…
Vzbudil jsem se na podlaze někdy kolem osmé ráno, celý rozbolavělý, se zaschlou pěnou na bradě. Za okny už lehce svítalo. Obloha se vyjasnila. Vítr ustál.
Celé to zjevení bylo pryč.
Rychle a nadlouho jsem zapomenul na realističnost toho, co se onen večer stalo. Jako bych se probudil z noční můry, ve které jste ale naprosto přesvědčeni, že je skutečná.
Ve spěchu jsem se oblékl, zběžně po sobě uklidil a vyrazil z bytu a z toho prokletého domu rovnou do kanceláře. Paní Müllerová ještě spala. Natáliin deník jsem ji nechal na stolku v kuchyni, společně s poděkováním a se vzkazem, že se brzy ozvu ohledně průběhu vyšetřování. Opět jsem lhal, neměl jsem tehdy žádné vodítko, žádnou stopu, nebo cokoli, co by nasvědčovalo tomu, že by Natálie byla zavražděna – Trpěla přeludy a strachem, který její slabé nemocné srdce zkrátka nedokázalo unést. Takové tehdy bylo moje přesvědčení. A v jistém slova smyslu je to stále pravda.
Tehdy jsem totiž ještě netušil, že i Strach může být vrahem.
V kanceláři už čekala dvojitá halda papírů k prošetření. Práce minimálně na deset hrnků kafe. Vzhledem ke včerejšímu orkánu se hodně rabovalo a spousta sousedovic stromů popadala na nesprávné pozemky. Všechno to šlo mimo mě. Stále jsem musel myslet jen na ten včerejšek, na nebohou paní Müllerovou, která čeká, až se její dceři dostane spravedlnosti, na nebouhou Natálku, která umřela, když viděla… Co? A viděla vůbec něco? Co jsem vlastně viděl já?
Přesunul jsem se do archivů, abych našel kopii výpisu z původního vyšetřování. Něco mi přeci muselo uniknout. Proč by mi to jinak tolik hlodalo mysl?
Hledání mi zabralo poměrně dlouhou dobu. Někdo musel spis špatně uložit, protože jsem jej nalezl až pod deset let starým datem, 2001. Na složce stálo: Natálie Müllerová – UZAVŘENO. Vzal jsem si zaprášené složky zpátky ke stolu a začal listovat dokumenty. Naštěstí i přes absenci důkazů si tehdejší vyšetřovatelé dali poměrně záležet a byli dosti důkladní. Kromě kompletního skenu jejího deníku zde byla i úplná matčina výpověď (o nic více vypovídající, než to málo, co mi včera sama řekla), rozbory testů otisků prstů i pitevny (vše negativní) a také několik fotek – fotek z místa činu toho dne, kdy Natálie byla nalezena mrtvá.
A u té jedné fotky se mi zastavil dech.
Celý pokoj tam vypadá naprosto stejně, jak si jej pamatuji: Špinavé parkety, holé šedé stěny s popraskanou omítkou, u stropu promáčené, polootevřené, nevybalené krabice, malý stolek s křivou stoličkou, na něm lampička a pár knížek o psychologii spolu s Kafkovými povídkami, zavřené okno s roztaženým závěsem, za ním jen neprůhledná šeď.
A uprostřed toho všeho jen jednoduchá postel. A na ní leží mrtvá Natálie, v pyžamu, na zádech, se zcela odkrytou pokrývkou a roztaženýma nohama. A ústa má napůl rozevřená, jakoby zkřivená do počínajícího výkřiku. Je mrtvá, zemřela ve spánku… Ale její oči!
Její oči jsou otevřené!
Hlasité předčítání
