K našemu stolu si přisedne jakýsi vrásčitý ukrajinec s nesmírnou chutí si povídat.
Házíme po sobě vyfič výrazy, a přesto necháváme usedat jeho staré půlky k nám.
Svýma vykulenýma očima a bázlivým nabalovačstvím, se snaží pozvat jednu z nás na výlet kamionem, dvě z nás na pivo.
Nervózně poposune své křehké tělo na lavici a s pohledem postřeleného jelena za ukazování vztyčeného ukazováku, ke třetí nejmenované osobě praví:
,,Ty manželka, ty manželka, ty ne, ty strach! Já řidič kamionu, já nebát se ničeho, ale tebe!”
Dusíme se pivem.
K mé spokojenosti mu odpovídám, že bych ho stejně nechtěla, protože je starej, což ho jaksi urazí, načež začíná ukazovat svaly na svých tyčinkách od uchošťourů.
Dusíme se pivem.
Kolegyně, která se mu velmi zalíbila, k němu trousí jednu vtipnou poznámku za druhou.
,,To je zase případ.”
,,Já nerozumět.”
,,Že hodně pracuju.”
,,Aha.”
Dusíme se pivem.
Chrabrý rytíř navrhuje pozvání ku zlatavému moku, zatímco vysypává svůj měšec, jehož obsah činí asi tak jedno pade a dvě dvacky. Dusím se pivem, což ho přiměje k tomu, aby vytáhl pomyslný meč v podobě poznámek ohledně mého vzezření, aby se mnou poměřil síly.
Můj meč, nesoucí jméno Zip u bundy mu setne hlavu, a tak obrátí pozornost zpátky k manželkám.
Chýlí se čas odchodu, je mi ho docela líto, ale nemá si sedat ke stolu, ke kterému nebyl přizván větou: ,,Tak si sedni dovnitř.”
Jak tomu rozuměl, to už ví jen jeho mužná fantazie.
Hlasité předčítání