Vzal do ruky první váleček. Uvnitř nebyl žádný štítek, žádný popisek. Jen na zkoseném okraji vosku byla jehlou vyrytá římská číslice I a datum: 14. října 1913.
„Můžete to přehrát?“ zeptala se. V očích měla zvláštní hlad. Theodor ten pohled znal. Lidé, kteří k němu nosili pozůstalosti, se dělili na dva druhy: na ty, kteří se děsili toho, že z krabice vyskočí rodinný kostlivec, a na ty, kteří se děsili toho, že tam žádný nebude, že jejich předkové byli jen nudní cizinci, kteří po sobě nezanechali nic než účty za uhlí.
„Přehrát to můžu,“ řekl Theodor a opatrně vrátil váleček do sametu. „Ale jestli to udělám na běžném přístroji, s běžnou hlavou, tenhle sto let starý, zkřehlý vosk se vám před očima promění v hromádku hnědých pilin. Zvlášť pokud je to nahrávané tímhle.“ Ukázal na zvláštní reprodukční hlavu v krabičce. „Vidíte to ramínko? Je vyosené. Není to standardní Edisonův model C. Tohle vyrobil můj dědeček na zakázku. Má to jiný úhel dopadu hrotu a pravděpodobně i jiný profil drážky.“
„Proč by to dělal?“
„Protože Jakub Král nechtěl, aby si to přehrál kdokoliv jiný,“ usmál se Theodor. „Je to mechanické šifrování, drahá slečno. Dneska máte hesla s velkými písmeny a vykřičníky. Tehdy stačilo posunout safír o dva milimetry doleva a změnit stoupání vodícího šroubu. Kdo neměl tenhle konkrétní kus kovu a upravený fonograf, slyšel by jen skřípání kočky tahající plechovku po dlažbě.“
Klára se narovnala a založila si ruce na prsou. Trenčkot jí přitom trochu sklouzl z ramen. „Takže mi říkáte, že to nejde.“
„Říkám vám, že to nepůjde dneska odpoledne. Musím najít dědečkovy deníky, zjistit, jaké stoupání závitu použil, nastavit svůj referenční stroj, vyčistit ty válečky od plísně a hlavně… hlavně musím vyměnit těsnění v téhle hlavě. Ta guma kolem slídové membrány je tvrdá jako kámen. Kdybych to pustil teď, zvuk by byl plechový a membrána by mohla prasknout.“
„Kolik to bude stát?“
Theodor si ji změřil pohledem. Všiml si ošoupaných lemů na jejích rukávech, bot, které sice byly čisté, ale měly sešlapané podpatky, a faktu, že i když byla promrzlá, nenavrhla, že si půjde sednout do vedlejší kavárny, kde stálo espresso pětasedmdesát korun. Navíc mu přinesla práci jeho dědečka. Setkání s Antonínovou prací bylo pro Theodora něco jako rozhovor s mrtvým bohem.
Nápad – ★★★★★
Myšlenka fonografické archeologie a mechanického šifrování pomocí obráceného chodu vodícího šroubu je naprosto brilantní a neotřelá. Skvěle jste propojil technické detaily starých strojů s hlubokým lidským příběhem. Paralela mezi historickou tragédií na voskových válečcích a vnitřní izolací obou současných hrdinů funguje dokonale a dodává povídce silný přesah.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra doslova kape z každé řádky – od vůně terpentýnu a včelího vosku až po pohlcující šumění sto let starého záznamu. Dokázal jste vybudovat neuvěřitelně silné emoce, aniž by text sklouzl k lacinému patosu, což je u takto romanticko-tragického tématu mistrovský výkon. Kontrast deštivé, ponuré Prahy a intimního, hřejivého prostoru dílny vtáhne čtenáře od první věty a nepustí ho až do konce.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky jde o mimořádně vyzrálý text s bohatou slovní zásobou a naprosto přirozenými, jiskřivými dialogy. Metafora o lidech, kteří chtějí těsnění v podobě plastových oken, zatímco Theodor potřebuje průvan dějin, je hodná publikovaného spisovatele. V textu se sice v závěrečné třetině objevila drobná technická chybička (slovo „šeptám“ má začátek napsaný azbukou jako „шепtám“) a občas se kvůli formátování slily odstavce přímé řeči do jednoho, ale při takto strhující čtivosti jde o naprosto zanedbatelné detaily.
Celkové hodnocení:
Tato povídka vysoce překračuje běžný rámec amatérské tvorby a směle by se mohla měřit s profesionálními literárními texty. Máte obdivuhodný cit pro jazyk, tempo vyprávění i budování charakterů – postavu bručounského Theodora si čtenář zamiluje okamžitě. Konec příběhu přináší nádhernou katarzi, která dojme a pohladí po duši. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský vypravěčský talent!