Z pravého boku se převalím na druhý. Otevřu oči. Pořád přemýšlím nad tím, co jsem mohl udělat jinak… I přes hrubé závěsy v mém pokojíku mi tlumené žluté světlo prozařuje do očí. Ještě minulý čtvrtek spočívala na mém místě, zatímco se jí ono světlo třpytilo na tváři. Na svůj hnědý žebrovaný svetr přehazuju dlouhý zimní kabát. Moc se jí líbil. Zabouchávám dveře našeho činžáku na Vinohradech. S rukama v kapsách mířím na náplavku. Na rohu Americké jsem ji tehdy poprvé viděl. Seděla na patníku u cesty s cigaretou v puse. Místo míjím, aniž bych si přiznal, že cítím jistou vinu. Nechci. V odlehlé uličce se dívám do nebe. Po mých hnědých delších vlasech mi stékají malé kapky vody. Na nohách mám tátovy oxfordky, které mi po sobě zanechal. Šlápnu s nimi do kaluže a na podrážku levé boty se mi přilepí tmavě červený list javoru.
Ztlumená noční Praha mi připomíná, že mám za pár hodin zkoušku z dějin umění. Umění. Často se mě ptala, co si myslím o jejích obrazech. Na Náměstí Palackého si stoupnu na tramvajovou zastávku a upírám zrak na desítku. Tou jsme spolu jezdili z katedry ke mně. Nábřeží spí. Vltavské vlnky plácají luxusní soukromé loďky bohatých lidí. Už neprší. Zimou mi hoří prsty na rukou, jež mám zamotané v kapsách. Sedám si na hranu náplavky a pozoruju světla budov v dálce. Minulý pátek jsme tady spolu krmili labutě. Byla šťastná. Byla? Špička mého nosu je rudá jako to víno, které mi zůstalo. Vracím se domů. Už pár měsíců bydlím sám. Na kuchyňské lince z dubového dřeva stojí Cabernet Sauvignon ještě z té noci. V kabátu si láhev prohlížím. Ze skřínky vytáhnu pohár a naliju dvě deci. Kabát hodím přes hnědé čalouněné křeslo po dědovi. Sedám na pohovku mořsky zelené barvy a dám si nohu přes nohu. Sklenici si vezmu do ruky a upřeně se zadívám na bílý rám velkých skleněných dveří. Mezi nimi jsme ještě minulou sobotu tančili na její oblíbenou desku. Několik minut jsem upřeně zíral…
Slyším kávovar mé sousedky vedle. Je ráno. Zamyšlený si znovu obouvám boty a jdu na zkoušku. Když o pár hodin později vycházím z katedry scenáristiky a dramaturgie rozcuchaný, vzpomínám na naše první setkání. Byl jsem po své první zkoušce na FAMU, když jsme s partou šli do Baru 23. Bylo asi deset večer, šel jsem si po několika pivech zapálit. S rukou přehrabující se ve vlasech jsem se díval na hvězdy, myšlenkami v úplné nepřítomnosti, když mě oslovila. Byla to holka ze stejné fakulty. Ta, s tím cigárem na patníku. Začínal jsem ji potkávat pravidelně. Několik měsíců prošlých kaváren, natrhaných kytek, vypitého vína a prázdných krabiček marlborek. Spolu. Přicházím domů sám. Po několika hodinách jsem cítil únavu, díky své probděné noci plné hrozných myšlenek a cabernetu. Láhev na lince zůstala na stejném místě. Prázdná.
Budím se zase večer. Přikrytý peřinou v bílém povlečení se stejně třesu zimou. Po hodinové sprše vycházím na balkón. V protějším okně vidím sedět postarší dámu objímající svého muže. Často spolu chodí do čajovny ve vedlejší ulici. Šáhnu na parapet vedle, když vezmu krabičku. Její. Pokládám ji zpět. Ještě v sobotu z ní kouřila, když se na mě v mém svetru usmívala. Vlasy ostříhané až k uším ji na levé straně jistila tmavě červená sponka, jež ji barvou ladila se rty. Ve vysokých černých ponožkách přešlapovala ze strany na stranu. V pozadí hrálo naše nové album a já opřený o stůl pozoroval její rudé konečky prstů držící už jen zbylý filtr. Přinesla onu láhev. Neotevřela ji. Opřeli jsme se spolu o čelo mojí postele, nad kterou visel její obraz dívky s červenou růží. Nohy jsme měli zabalené v peřině a hleděli na knihovnici plnou barevných knih před námi. Zadívala se do mých modrých očí a řekla, že má ráda ten zvláštní způsob, kterým ignoruju červenou…
Lnu na stejném místě. Jemné žluté světlo v rohu pokoje nesvítí. Ticho. Vůně tabáku, alkoholu z jejího dechu a kořeněného parfému dávno zmizela… Ráno se v tramvaji opírám o okno a poslouchám cizí konverzace. Mlha zahaluje okolní domy. Vltava zmizela. Vystupuju na Národní a snažím se neuronit slzy, které tak držím. V květinářství kupuju její oblíbené, červené. Přesně ty, které mám nad postelí a které sršely její láskou. K nám. Nebo ke mně. Bojím se. Tuším, že mi neodpoví. Neotevře. Jdu pomalým krokem, dívám se do země a prohlížím všechny patníky… Stojím před novým bydlištěm, které už nezmění. Stejně jsem ji našel. Pokládám růži na ještě čerstvě rozkopanou hlínu a prohlížím náhrobní kámen s jejím červeně napsaným jménem. Přestal jsem červenou ignorovat.
Tahle povídka se mi velmi líbí, dle mého názoru to má vše, co potřebujete: trochu napětí a lásku!! Líbilo se mi to a bylo to pohodové čtení.