Povídka

Támhle svítí sjezdovka

Autor: Lucie

Tamhle svítí sjezdovka!

Znala jsem ho už od školy. Tehdy to bylo takové hubené bidlo, krátké vlasy a odstávající uši. Ale už tehdy se mi hrozně líbil. Nikdy jsem mu to neřekla, neměla jsem odvahu. Já čtyřkařka, on pomalu vyznamenání, i když průserář. Líbilo se mi, že šel proti proudu a nesplýval s davem. Možná to byl právě ten důvod, proč jsem se do něho zamilovala. Devítka už se chýlila ke konci. Byl plánovaný rozlučkový večírek a s celou třídou jsme měli jet na víkend pod stan. Čas odjezdu se pomalu blížil. Hrozně jsem se těšila. No, stalo se to, že týden před odjezdem jsem dostala chřipku. Do prčic! Na tom výletu jsem mu to chtěla říct. Proč zrovna já mám takovou smůlu? No nic. Snad se vyležím. Myšlenky na něj se mi honily hlavou. Co teď dělá a s kým je a jestli ta blonďatá koza ho nesvádí. Upřímně. Krasavice a modelka zrovna nejsem. Na výlet jsem bohužel neodjela. A tak jsme se všichni nějak rozutekli a sedmnáct let si šli vlastni cestou. On se oženil, já se vdala. Nešťastně. Ale to je úplně jiný příběh. Po sedmnácti letech jsem ho objevila na jedné sociální síti. Začali jsme si psát. Po čase mě pozval na kafe. Měl malinko zpoždění, ale mi to nevadilo. Ve dveřích kavárny se zjevil dlouhovlasý obr. Statný chlap. A v ten okamžik se mi roztlouklo srdce. On je ještě krásnější než tehdy ve škole, pomyslela jsem si. Schůzek přibývalo a jednoho dne jsem se ocitla u něj doma. Celou dobu jsme si povídali, vzpomínali, plno smíchu. Náhle půlnoc a já stála u okna. Koukala jsem se na ten výhled louka hory a najednou jsem cítila jeho ruce na mých ramenou. Podívej, tamhle sviti sjezdovka. Jeho dech mi hřál na krku a v momentě jsem věděla, že jsem v bezpečí. Tu noc už jsem neodešla. A odejít jsem nechtěla…

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Lucie

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 2 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Noční režim
Četba díla zabere cca 2 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

  Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Ni...
V učebně s pár studentů je Reid a Hotch (z pohledu Reida):   Já dostal za úkol společně ...
"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek. Kdo by odolal...
Když jsme dorazili na stanici šerifa, hned jsme se všichni sešli v místnosti, kterou pro nás šeri...
Svět kolem mě se zastavil. Všechno je tak tiché, tak jemné, jako by tahle chvíle měla zůstat na p...
Byla jsem v práci. Pracuji v kanceláři, kde je pár kolegů a zároveň jsou to i mí přátelé. N...
  “Co to máš na tváři? Tady vlevo? Vždyť to vypadá jako hadí kůže. Ale je to slizké....
Viry  jsou opravdu velmi inteligentní
Ač stále ještě při síle, přesto již očividný stařík se letmo zamyslel. V jeho věku mu již n...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
Každá nečestnost se nevyplácí ...
Ve výtahu:   Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor,...
Vždycky jsem byl plachý a vcelku uzavřený člověk. Místo abych chodil na zábavy, jako moji ostatn...
Já jsem Aneta Tamašková, je mi třicet tři a se svou rodinou bydlím v Brně patnáct minut cesta aut...
Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Náhle se vše roztřáslo. Dosud zahálčivě konejšivý poklid byl přerván zvolna se zesilujícími ...
Z pohledu Teressy:   Ale nakonec na zátah za podezřelým jsem jela já, Gideon, Reid, Morgan a ...
V provizorním stanovišti:   Zašli jsme do jedné místnosti, kterou na kampusu nám vynahradil...
Venku:   Všichni jsme šli stranou od ostatních, aby nás nikdo neslyšel, abychom mohli projedn...
"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek. Kdo by odolal...
Když jsme dorazili na stanici šerifa, hned jsme se všichni sešli v místnosti, kterou pro nás šeri...
Zabzučel mi telefon a z displeje na mě blikala ikonka smsky. Rozespale jsem ho odemkl. Zpráva byla od...
Já jsem Aneta Tamašková, je mi třicet tři a se svou rodinou bydlím v Brně patnáct minut cesta aut...
Čas se dělí na jednotlivý části asi jako rostoucí strom. Vždycky vlezeš na nějakou větev, kter...
O trpělivosti ... všechno má svůj čas
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
Kolik je to dní? Kolik měsíců? A kolik let? Čas běží stále rychleji a rychleji, vzpomínky splý...
V ulici Palm Beach:   V jednom rodinném domě v ulici Palm Beach hrála televize, kde zrovna b...
Psal se rok 2009, slunce již pomalu přestávalo hřát a žluté, oranžové a červené listí se z po...
0