Psal se rok 2009, slunce již pomalu přestávalo hřát a žluté, oranžové a červené listí se z posledních sil drželo větví stromů chystajících se k zimnímu spánku. Tou dobou jsem při studiu pracovala jako servírka v pizzerii. Přesněji – začínala jsem. A začátky to nebyly lehké. Ale měla jsem skvělý kolektiv, a když se ohlédnu zpět, musím říct, že název restaurace „Zlatý časy“ odpovídal životnímu období, v němž jsem se nacházela. Cítila jsem se tam jako doma. Interiéru restaurace vládly přírodní barvy – zdi byly vyvedeny v teplém odstínu žluté, podlaha byla kamenná a béžová, na pohled hřálo hnědé dřevo, z něhož byly vyrobeny stoly, lavice i bar, za kterým se třpytily naleštěné sklenice. Kované židle halily podsedáky kárované stejně jako závěsy nad okny. Před restaurací se tyčila zastřešená dřevěná terasa, kolem níž byl trávník, keře a stromy. Když se setmělo, rozsvítily se na ní kované lampy zavěšené na nosnících a člověk si připadal téměř jako na dovolené. Ale nejlepší na to všem byla nezaměnitelná vůně. Směsice čerstvého vzduchu prosyceného sluncem, trávy a květin, doprovázená vůní skvělého jídla z kuchyně. Občas se k tomu přimísila i vůně čerstvě mleté kávy nebo vody z nedaleké štěrkovny. Neumím ani popsat, jak ráda jsem to tam měla. Nejen prostředí, ale i lidi, se kterými jsem pracovala.
Onoho podzimního večera před téměř dvanácti lety se toto místo stalo němým svědkem jednoho naprosto magického okamžiku…
Byl pátek večer a restaurace doslova praskala ve švech. S kolegyněmi jsme vypadaly, že spíše trénujeme na mistrovství Evropy v rychlochůzi, než že obsluhujeme v restauraci. I když jsme měly pouze trička bez rukávů či na tenká ramínka, myslely jsme, že každou chvíli padneme horkem. Pivo teklo proudem, výpomoc za barem nestíhala umývat sklenice, kuchaři neustále volali, ať už někdo odnese jídla nachystaná k vydání… prostě blázinec. Když jsem přiběhla za bar, odevzdala jsem tác plný špinavého skla téměř jako bych házela frisbee, vytáhla jsem seznam objednávek, který se délkou podobal toaletnímu papíru a snažila jsem se přes veškerý hluk hudby a hostů nadiktovat mé provozní, kolik kterých piv mi má nachystat. Na další tác jsem si začala skládat sklenice a nalévat do nich alkohol. Zrovna jsem vše zapsala do pokladny, přidala jsem si na tác k alkoholu piva a otočila se čelem k restauraci, s úmyslem vyrazit opět mezi tu divou zvěř zvanou hosté. Ale zarazila jsem se doslova v půli kroku s pohledem upřeným na právě se otevírající vchodové dveře. Najednou neexistoval žádný zvuk – hudba, hosté, kuchaři… Jen ticho. Jako by můj život byl filmem a někdo jej pustil ve zpomaleném záběru.
Dveřmi prošel muž. Klidně, elegantně a rozvážně. Dodnes si pamatuji mrkání mých očních víček – jako bych nemohla uvěřit tomu, co vidím. Jako by se mi to jen zdálo a já se snažila přivést se zpět k vědomí a setřást z očí mlhu snu. Vypadal jako Adonis, pro jehož krásu se rmoutily řecké bohyně. Ale vůbec to nebyl sen. On právě procházel dveřmi naší restaurace a pro jeho krásu bych neváhala vkročit až na Olymp a stát se vražedkyní obou těch řeckých bohyň. Čišela z něj autorita, dominance a intelekt. Byl vysoký, štíhlý a blonďatý. Pod brýlemi se mu leskly až neskutečně krásné modré oči. Jeho široká ramena halila bílá košile a šedomodrý svetr. V kombinaci s tmavými džínami vypadal, jako by právě vyšel z reklamy na značku Calvin Klein. Otočil se na muže, který procházel dveřmi za ním a po vteřině zase zpátky. Něčemu se smál a mi se zastavilo srdce. Přísahala bych, že vynechalo alespoň dva údery. Úplně ochromená jsem jen stála a zírala na něj. Procházel místností, která mu najednou celá patřila. Stejně jako já. Nic dalšího neexistovalo. Neslyšela jsem žádný zvuk a nevnímala jiný pohyb než jeho chůzi. Jeho kroky jako by vibrovaly podlahou, přes mé nohy a rozechvělý žaludek až někam do hlubin mého hrudního koše.
Ani jsem nevěděla jak, ale ozvalo se řinčení rozbíjeného skla a najednou jsem měla mokré nohy. Sakra! To mi z rukou vypadl tác. Na zemi bylo mokro, všude ležely střepy a moje provozní nadávala. Ale jako bych měla v uších ucpávky. Neslyšela jsem jediné její slovo. A poprvé mi to nevadilo.
Celý večer jsem měla spoustu práce, a přesto jsem nepřestala vnímat, že muž, který byl příčinou kaluže za barem, sedí u jednoho ze stolů, jenž obsluhovala kolegyně. Ačkoli se naše pohledy ani jednou za celý večer přímo nestřetly, cítila jsem, když se na mě podíval. Doslova mi po zádech přejel mráz. Každý letmý pohled, který jsem na něj stačila vrhnout, ve mě vyvolal momentální ztrátu paměti, a tak lidé objednavší si čaje dostávali kávy a podobně. Nemohla jsem se zbavit pocitu, který ve mě jeho příchod vyvolal – pocitu, na jehož popsání nestačí všechna slova světa. Bylo to jako nával neskutečného množství energie, který vás udeří do celého těla jako tlaková vlna z nedaleko odpálené atomové bomby. Tehdy jsem ani netušila, že se s ním po letech setkám na pracovišti a zjistím, že je to idiot, ale jedno jsem věděla jistě. Ta chvíle, kdy vstoupil do Zlatých časů byla minutou, ve které by se dalo žít…
Hlasité předčítání
