Řekni mi pampeliško kde jsi byla,
že ses tak náhle objevila, tisíci květů zemi ozdobila?
Já nemám ráda zimní chmur a chlad,
šla jsem se v zemi uschovat.
A cos tam v zemi dělala já chtěl bych ještě znát.
Já nedělala nic, jen chtělo se mi spát.
A dobře se ti spalo, má žlutá květinko?
Ba dobře, předobře. Já spala jako miminko.
Teď na jaře jsem se probudila,
abych tě trochu potěšila.
Záplavou drobných žlutých květů
chci zvěstovat svou lásku světu.
Tisíci žlutých hlaviček teď louka svítí.
Jak jen jsi nádherná, jsi z nejkrásnějších kvítí !
Svou krásou jsi mne okouzlila.
Smetánko, tys moje milá !
Těší mne, že líbí se ti má krása zářivá,
však ona brzy povadne a bude šedivá.
S větrem pak do světa se rozletí,
semínek mých nové početí.
Má krása zmizí a nebude už znát,
nechtěj příteli, nechtěj mne milovat !
Vím, má slova krutá jsou a lásku zahání.
Vždyť vše co na světě je krásné, to nemá trvání.
Jak jen smutná jsou tvá slova, jež musím vážně brát.
Však přesto, květinko, já stejně tě mám rád.
Hlasité předčítání
Tato báseň je plná energie a promlouvá mi z duše a cítila jsem pocit domova a trefu do srdce z andělské kuše. Je to zlatá královna jarní louky a vždycky ležela mi u nohou a je svědkem mé myšlenkové toulky, kam mé oči a nohy nemohou. Někdy šach a mat na klávesách zní stejně jako zvonkohra polední, tak se vždy vlny vzpomínek rozezní. A když pampelišky promlouvají do mých uší a mé oči vidí na nebi dravého ptáka, tak tato chvíle jaru sluší a moc mě láká. M.