…
V noci jsem ale opět nemohl usnout. Mrazivá, tvrdá podlaha mě i přes silnou vrstvu peřin pode mnou tlačila do kostí. V nose mě dráždil nepříjemný štiplavých puch připomínající kouř, vyvěrající ze zdí tohoto starého domu a do okenní tabule neustále bušil vzdouvající se vichr.
A jak jsem naslouchal tomu rytmickému bušení, najednou se mi zdálo, že za ním opět slyším onen stejný nenápadný šramot. Šramot, který mi nedovolil usnout už předchozí večer. Šramot, který pronásledoval i Natálii…
Rychle jsem tehdy zaplašil tyto myšlenky snaže se při tom sám sebe přesvědčit, že nepříjemné okolnosti celého toho dne mi teď akorát už začínají lézt na mozek. Hruď mi ale opět sevřela úzkost doprovázená oním zvláštním, neurčitým strachem. Strachem, který mi říkal, že se musím podívat ven, ale zároveň mě od toho úpěnlivě odrazoval.
A pak jsem to uslyšel!
„Pusť mě dovnitř. Pusť mě dovnitř. Pusť mě dovnitř…“
Pusť mě dovnitř! Ono nenápadné šramocení se najednou tak čiře a zřetelně prolínalo do tohohle odpudivého křepčení. Křepčení tak skřípavého, že se mi prodíralo skrze ušní bubínky hluboko do škvír mozkových zákoutí.
A ten pohled! Já ho cítil. Opravdu jsem ho cítil. Cítil jsem ho na pokožce. Plazil se po mě. Ohmatával mě. Zarýval se mi bulvami do všech možný záhybů. Jako bych ležel nahý, připoutaný na operačním stole, skenovaný tisíci očima hladovějících po mojí duši!
Nemohl jsem to vydržet. Vstal jsem a bezhlavě vyběhl směrem k oknu. Aniž bych si dal čas na rozmyšlenou, škubl jsem závěsem. A…
A pak jsem omdlel.
Poslední co si z toho večera pamatuji, je to holé, vypelichané, slizké, pokřivené tělo nalepené na okenní římse. Bledé jako měsíc. Odpudivé jako pavouk. Trčelo tam ve vzduchoprázdnu, jako přítomné z jiného světa. A pak ty oči! Zelené zařící bulvy přišpendlené na znetvořené tváři – Civěl hluboko do mého vlastního nitra. Do vlastního Vědomí.
A i přes absenci jakékoli sebemenší podobnosti jsem v tom pohledu zcela jasně a zřetelně cítil umučený pohled Natálie Müllerové.
Hlasité předčítání