Tamhle svítí sjezdovka!
Znala jsem ho už od školy. Tehdy to bylo takové hubené bidlo, krátké vlasy a odstávající uši. Ale už tehdy se mi hrozně líbil. Nikdy jsem mu to neřekla, neměla jsem odvahu. Já čtyřkařka, on pomalu vyznamenání, i když průserář. Líbilo se mi, že šel proti proudu a nesplýval s davem. Možná to byl právě ten důvod, proč jsem se do něho zamilovala. Devítka už se chýlila ke konci. Byl plánovaný rozlučkový večírek a s celou třídou jsme měli jet na víkend pod stan. Čas odjezdu se pomalu blížil. Hrozně jsem se těšila. No, stalo se to, že týden před odjezdem jsem dostala chřipku. Do prčic! Na tom výletu jsem mu to chtěla říct. Proč zrovna já mám takovou smůlu? No nic. Snad se vyležím. Myšlenky na něj se mi honily hlavou. Co teď dělá a s kým je a jestli ta blonďatá koza ho nesvádí. Upřímně. Krasavice a modelka zrovna nejsem. Na výlet jsem bohužel neodjela. A tak jsme se všichni nějak rozutekli a sedmnáct let si šli vlastni cestou. On se oženil, já se vdala. Nešťastně. Ale to je úplně jiný příběh. Po sedmnácti letech jsem ho objevila na jedné sociální síti. Začali jsme si psát. Po čase mě pozval na kafe. Měl malinko zpoždění, ale mi to nevadilo. Ve dveřích kavárny se zjevil dlouhovlasý obr. Statný chlap. A v ten okamžik se mi roztlouklo srdce. On je ještě krásnější než tehdy ve škole, pomyslela jsem si. Schůzek přibývalo a jednoho dne jsem se ocitla u něj doma. Celou dobu jsme si povídali, vzpomínali, plno smíchu. Náhle půlnoc a já stála u okna. Koukala jsem se na ten výhled louka hory a najednou jsem cítila jeho ruce na mých ramenou. Podívej, tamhle sviti sjezdovka. Jeho dech mi hřál na krku a v momentě jsem věděla, že jsem v bezpečí. Tu noc už jsem neodešla. A odejít jsem nechtěla…
Hlasité předčítání
