Mozek paní Hedviky Šťastné, sedmdesát dva let, vážil tisíc sto osmnáct gramů. Doktor Venclík ho položil na misku vah tak opatrně, jako by mohl ještě něco namítnout, a zapsal číslo do sešitu, který si vedl už dvaadvacet let. Nebyl to úřední záznam. Úřední záznam šel do systému, kde ho nikdo nečetl. Tohle byl jeho soukromý deník. Ostatní lidé si zapisují sny, dluhy nebo milenky. Venclík si zapisoval gramy.
„Zase lehká,“ řekla laborantka Bednářová, aniž zvedla oči od mobilu. Kouřila u otevřeného okénka pod stropem, což bylo v suterénu patologie zakázáno už od dob, kdy se ještě dodržovaly zákazy.
„Všichni jsou lehcí,“ řekl Venclík.
„To je tou dietou. Teď všichni jedí ty proteinový tyčinky.“
„Paní Bednářová, mozek nehubne z tyčinek.“
„Můj bratranec po nich zhubnul dvanáct kilo.“
„A chytřejší je?“
Zamyslela se, což u ní obvykle trvalo dlouho a nebylo to vůbec ke škodě věci. „Ne,“ připustila nakonec. „Ale on nebyl ani předtím.“
Venclík listoval sešitem. Čísla v něm tvořila krajinu, kterou znal lépe než ulice svého dětství. Do roku 2020 se průměr pohyboval tam, kde měl: muži kolem tisíce tří set čtyřiceti gramů, ženy o něco méně, s rozptylem, jaký k živé hmotě patří. Pak přišla ta tři léta, o nichž dnes nikdo nechtěl mluvit, protože se z nich stala jen další zbraň na sítích. A potom, nenápadně, jako když voda opouští rybník tak pomalu, že si toho všimnou až kachny, začala čísla klesat. Ne prudce. O gram, dva ročně. Jenže krajina má tu vlastnost, že když se dívate dost dlouho, uvidíte i pohyb hor.
Za deset let ztratil průměrný mozek, který mu prošel rukama, čtyřicet sedm gramů. To nebyla statistická chyba. To bylo zhruba tolik, kolik váží slepičí vejce. Venclík si to číslo někdy v noci představoval: lidstvo, které každému ze svých členů tiše vyjedlo z hlavy jedno vejce.
Byl rok 2032 a nikoho to nezajímalo.
Doma se ho dcera Klára zeptala, proč zase mluví sám se sebou. Bylo jí šestnáct a byla to nejbystřejší bytost, jakou kdy znal, což ho děsilo víc, než by si přiznal. Seděla na gauči s telefonem a palcem rytmicky přejížděla po displeji, jako by hladila kočku, která se nechce nechat hladit.
„Nemluvím sám se sebou. Počítám.“
„Nahlas?“
„Některé věci se nahlas počítají líp. Mají pak větší váhu.“
Ukázala mu displej. Pod videem ministra vnitra, který na mítinku slibované strany Zdravý rozum rozbíjel kladivem starý notebook („Tohle nám vymyslel někdo, kdo nás chtěl mít ve strachu!“), se valily komentáře. Venclík jich pár přečetl. Nebyly zlé tím, co tvrdily. Zlé byly tím, jak byly krátké. Jako by lidé ztratili trpělivost dokončit myšlenku dřív, než ji začnou nenávidět.
