Kámen v podzemí dominikánského kláštera měl barvu zaschlé krve a voněl po staletích tichého utrpení. Bratr Anselm stál u malého pultíku, prsty se nepřítomně dotýkal okraje hrubého pergamenu a sledoval ženu, která seděla uprostřed místnosti. Byla připoutána k těžkému dubovému křeslu okovy, jež by udržely i rozzuřeného býka. Přesto působila, jako by seděla na nedělní mši.
Jmenovala se Klára. Podle spisů, které měl Anselm před sebou, to byla bylinkářka z vesnice za kopcem. Podle udání, jež sepsal místní rychtář, to byla děvka ďáblova, travička studní a žena, jež pouhým pohledem dokázala zlomit nohu tažnému koni.
Anselm si povzdechl. Byl inkvizitorem už dvanáct let. Za tu dobu viděl stovky domnělých čarodějnic. Většinou to byly pomatené stařeny, které si mumlaly nesmysly, nebo naopak příliš hezké mladé dívky, jež odmítly lože nesprávnému muži. Znal anatomii lidského strachu. Věděl, že ukážete-li člověku rozžhavené kleště, přizná se k tomu, že ukřižoval Krista. Ale Klára nevykazovala žádné známky hysterie. Byla to žena středního věku, s vlasy barvy podzimního listí a očima tak tmavýma, že připomínaly hladinu lesní tůně v noci.
„Takže,“ začal Anselm a jeho hlas se odrazil od vlhkých stěn. „Rychtář tvrdí, že jsi minulé úterý uhranula jeho krávu. Prý přestala dojit a do rána pošla.“
Klára k němu zvedla zrak. Řetězy tiše zachrastily. „Rychtářova kráva, důstojnosti, pošla proto, že se nažrala tisových větviček. Upozorňovala jsem ho na ten keř u jeho ohrady už na jaře. Ale on má hlavu tvrdší než ten váš stůl. Proč bych proklínala krávu? Krávy jsou obecně mnohem užitečnější a sympatičtější stvoření než většina vesničanů.“
Anselm musel potlačit nepatrný úsměv. Rychtáře znal. Byl to hlupák. „Tady ale nejde jen o dobytek. Mluví se o tom, že se po nocích scházíš s temnými silami. Že tančíš nahá v lese a obcuješ s démony.“
Klára se tiše, upřímně zasmála. Znělo to jako šumění suchého listí. „Bratře inkvizitore, viděl jste někdy náš les v listopadu? Je tam bláto, zima a fouká severák. Kdybych se tam svlékla donaha a tančila, nedostanu démona, ale zápal plic. Vaše představy o hříchu jsou hrozně nepraktické.“
Anselm se zamračil. Její drzost ho fascinovala, ale zároveň iritovala. Byla příliš klidná. Většina lidí v této místnosti už plakala, prosila o milost, nebo se modlila. Ona s ním vedla konverzaci, jako by popíjeli medovinu v hostinci.
Nápad – ★★★★☆
Téma střetu inkvizitora a obviněné čarodějnice je v literatuře poměrně časté, ale tvé pojetí mu dodává skvělý a svěží rozměr. Myšlenka prastaré, přírodní síly, která se vymyká lidskému dělení na dobro a zlo, je nosná a v povídce výborně funguje. Pro příště bys mohl zkusit ještě více zariskovat a opustit tradiční kulisy středověkého žaláře, abys příběh odlišil hned od první věty.
Atmosféra – ★★★★★
Budování napětí a práce s náladou jsou tvými obrovskými přednostmi, text mě okamžitě vtáhl do děje. Skvěle zapojuješ smysly – vůně tlejícího listí, ozon i náhlý chlad v místnosti působí na čtenáře velmi hmatatelně a umocňují tísnivý pocit. Závěrečný zlom, kdy se z klidné bylinkářky stává děsivá entita, je napsaný s mrazivou přesvědčivostí.
Provedení – ★★★★★
Stylistika textu je na velmi vysoké úrovni, věty plynou přirozeně a tempo vyprávění je perfektně vyvážené. Dialogy jiskří, Klářina ironie skvěle kontrastuje s Anselmovou dogmatičností, což dodává scéně potřebnou dynamiku a čtivost. Gramaticky a řemeslně je text velmi čistý, máš bohatou slovní zásobu a přesně víš, jaká slova zvolit pro maximální efekt.
Celkové hodnocení:
Jedná se o mimořádně zdařilou povídku, která i přes klasický výchozí motiv dokáže čtenáře překvapit a udržet v napětí až do samého konce. Tvá schopnost pracovat s gradací a psychologií postav ukazuje, že máš velký spisovatelský talent a cit pro detail. Určitě v psaní pokračuj, protože tvé texty mají hloubku, skvělou atmosféru a čtou se jedním dechem.