Povídka

Podzim a Zima

Autor: OF Kitsune

Kolik je to dní? Kolik měsíců? A kolik let? Čas běží stále rychleji a rychleji, vzpomínky splývají, hudba ztrácí melodii a vše je ztraceno ve změti melancholie. Jak jsme došli až sem? Kdy se všechno pokazilo?

Ležíš na posteli a já pozoruji tvůj spánek. Přesně takto si tě chci zapamatovat. Spícího se zavřenými víčky. Ne s očima plnými bolesti a smutku. Ne s výrazem plným soucitu, který vidím pokaždé, když se na mě podíváš. Žádné starosti, žádná slabost, žádná znechucenost vlastním životem.

Beru si sbalený kufr, oblékám si kabát. Odcházím. Nenechám žádný dopis. Vím, že prázdná skříň poví své. Potichu, abych tě nevzbudila, zamknu byt a klíče hodím do poštovní schránky. Venku je ještě tma a hvězdy jasně svítí na nebi. Procházím temnou ulicí a naslouchám šelestu stromů.

Je to zvláštně snadné udělat za vším tlustou čáru. Možná je to tím, že životem proplouvám jako koráb na rozbouřeném moři. Ztracena v oceánu času. Času, který jsme spolu strávili. Připomíná mi to čas, kdy jsem chtěla utéct z domova. Jen tak. Bezdůvodně. Sbalila jsem si kufřík s hračkami a vyrazila ven. Šla jsem dlouho, předlouho, bylo to jako věčnost. Došla jsem až na nádraží a čekala na první vlak, který pro mě přijede. Seděla jsem a hleděla do dálky, až tam, kde se koleje ztrácely v mlze. Tehdy bylo sychravo. Podzim. Všude bylo spadané listí a vítr si s ním pohrával. Nádraží bylo prázdné. No, nádraží. Spíše taková menší vlaková zastávka. Rostly u ní jabloně s velkými červenými jablky. Na jedno jsem dostala chuť, tak jsem vylezla na strom a snažila se nějaké utrhnout. Byly moc vysoko, a jak jsem se natahovala stále víc a víc, zavrávorala jsem, pustila se větve a spadla rovnou dolů. Trochu jsem si natloukla a odřela si koleno, ale v podstatě se mi vlastně nic vážného nestalo. Hromada žlutého listí můj pád zbrzdila. Měla jsem na krajíčku a snažila se co nejvíce potlačit pláč. Přece jsem byla velká holka. Sedla jsem si zase na lavičku, otevřela svůj kufřík a vytáhla z něj panenku. Malým hřebenem jsem jí pročesávala vlásky a pak do nich vplétala žluté listy, které jsem tady našla. Vypadal nádherně. Jako nějaká víla. Podzimní královna. Vládkyně Podzimního království jezdící v dřevěném kočáře s kaštany místo kol, nosící dlouhé šaty utkané z babího léta a starající se o svůj Podzimní lid. Silný vítr jí cuchá rezavé vlasy a šeptá jí tajemství. Co se skrývá ve vodopádu, kam až dosáhne slunce, kde končí duha a jak daleko je blízko. Malí skřítci shazující lístky ze stromů, víly připravující zvířátka ke spánku, ti všichni se jí klaní a ona vše připravuje na nástup Zimního krále, jejího chotě.

Čekala jsem dlouho do noci, než mi došlo, že žádný vlak nepřijede a neodveze mě daleko ani blízko. Vzala jsem si kufřík a vrátila se domů. Jen tak. Stejně, jako když jsem odešla.

 

Zimní král. Muž, který dělá věci jinak. Který se nesměje obyčejným vtipům, který nemá rád novodobou hudbu a nedívá se na filmy. Podivín zavřený v pracovně a bušící do starého psacího stroje, protože počítač pro něj není dost osobní. Pracující na nových knihách plných záhadných stvoření, hlubin moří, ztracených ostrovech, ukrytých říší, starých domů, nalezených dětí, smutných milenců, rozlehlých zahrad a melancholie. Melancholie, kterou mám v sobě zakořeněnou už od útlého dětství a která mě mým životem neustále provází.

Otáčím se na podpatku a mířím zpátky domů. Odemknu dveře, vyzuji boty, pověsím kabát, vybalím kufr. Proč jsem šla vlastně zase pryč? Z kuchyně se line vůně jablek a skořice. V posteli nikdo neleží. Sednu si ke stolu a přede mnou přistane hrnek s čajem. Sedíš naproti mně avšak schovaný ve svém vlastním světě. Najednou ke mně vzhlédneš a po dlouhé době se mi zahledíš do očí. Dneska je to ovšem jinak. Vidím v nich radost, úlevu a vděčnost. Tvé oči něco slibují, než však přijdu na to co, odvrátíš tvář.

„Vrátila ses,“ zašeptáš, zvedneš se a odcházíš do pracovny. Gestem mi naznačíš, ať tě následuji.

Podzim a Zima. Podzim plný barev, Zima plná čistě bílé. Obě spojuje snad jen všudypřítomná melancholie.

4.67/5 (1)

O autorovi

OF Kitsune

Vždy je čas na čaj...

Četba díla zabere cca 5 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.67/5 (1)

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 5 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.67/5 (1)
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Dnes se mi zdálo, že jsi umřel, víš? Byl to zvláštní sen, kde jsem byla zmatená a vyděšená. P...
  Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Ni...
Neustále hledím na kurzor, problikávající na bílé stránce. Ta zář mě oslňuje, jako bych hled...
By zimní večer. Tma, mlha, mráz. Ztrácela jsem se ve svých myšlenkách. Větve mě chytaly za čepi...
Na chodbě u výtahu ve třetím patře (Jane a Hotch):   S Hotchem jsem šla po schodech z patr...
aneb o komunikaci ...
Probudila jsem se do nového rána. Slunce vrhalo do místnosti rudé odlesky, jako by ho překryly obrov...
U Jane doma (z pohledu Jane):   Seděla jsem na gauči, v ruce jsem držela hrnek s kávou a zí...
Když jsme dorazili na stanici šerifa, hned jsme se všichni sešli v místnosti, kterou pro nás šeri...
Výslech Slessmana (z pohledu Hotche):   Když jsme šli směrem výslechová místnost, cítil j...
A přece já se domnívám, můj milý, že by bylo lépe, aby má lyra byla rozladěna a falešně hrál...
Ve výtahu:   Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor,...
Z pohledu Gideona:   Já a Elle jsme pronásledovali z povzdálí bachaře Timothyho Vogela. To ...
Prolog Ta zrnka, ta nepatrná smítka vystavěla kdysi čísi srdce. Nebo list v koruně stromu. Či sna...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

    Byl zas na cestě. Už ani nevěděl, jak se tam ocitnul. Stejný chodník, stejný směr, ba i h...
Všichni jsme se na Martina podívali. Po tvářičce mu tekla slza. „Copak Martine, co se stalo?“...
Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
  “Co to máš na tváři? Tady vlevo? Vždyť to vypadá jako hadí kůže. Ale je to slizké....
Podívala jsem se taky na Hotche, protože mi došlo, že Reid se na Hotche podíval, že ví, o koho jde...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
Láska. Co to vlastně je? Pojem, který nedokázali přesně definovat největší mozky historie, nejv...
Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...
Tamhle svítí sjezdovka! Znala jsem ho už od školy. Tehdy to bylo takové hubené bidlo, krátké vla...
Prolog Ta zrnka, ta nepatrná smítka vystavěla kdysi čísi srdce. Nebo list v koruně stromu. Či sna...
   Skrytá v kouři cigaret, jsem pozorovala kolemjdoucí, kteří pospíchali sem a tam. Proplétali s...
"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek. Kdo by odolal...
V kanceláři:   Bylo pondělí a všichni jsme byli v zasedačce a čekali na naší styční d...
Možná si na konci příběhu řeknete, že šlo jen o banální a zcela běžnou krizi středního věk...
Poté, co se za Anetou zavřely dveře, tak poradkyně se podívala na klienta a on na ni. Usmívali se. ...
0