli, že mi někdy i skladba, co mi dělala podmaz nestačila. Dnes vám už přesně, kdy se to stalo neřeknu a vlastně ani netuším jak k tomu došlo, napsala ředitelka rádia. Pravdou je, že jsme se znali roky a vysílala jsem pro ni i když jsem ještě nebydlela v Praze. Nikdy jsme se osobně nesetkali, naše komunikace byla nejvíce vedena přes hovory nebo psaním a i to jen o důležitých věcech ohledně hudby a moderování. Tahle zpráva, co mi v ten den poslala s tímhle neměla nic společného. Její slova mě překvapila, zaujala a hlavně probudila ve mne tu zvědavost, co se za tím vším skrývá. Od toho dne se naše konverzace už nevedla o pracovních věcech, víc mnohem víc jsme se bavili o soukromí, vztazích a snech až to přerostlo do posílání srdíček na dobrou noc hodně pozdě po večerce a hezký ráno ještě před svítáním. Možná se divíte, holka s holkou no já si myslím, že nás spíš dávalo dohromady pochopení jedné druhé a to, čím jsme si za ta léta před tím prošli. Jak spackanými vztahy, tak i nepochopením rodiny. Já osobně miluji překvapení a moc mne těší, pokud mohu lidi tak trochu vyvést z míry svou spontánností. Jedno letní sobotní ráno jsem si naplánovala výlet do města, kde žila. Trochu napjatá z prvního setkání jsem brzo ráno na Hlavním nádraží nasedla do vlaku a vyrazila zjistit, jestli to mezi námi jiskří jen přes písmenka, nebo v tom bude i osobní přitažlivost. Těšit se nemělo smysl, protože jsem jí neřekla, že jedu za ní. Mám ráda, pokud si své pocity ověřím osobně a na vlastní kůži zjistím, jestli to povede dál nebo ne.

Bydlela jen hodinku jízdy od Prahy a pro mé plus ve městě s bohatou historií, tak pokud k ničemu nedojde (myslím tím setkání) alespoň si prohlédnu památky a vrátím se zpátky domů. Přece jen mohla mít na daný den své vlastní plány a já jako neohlášená návštěva je přece nechci narušit. Ještě ve vlaku jsem jí poslala správu s přáním hezkého rána a pak jen čekala, až se vzbudí a odepíše, co mohlo být i na další den i nemuselo. Seděla jsem v centru u stánku a vychutnávala si první ranní šálek kávy na náměstí. Všude kolem bylo plno stánků a hodně lidí. No co nadělám, trhy se tam konaly každou sobotu a na tak malé město tam bylo na můj vkus moc lidí. Seděla jsem u kávy, přemýšlela, kde začnu prohlídku, když se ke mně ozval starší pán, co šel kolem, jestli si může přisednout, že si dá jen vínko a půjde dál. Tehdy jsem si uvědomila, že volné místo je jen u mého stolu. Všechny další byly komplet obsazené. Další várka turistů dorazila, vše zabrala a ještě víc proplnila už tak nacpané náměstí. Prohodili jsme pár slov a dal se na odchod jen co dopil svůj šálek vína. Udivilo mne jen to, že s vínem začal tak brzo ráno. Čas na radničných hodinách se pomalu blížil k deseti a mně na mobilu konečně dorazila odpověď s přáním hezkého rána a co dělám. Tak jsem ji poslala fotku hrnečku s kávou a textem, že si ho vychutnávám na moc hezkém náměstí. Samozřejmě poslala i fotku náměstí. Na mé překvapení ho nespoznala. Kávu jsem dopila a pohla se za historií. První věž, co jsem kolem ní šla, je pýchou města, tak jsem ji cvakla a poslala se slovy. “Tohle je překrásné. “Reakce na sebe nedala dlouho čekat. “Ty jsi ve městě?” Poté, co jsem ji odepsala, ano, jsem ji asi hodně vykolejila, protože další dvě hodiny komunikační kanál utichl, a já si prošla snad všechny památky co se jen daly vidět. Nejhezčí ze všeho i tak byla vyhlídka a i dnes, když zavřu oči. Představím si, jak jsem usedla na lavičku ve stínu a jen tak se kochala výhledem, který neměl konce, jsem ve vší božské blaženosti i dnes. Holt pohled za všechny prachy a při tom Vás nic nestojí. Už chápu, proč tam jezdí tolik turistů. Být jako oni udělám si kopec fotek a jdu pryč. Přiznávám se, jsem od přírody romantická duše a raději budu mít jednu fotku v mobilu a ten nejkrásnější pocit v duši, než milion fotek a žádný zážitek. Už jsem to chtěla vzdát, pomalu se pohnout zpět na nádraží, když mi přišla zpráva. “Jak dlouho se chci zdržet?” Komunikační kanál ožil a já jí jen odepsala, že pokud se chce sejít, mám tolik času, kolik jen chci a pokud ne, tak se vrátím nejbližším vlakem zpátky do Prahy. U toho výhledu na vyhlídce by jsem dokázala prosedět i celej den a bylo mi jedno, jestli jsem tam sama nebo s ní. Pokud máte někdy pocit, že jste v tu správnou chvíli na tom správném místě, tak vyhlídka byla pro mě jako bych usedla mezi anděly v rajské zahradě. I když se kolem vás motá spousta turistů, pustíte svou duši ať se proletí a vy víte kam presne poletí. Pokud Vám došlo, co je to za město a místo vřelo doporučuji si tam zajet. Vezměte s sebou milovanou osobu a fotoaparát zapomeňte doma. Pokud ne, tak asi nikdy nenajdete klid pro svou duši.

“Ráda se s tebou potkám, jen mi to bude nějakou tu chvíli trvat.” Nejhezčí slova dne, ve kterých sem tajně doufala. Rozepisovat se o další komunikaci a místě, kde se sejdeme nebudu a úmyslně to přeskočím jinak bych z téhle povídky udělala román a to nechci. Popojedu o kousek dopředu a uvedu vás do chvíle, když jsme kráčeli chodníkem jedna proti druhé. Srdíčka z textovek topili ledy, no koukat jedna druhé do očí, to je jiný level. Myslím, že v tu chvíli jsme se obě vrátily v čase, zase měly patnáct a prožívali první rande ve svém životě. Vroucí objetí a já ucítila, jak jí tluče srdíčko, chvěje se a v tentýž okamžik vychutnává moje objetí klidu a pokoje navenek. I když mé srdíčko nedělalo zrýchlený bum bum, hlavou mi letělo nespočet myšlenek: povolit nebo nepovolit, je to dlouho nebo ještě chvíli ji držet ve své náruči, políbit jen na tvář nebo hned přímo na rty. Hlavně nic neuspěchat, vše přijde v ten správný čas, čas který se v ten daný okamžik pro nás obě zastavil a každá si ho vychutnávala po svém. City, co do teď byly jen slova v textovkách dostaly hmotnou reálnou podobu. “Nevěřím, že tě držím v náruči.” Zašeptala tím svým jemným hláskem, co jsem znala jen z telefonu. Pohlédla do mých očí. “Co je na tom k neuvěření?” “Cítím se jak ve snu, který se mi splnil.” “Psali jsme o tom hodně a já ráda plním sny. V koutku duše jsem doufala, že se dneska sejdeme a konečně budeme mluvit z očí do očí a ne jen psát.”

To sobotní odpoledne bylo pro nás obě jedno z mála nejkrásnějších. Konečně jsme mluvili o všem a o všech, co známe z rádia, lidech, co nás proměnili skrz prožitou bolest a trápení v to, co jsme. U toho se drželi za ruce, jen tak se bez cíle procházeli městem, parkem, kolem vody. Povodila mne snad na všechny místa, kam chodí ráda, pokud chce mít chvíli pro sebe. Můj čas tohohle naplánovaného výletu pokročil. Sobotní slunce se začalo sklánět k západu a já, i když mi bilo v její společnosti úžasně, musela jít domů. Vše hezké musí jednou skončit, aby mohla přijít nová chvíle, co bude ještě hezčí. Kráčeli jsme ruka v ruce směrem k nádraží ovívaní horkým vánkem pozdního odpoledne, když mě zastavila, pohlédla mi do očí a pak dál kráčela. “Chtěla jsi mi něco?” “Né.” Dokráčeli jsme k té malé budově nádraží s dvěma východy bez dveří a oba koukali na přistavený stojící vlak u první koleje. “Ten je můj.” “Ještě jsi neodešla a už vím, že mi budeš chybět. Nejhorší na tom je, že nesnáším loučení.” “Taky mi budeš chybět, dnes jsem po dlouhé době prožila jeden z nejkrásnějších dnů a to i díky tobě.” “Jsem na tom stejně.” “Brečet, doufám, nebudeš?” “Teď ne, až odejdeš.” “To snad ne? Měla bys mít úsměv ve tváři a těšit se na další setkání.” “Já se těším.” “Než odejdu, můžu tě políbit?” Neodpověděla, přitiskla se blíže a naše rty se konečně dotkly. Psát jak nádherný a nekonečný ten první polibek mezi námi byl není potřeba. Každý ho jednou ve svém životě určitě zažil. Od toho polibku jsme se líbali každou možnou chvíli až do té poslední, když už bylo pro mne nutný nastoupit do vlaku, odejít a nechat mou lásku samou stát u vchodu do nádraží. Sešli jsme se ještě dvakrát a pokaždé to pro mne byl ten nejhezčí den, co jsme spolu prožili. Říká se, že lidé vstupují do vašeho života, abyste si prošli nějakou lekci nebo vyléčili nějaké rány. Netuším, co jsem léčila nebo učila já u ní, no vím co jsem za to léto vyléčila já v sobě. Za to jí moc děkuji. I když jsme už několik měsíců od sebe, místo v mém srdci bude mít už navždy. Někdy se přistihnu, že na ni myslím celý den, co asi tak dělá. Někdy usínám s myšlenkou na to naše večerní psaní dlouho do noci. Proč jsme od sebe to rozebírat nebudu, aby jsem nenarušila její nebo své soukromí. Naším rozdělením skončilo i rádio, kde to všechno začalo a já po dvou letech pravidelného mluvení, teď sedím v tichu zasypávána myšlenkami, bez inspirace. Pravdou je, že mi chybí a i dnes co píši těchto pár řádků, myslím na ni s úsměvem a slzami v očích současně.  Někdy dokonce, když jsme s přáteli a zeptají se na ni, tak se pousměju. Přátelé ji chtěli také poznat, protože si všimli, jak jsem na ten krátký okamžik ožila a byla šťastná, jen k tomu nikdy nedošlo. Jeden člověk, který vás dokáže pochopit. Být vám inspirací stačí, aby se vám změnil svět a ona ten můj změnila.

“Má lásko, znovu sis mě naučila zamilovat se a milovat. Milovat sebe, lidi a hlavně tebe jsem milovat nikdy nepřestala. Pořád tě stejně miluji, ba ne, víc. Si mou inspiraci a bez ní mé dny v tomhle světe ztrácejí smysl. Moc mi chybíš, i tvé objetí.”