Venku jsou slyšet hromy a blesky ozařují oblohu.
Příroda jde ruku v ruce s tím, co právě teď cítím. Hromy za mě křičí, blesky za mě zuří a déšť je nikdy nekončící pláč.
Dnes s tebou v každém z nás zemřel kus sebe sama.
Ten kus v nás zemřel proto, aby tě doprovázel tam, kde tě už nemůžeme obejmout, pohladit…
Bude tam s tebou sečkávat, dokud se znovu nesetkáme.
***
Déšť bubnuje do parapetu a umývá prach, popel a špínu předešlých dnů.
Poslala si ho ty?
Chceš abychom smyly náš žal, úzkost smutek a bezmoc?
Nebo snad zuříš, že jsme nesplnili náš slib? Slib, že se z toho neposereme?
Nesplnili jsme ho, ale ty ten svůj také ne.
Hromy blesky… zlobíš se?
Zlobíš se že jsem ti připomněla tvůj slib který si mi dala, že nás neopustíš?!
Hromy, blesky… Zlob se jak můžeš. Ukaž co umíš…
Déšť ale ustává….
To je vše?
Už tě ta zlost přešla?
***
Jemný déšť stéká po oknech na parapet. Blesky v dálce mizí, hromy už nejsou slyšet.
Zase odcházíš?
Už je po všem.
Ticho.
***
Tvůj odchod byl stejný jako tenhle déšť. Náhlý, burácivý a velmi rychlí.
Budeš se k nám vždy takhle vracet?
Aspoň na okamžik…
***
V každé rozkvetlé louce, bude tvůj úsměv.
V každém zašustění listí ve větvích, bude tvůj hlas.
V každém vánku, bude tvé pohlazení.
A v každém dešti. Slzy nás všech.
Hlasité předčítání