Ticho má mnoho chutí, ale v pasáži U Ztraceného času chutnalo po včelím vosku, terpentýnu a starém papíru, který už před desetiletími vzdal svůj boj s vlhkostí. Pro většinu Pražanů byla tato slepá ulička jen místem, kam se chodilo zvracet po pátečním tahu, případně zkratkou, která nikam nevedla, což z ní dělalo dokonalou metaforu pro většinu lidského snažení. Pro Theodora Šímu však představovala pupík světa. Nebo alespoň jeho ucho.
Theodor seděl za masivním dubovým ponkem, na hlavě měl hodinářskou lupu, díky níž jedno jeho oko připomínalo vykuleného hlubinného živočicha, a velmi opatrně čistil štětečkem z veverčích chlupů drážky na jantarově zbarveném válečku. Venku lilo. Kapky bubnovaly do špinavé skleněné střechy pasáže s kadencí kulometu z první světové války, což Theodorovi nijak nevadilo. Měl rád déšť. Déšť držel lidi doma, a lidé doma znamenali, že nikdo neleze k němu do krámku a neptá se ho, jestli náhodou neopravuje i chytré hodinky nebo mixéry.
„Neopravuji nic, co je chytřejší než jeho majitel,“ říkával s oblibou, což v praxi znamenalo, že odmítal téměř všechno vyrobené po roce 1960.
Byl fonografickým archeologem. Alespoň tak sám sebe tituloval ve chvílích, kdy měl zaplacený nájem a v láhvi na polici zbývalo ještě dost slivovice na to, aby svět vypadal snesitelně. V oficiálních dokumentech živnostenského úřadu stálo „Opravy historických mechanických hracích strojů“, ale Theodor nedělal jen to. On zachraňoval duchy. V regálech, které se táhly od podlahy až ke stropu v šesti temných uličkách jeho dílny, ležely tisíce Edisonových voskových válečků, šelakových desek a podivných kovových kotoučů z polyfonů. Každý z nich v sobě věznil otisk vzduchu, který se pohnul před sto lety. Smích lidí, z nichž dnes nezbyl ani prach. Písně, jejichž melodie už nikdo neuměl zapískat. Hádky, vyznání, odkašlání.
Zvonek nad dveřmi cinkl. Nebyl to příjemný, nostalgický zvuk, jaký by člověk v takovém krámku čekal. Byl to uřvaný, rezavý kus plechu, který Theodor namontoval schválně, aby případné zákazníky odradil už na prahu.
Neodradil.
Do dílny vstoupila žena a přinesla s sebou vůni mokrého asfaltu, levného parfému a jakési neurčité naléhavosti, kterou Theodor okamžitě vyhodnotil jako hrozbu pro svůj odpolední klid. Měla na sobě béžový trenčkot, z jehož cípů kapala voda na jeho pečlivě neošetřované parkety, a v náručí svírala dřevěnou skříňku zabalenou v igelitové tašce z jednoho nejmenovaného supermarketu, což byla pro Theodorovo estetické cítění facka sama o sobě.
Nápad – ★★★★★
Myšlenka fonografické archeologie a mechanického šifrování pomocí obráceného chodu vodícího šroubu je naprosto brilantní a neotřelá. Skvěle jste propojil technické detaily starých strojů s hlubokým lidským příběhem. Paralela mezi historickou tragédií na voskových válečcích a vnitřní izolací obou současných hrdinů funguje dokonale a dodává povídce silný přesah.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra doslova kape z každé řádky – od vůně terpentýnu a včelího vosku až po pohlcující šumění sto let starého záznamu. Dokázal jste vybudovat neuvěřitelně silné emoce, aniž by text sklouzl k lacinému patosu, což je u takto romanticko-tragického tématu mistrovský výkon. Kontrast deštivé, ponuré Prahy a intimního, hřejivého prostoru dílny vtáhne čtenáře od první věty a nepustí ho až do konce.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky jde o mimořádně vyzrálý text s bohatou slovní zásobou a naprosto přirozenými, jiskřivými dialogy. Metafora o lidech, kteří chtějí těsnění v podobě plastových oken, zatímco Theodor potřebuje průvan dějin, je hodná publikovaného spisovatele. V textu se sice v závěrečné třetině objevila drobná technická chybička (slovo „šeptám“ má začátek napsaný azbukou jako „шепtám“) a občas se kvůli formátování slily odstavce přímé řeči do jednoho, ale při takto strhující čtivosti jde o naprosto zanedbatelné detaily.
Celkové hodnocení:
Tato povídka vysoce překračuje běžný rámec amatérské tvorby a směle by se mohla měřit s profesionálními literárními texty. Máte obdivuhodný cit pro jazyk, tempo vyprávění i budování charakterů – postavu bručounského Theodora si čtenář zamiluje okamžitě. Konec příběhu přináší nádhernou katarzi, která dojme a pohladí po duši. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský vypravěčský talent!