„Máte otevřeno?“ zeptala se. Hlas měla chraplavý, posazený o oktávu níž, než by odpovídalo její drobné postavě a obličeji, který vypadal, že se naposledy pořádně vyspal někdy na přelomu milénia.
Theodor si nesundal lupu. Jen pomalu otočil hlavu, takže na ni zíral tím svým obřím, zvětšeným okem. „Dveře nebyly zamčené, slečno. Což z fyzikálního hlediska znamená, že jsou průchozí. Zda to znamená, že mám otevřeno pro vás, se teprve ukáže. Co to nesete? Jestli je to gramofon z tržnice, co má v sobě rádio a USB port, rovnou se otočte. Mám slabé srdce a silné předsudky.“
Žena si povzdechla, přešla k ponku a bez ptaní položila břemeno přímo vedle jeho rozebraného švýcarského hracího strojku. Igelit zašustil. Theodor ucukl, jako by na stůl položila mrtvou krysu.
„Je to z půdy,“ řekla prostě. „Po dědovi. Tedy, po pradědovi. Umřel minulý týden v devadesáti šesti letech a my vyklízíme dům v Karlíně. Všichni si rozebrali porcelán, obrazy a vkladní knížky. Mně zbylo tohle, protože jsem přišla pozdě. A protože jsem jediná z rodiny, kdo nemá kam spěchat.“
Stáhla igelit. Theodorovo obří oko mrklo. Pak si pomalu, divadelně sundal lupu z čela a položil ji na zelené sukno stolu.
Před ním stála skříňka z tmavého třešňového dřeva, s mosazným kováním, které sice zčernalo věkem, ale neneslo známky koroze. Na víku byl vykládaný drobný perleťový monogram: J. K. Nebyl to běžný tovární kus. Způsob, jakým byly spojeny rohy – precizní rybinový spoj, do kterého by člověk nezasunul ani čepel žiletky –, prozrazoval práci mistra truhláře z konce devatenáctého století.
„Takže vy to chcete prodat,“ konstatoval Theodor suše a už v duchu počítal, kolik jí nabídne, aby to nebyla úplná krádež, ale aby na tom pořád královsky vydělal. „Dám vám za to dva tisíce. Dřevo je pěkné, ale uvnitř to bude stejně vyrezlé na prach.“
Žena se poprvé usmála. Byl to unavený, trochu křivý úsměv, který jí v koutcích očí vytvořil vějířky vrásek. „Nechci to prodat, pane Šímo. Chci vědět, co je uvnitř. Je to zamčené. A když s tím zatřesu, něco v tom rachotí. Ale jinak, než by rachotily peníze nebo šperky. Zní to… dutě.“
„A proč jste s tím nešla k zámečníkovi? Nebo na to nevzala šroubovák? Dnešní mládež přece řeší tajemství kladivem a Googlem.“
Nápad – ★★★★★
Myšlenka fonografické archeologie a mechanického šifrování pomocí obráceného chodu vodícího šroubu je naprosto brilantní a neotřelá. Skvěle jste propojil technické detaily starých strojů s hlubokým lidským příběhem. Paralela mezi historickou tragédií na voskových válečcích a vnitřní izolací obou současných hrdinů funguje dokonale a dodává povídce silný přesah.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra doslova kape z každé řádky – od vůně terpentýnu a včelího vosku až po pohlcující šumění sto let starého záznamu. Dokázal jste vybudovat neuvěřitelně silné emoce, aniž by text sklouzl k lacinému patosu, což je u takto romanticko-tragického tématu mistrovský výkon. Kontrast deštivé, ponuré Prahy a intimního, hřejivého prostoru dílny vtáhne čtenáře od první věty a nepustí ho až do konce.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky jde o mimořádně vyzrálý text s bohatou slovní zásobou a naprosto přirozenými, jiskřivými dialogy. Metafora o lidech, kteří chtějí těsnění v podobě plastových oken, zatímco Theodor potřebuje průvan dějin, je hodná publikovaného spisovatele. V textu se sice v závěrečné třetině objevila drobná technická chybička (slovo „šeptám“ má začátek napsaný azbukou jako „шепtám“) a občas se kvůli formátování slily odstavce přímé řeči do jednoho, ale při takto strhující čtivosti jde o naprosto zanedbatelné detaily.
Celkové hodnocení:
Tato povídka vysoce překračuje běžný rámec amatérské tvorby a směle by se mohla měřit s profesionálními literárními texty. Máte obdivuhodný cit pro jazyk, tempo vyprávění i budování charakterů – postavu bručounského Theodora si čtenář zamiluje okamžitě. Konec příběhu přináší nádhernou katarzi, která dojme a pohladí po duši. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský vypravěčský talent!