„Pepíku, dej mi tam jedno,“ učinil regulérní objednávku v hospodě „U Huberta“ František. „Já si zatím odskočím,“ dodal ještě a zamířil ke dveřím s nápisem „Páni.“
Hostinský Josef beze slova natočil půllitr, odnesl jej ke stolu štamgastů, položil sklenici na stůl, vyňal z kapsy papírový lísteček a udělal na něm propiskou čárku. Bylo dubnové odpoledne a hospoda zela prázdnotou. Netrvalo však dlouho a vešli další dva stálí hosté a štamgasti, Václav a Rudolf. Pověsili si kabáty na věšák, objednali si a usedli na svá místa.
Když se František vrátil zpět a usedl na svoji židli, byla parta kamarádů už kompletní.
„Tak máme jaro, ale pořád to není ono. Je tam zima jak v tanku,“ zahájil konverzaci u stolu Václav.
„Jo jo,“ opáčil Rudolf a rozhlédl se kolem sebe. „V hospodě máme alespoň teplo, když už je tu tak pusto a prázdno,“ dodal a podíval se na hostinského Josefa, jako by on byl tomu vinen. Hostinský nic neřekl a dál se věnoval své práci kolem výčepu.
„Zato včera večer, to vy jste tady už nebyli, tady bylo veselo, až to nebylo hezký!“ pronesl František a pokračoval: „Byla tady taková partička, jeden blbější jak druhej. Camrali se jeden na druhého a zvláště jeden z nich. To se nedalo poslouchat! Vychloubal se, jak podvádí „starou“ a že mu nikdy na nic nepřišla a kolik už si z vejplaty ulil a jak se na ženský musí a jak na něj si žádná nepřijde a takový ty řeči.“
„A co že tě to tak nadzvedlo, Fanóšu? Ty přece ženu nemáš, tak ti to může být jedno,“ řekl Václav, jediný ženáč z naší trojice přátel.
„Taky bys ty blbý řeči nemohl poslouchat,“ mávl rukou František.
„Za tím bude něco jiného Frantíku, že?“ vstoupil do debaty Rudolf. „Taky by mě zajímalo, proč tě ta včerejší parta opilců ještě dnes štve! Povídej,“ dodal ještě.
Františkovi se moc nechtělo tu věc rozvádět, avšak oba kamarádi naléhali až pak Václav řekl rázně: „A vůbec, proč ses vlastě neoženil? Vyhlašuju to za dnešní debatní téma: PROČ SE FRANTA NEOŽENIL . Tak ven s tím, povídej!“
Naši přátelé měli mezi sebou takovou domluvu, že když někdo z nich vyhlásí debatní téma, tak se toto téma musí probrat a nelze se z toho vyzout a když je někdo vyzván, tak se k tomu vyjádřit musí.
František věděl, že není úniku. Zavdal si tedy ze své sklenice a spustil:
„Nemyslete si, že mi někdy nebývá v té mé samotě smutno. Taky si říkávám, že mi ta svoboda a volnost a to, že si můžu dělat co chci a nikdo mě nekomanduje a nediktuje mi co mám dělat, že je mi to všechno nanic.“
„Měl jsem kdysi známost a tehdy jsem prožíval moc krásné měsíce a léta. Jenže ona se pak vdala za jiného a já jsem jaksi ztratil odvahu a po čase jsem si na svoji samotu zvykl. Dokonce jsem si myslel, že jsem na to vyzrál. No a pak už tak nějak bylo pozdě.“
„Nikdy není pozdě, to si pamatuj,“ pronesl vážně Rudolf. „A jak to tenkrát bylo s tou tvojí holkou?“ vyzvídal Rudolf dál.
„Nebyla snad ani nějak moc krásná, ale byla tak zvláštní a zajímavá a moc se mi líbil její úsměv a takový zvláštní výraz ve tváři, když mi něco povídala, že když jsme byli spolu, bylo mi hezky na duši,“ rozpovídal se František. „A vůbec nejvíc se mi na ní líbilo, jak zvláštně měla tvarovaná ústa. Já se na ně nemoh vynadívat!“
„Pěkný!“ povzbudil druha Rudolf. „Někde jsem četl, že pro chlapy nejsou nejvíc přitažlivější ty nejkrásnější holky, ale ty nejzajímavější.“
František pokračoval: „Tehdy jsem studoval na střední a ona byla myslím na zdravotce a přes týden moc času nebylo. Avšak každý víkend, v pátek a nebo v sobotu, jsme si pokaždé pronajali pokoj v některém z malých hotýlků ve městě. Prošli jsme tak snad všechny hotely, co ve městě byly. Jen v několika málo z nich jsme byli vícekrát.“
„Tak vidíš, jak ses pěkně rozpovídal,“ prohlásil Václav. „Pokračuj, my s Rudolfem jsme jedno ucho.“
„Víte, ona byla starší a tak vždycky říkávala, že to musíme brát sportovně. No a já to vlastně tak bral. Ale bylo to krásný a já se celý týden vždycky těšil na sobotu a vždycky jsme si zamluvili pokoj, pak si zašli do hotelové restaurace na večeři a když pak jsme se přesunuli do svého pokoje a dveře se za námi zaklaply, svlékli jsme se a osvěženi sprchou jsme se milovali a pak jsme leželi vedle sebe, drželi se za ruce a oba těžce oddychovali a bylo nám krásně a lehce a celý svět nám připadal nádherný.“
„Když jsem cítil v ruce její dlaň, ležel nahý na zádech a dokořán otevřenýma očima se díval do stropu pokoje, jako by právě tam byl střed celého vesmíru, a pro mě tehdy opravdu byl, měl jsem pocit, že jsme oba našli pravé štěstí, které už nám zůstane navždy.“
František spustil proud své výřečnosti a zdálo se, že se mu v duchu vrací ta doba o které mluví, jako by to byla vzpomínka teprve nedávná. Chvíli přerušil své vypravování, avšak posléze se vrátil myšlenkami do děje a pokračoval:
„Když jsme si odpočinuli a zklidnili se, tak se nás touha opět zmocnila a my se pak milovali tak dlouho, až jsme oba únavou usnuli a probudili se až za ranního kuropění. A ráno, ještě než jsme museli, podle hotelového řádu, opustit náš pokoj, tak jsme si to milování ještě zopakovali.“
František vypravoval a vypravoval a už zapomněl na včerejší partičku vychloubálků a nevěrníků. Jeho hlas zněl klidně a zasněně.
„To je pěkný příběh Františku,“ poznamenal Rudolf. „A jak to tedy nakonec dopadlo?“
„Nejhorší na tom bylo, že jak jsme si to původně malovali, že to bereme jen tak pro zábavu a sportovně či jak to ona pojmenovala, tak čím déle jsme se takto scházeli, tím víc a víc jsem se zamilovával a když pak už jsem v tom byl až po uši, tak mi přišla říct, že se musíme rozejít, že se bude vdávat,“ zakončil svůj výklad k tématu dne František.
Rozhostilo se ticho, protože v hospodě nikdo jiný nebyl, aby dělal hluk a ani Václav, ani Rudolf nic k tomu už neřekli.
„Jojo, v životě se stávají všelijaký věci,“ pronesl zkušeně hostinský Josef, který celou tu debatu také vyslechl. Postavil na stůl další tři půllitry čerstvě načepované dvanáctky, udělal na lístku tři další čárky a dodal: „Tak doufám, chlapi, že někdo dnes ještě přijde. Je to fakt divný, jak lidi dneska do hospody málo chodí.“
„Včera tady bylo lidí na můj vkus až moc,“ připomněl František a všichni tři kamarádi pozvedli své sklenice k přípitku.

Nápad – ★★★☆☆
Téma hospodského vyprávění o ztracené lásce a promarněných šancích sice nepatří mezi nejoriginálnější, ale v literatuře má své pevné a oblíbené místo. Zápletka je prostá, funguje však jako příjemná a uvěřitelná sonda do života obyčejných lidí. Oceňuji nosnou myšlenku kontrastu mezi hlučným chvástáním a tichým, upřímným vyznáním, která dává příběhu hlubší smysl.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti skvěle zachytit melancholickou, až lehce ospalou náladu poloprázdné hospody, která tvoří ideální kulisu pro vzpomínání. Emoce hlavního hrdiny působí upřímně a čtenář se do jeho nostalgie dokáže snadno vcítit. Závěrečné ticho po dovyprávění příběhu je velmi silným momentem, který podtrhuje celkové vyznění textu.
Provedení – ★★★☆☆
Text je plynulý a dobře se čte, ale občas naráží na stylistické neobratnosti, jako je zbytečné zdvojování významů (např. stálí hosté a štamgasti) nebo náhlé přepnutí vypravěče do první osoby (z naší trojice). Dialogy by snesly trochu přirozenější ráz, občas působí mírně strojeně a divadelně. Dej si také pozor na chybějící čárky v souvětích, ačkoliv obsahově text funguje velmi dobře a má příjemné tempo.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi milou a lidsky hřejivou povídku, která sází na upřímnost a nostalgickou notu. Ačkoliv by text potřeboval ještě lehce stylisticky uhladit a pročistit od drobných neobratností, tvůj cit pro budování nálady je obdivuhodný. Určitě v psaní pokračuj, máš talent zachytit obyčejné životní okamžiky tak, aby v nich čtenář našel kousek sebe.