…
V noci jsem ale opět nemohl usnout. Mrazivá, tvrdá podlaha mě i přes silnou vrstvu peřin pode mnou tlačila do kostí. V nose mě dráždil nepříjemný štiplavých puch připomínající kouř, vyvěrající ze zdí tohoto starého domu a do okenní tabule neustále bušil vzdouvající se vichr.
A jak jsem naslouchal tomu rytmickému bušení, najednou se mi zdálo, že za ním opět slyším onen stejný nenápadný šramot. Šramot, který mi nedovolil usnout už předchozí večer. Šramot, který pronásledoval i Natálii…
Rychle jsem tehdy zaplašil tyto myšlenky snaže se při tom sám sebe přesvědčit, že nepříjemné okolnosti celého toho dne mi teď akorát už začínají lézt na mozek. Hruď mi ale opět sevřela úzkost doprovázená oním zvláštním, neurčitým strachem. Strachem, který mi říkal, že se musím podívat ven, ale zároveň mě od toho úpěnlivě odrazoval.
A pak jsem to uslyšel!
„Pusť mě dovnitř. Pusť mě dovnitř. Pusť mě dovnitř…“
Pusť mě dovnitř! Ono nenápadné šramocení se najednou tak čiře a zřetelně prolínalo do tohohle odpudivého křepčení. Křepčení tak skřípavého, že se mi prodíralo skrze ušní bubínky hluboko do škvír mozkových zákoutí.
A ten pohled! Já ho cítil. Opravdu jsem ho cítil. Cítil jsem ho na pokožce. Plazil se po mě. Ohmatával mě. Zarýval se mi bulvami do všech možný záhybů. Jako bych ležel nahý, připoutaný na operačním stole, skenovaný tisíci očima hladovějících po mojí duši!
Nemohl jsem to vydržet. Vstal jsem a bezhlavě vyběhl směrem k oknu. Aniž bych si dal čas na rozmyšlenou, škubl jsem závěsem. A…
A pak jsem omdlel.
Poslední co si z toho večera pamatuji, je to holé, vypelichané, slizké, pokřivené tělo nalepené na okenní římse. Bledé jako měsíc. Odpudivé jako pavouk. Trčelo tam ve vzduchoprázdnu, jako přítomné z jiného světa. A pak ty oči! Zelené zařící bulvy přišpendlené na znetvořené tváři – Civěl hluboko do mého vlastního nitra. Do vlastního Vědomí.
A i přes absenci jakékoli sebemenší podobnosti jsem v tom pohledu zcela jasně a zřetelně cítil umučený pohled Natálie Müllerové.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Zápletka sice využívá klasické hororové motivy, jako je strašidelný dům a noční šramot za oknem, ale dělá to velmi zručně. Skvělým a originálním prvkem je propojení monstra s umučenou Natálií, což dává prvoplánové lekačce mnohem hlubší a osobnější psychologický rozměr. Je to výborný odrazový můstek pro další rozvoj příběhu, který čtenáře nutí chtít vědět víc.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je naprosto pohlcující a představuje nejsilnější stránku textu. Skvěle pracuješ se všemi smysly – od chladu podlahy a štiplavého pachu až po klaustrofobní pocit cizího pohledu na kůži. Gradace strachu je velmi přirozená a scéna u okna ve čtenáři skutečně dokáže vyvolat mrazení v zádech.
Provedení – ★★★★☆
Text má výborné tempo, bohatou slovní zásobu a čte se jedním dechem, což je u hororu klíčové. Objevuje se zde několik drobných pravopisných a stylistických zaškobrtnutí (např. „po mě“ místo „po mně“, chybějící koncovka ve „všech možný záhybů“ nebo zbytečně velké písmeno u slova „Civěl“), ale nenech se jimi vůbec odradit. Obsahově a rytmicky je scéna zvládnutá na jedničku, jen si text před finálním vydáním zaslouží ještě jednu pečlivou korekturu.
Celkové hodnocení:
Ukázka dokazuje, že máš velký talent pro budování napětí a psaní sugestivních, vizuálně silných scén. Přestože se jedná o krátký úryvek, dokázal jsi do něj vtěsnat hmatatelný strach i zajímavý příběhový zvrat. Pokračuj v psaní a neboj se dál zkoumat psychologii svých postav, máš skvěle nakročeno k vytvoření opravdu mrazivého příběhu.