„Budete mi tu asistovat,“ rozhodl náhle, čímž překvapil i sám sebe. Obvykle v dílně nesnesl ani mouchu. „A uvaříte čaj. Tamhle v rohu je vařič. Černý čaj je v plechovce od sušenek, cukr v té od šroubků. Nebo je to naopak. Prostě to před použitím ochutnejte, ať nesladíme matičkami.“
Klára zamrkala. „Vy po mně nechcete peníze?“
„Peníze jsou vulgární konstrukt, slečno Kláro, zvláště když jich člověk má málo. Chci příběh. Chci vědět, proč můj dědeček trávil večery soustružením atypického adaptéru pro vašeho prapradědečka. A kromě toho, potřebuju někoho, kdo mi bude podávat nástroje a mlčet u toho takovým způsobem, abych si nepřipadal sám. Zvládnete konstruktivní mlčení?“
„Mám z něj státnici,“ odpověděla zcela vážně, svlékla si mokrý kabát, pověsila ho na věšák z parohů, který vypadal, že pamatuje císaře Františka Josefa, a zamířila k vařiči.
*
Tak začalo obléhání roku 1913. Trvalo pět dní.
První dva dny Klára skutečně převážně mlčela, popíjela čaj z otlučeného smaltovaného hrnku a pozorovala Theodora, jak se s chirurgickou přesností vrtá v útrobách reprodukční hlavy. Zjistila, že pod tou vrstvou bručounského krunýře a cynických poznámek na adresu moderního světa se skrývá muž, který trpí až bolestnou citlivostí ke všemu pomíjivému. Theodor neměl rád lidi ne proto, že by byl misantrop, ale proto, že lidé v jeho očích příliš rychle mizeli, měnili názory, opouštěli věci a zapomínali. Stroje byly věrné. Když jste stroji dali kapku oleje a nenutili ho dělat to, na co nebyl stavěný, přežil vás.
„Co vlastně děláte, když zrovna nevykrádáte hroby svých předků?“ zeptal se jí třetího dne večer. Venku už zase pršelo, říjen se rozhodl, že letos přeskočí zlatou fázi a půjde rovnou do hniloby. V dílně svítila jen zelená bankéřská lampa na ponku, která vrhala na jejich tváře přízračné, vodní světlo.
Klára seděla na vysoké stoličce, bradu opřenou o dlaně, a sledovala, jak Theodor pomocí tenkého drátku upevňuje novou slídovou membránu do pryžového lůžka.
„Korektury,“ řekla. „Čtu cizí texty a opravuju v nich čárky. Občas překládám návody k použití pro německé pračky. Nevkládejte do bubnu domácí zvířata. Takové věci. Je to fascinující literatura. Člověk se dozví spoustu o lidské hlouposti jen z toho, co všechno výrobci musí v těch návodech výslovně zakázat.“

Nápad – ★★★★★
Myšlenka fonografické archeologie a mechanického šifrování pomocí obráceného chodu vodícího šroubu je naprosto brilantní a neotřelá. Skvěle jste propojil technické detaily starých strojů s hlubokým lidským příběhem. Paralela mezi historickou tragédií na voskových válečcích a vnitřní izolací obou současných hrdinů funguje dokonale a dodává povídce silný přesah.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra doslova kape z každé řádky – od vůně terpentýnu a včelího vosku až po pohlcující šumění sto let starého záznamu. Dokázal jste vybudovat neuvěřitelně silné emoce, aniž by text sklouzl k lacinému patosu, což je u takto romanticko-tragického tématu mistrovský výkon. Kontrast deštivé, ponuré Prahy a intimního, hřejivého prostoru dílny vtáhne čtenáře od první věty a nepustí ho až do konce.
Provedení – ★★★★★
Stylisticky jde o mimořádně vyzrálý text s bohatou slovní zásobou a naprosto přirozenými, jiskřivými dialogy. Metafora o lidech, kteří chtějí těsnění v podobě plastových oken, zatímco Theodor potřebuje průvan dějin, je hodná publikovaného spisovatele. V textu se sice v závěrečné třetině objevila drobná technická chybička (slovo „šeptám“ má začátek napsaný azbukou jako „шепtám“) a občas se kvůli formátování slily odstavce přímé řeči do jednoho, ale při takto strhující čtivosti jde o naprosto zanedbatelné detaily.
Celkové hodnocení:
Tato povídka vysoce překračuje běžný rámec amatérské tvorby a směle by se mohla měřit s profesionálními literárními texty. Máte obdivuhodný cit pro jazyk, tempo vyprávění i budování charakterů – postavu bručounského Theodora si čtenář zamiluje okamžitě. Konec příběhu přináší nádhernou katarzi, která dojme a pohladí po duši. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský vypravěčský talent!