Byl zas na cestě. Už ani nevěděl, jak se tam ocitnul. Stejný chodník, stejný směr, ba i hodina. Snad na vteřinu přesně. Chlad, šedé sychravo, všeprostupující vlhko. Louže za louží jako bezděčná past zakrývaly díry v prastaré dlažbě. Do některé z nich občas šlápl, ale den za dnem bylo takových stále méně a méně. Nenadálé poryvy větru jím čas od času smýkly ze strany na stranu. Vždy však byl schopen vrátit se téměř doprostřed stezky a pokračovat dál. Jak by také ne. Měl jasný cíl. Znal smysl. Věděl, proč tak činí. A byl dostatečně sebekritický, aby překonal všelijaké obtíže a překážky, ať už je přinášelo jeho okolí, nebo snad výjimečně jeho příliš hloubavé vědomí. Byl tedy na trase a byl si jist, že dosáhne svého cíle. Muselo to tak být. Jinak to nebylo možné. S jinou vizí, tak celkovou, již nedokázal žít. Jí věřil, kráčel s ní a její síla ho poháněla dál.
A tak s tím vším pokračoval vpřed, aby přesně splnil plán, který si pro zbývající čas onoho dne vytyčil. Vše musel stihnout, vše musel dokončit. Pokud ne, bylo to jen jeho selhání. Projev jeho slabosti. Jeho chyba. A snad že si nebyl vždy zcela jist sám sebou, zrychlil krok. Nerozhlížel se kolem, bedlivě sledoval chodník, jehož povrch se mu míhal pod nohama. Vyhýbal se místům, které hrozily komplikací jeho dennímu plánu. Ne, nic takového nemůže potřebovat. Dnes ne. Ostatně tak jako jindy. Vše musí běžet jak na drátkách. Přesně podle plánu. Ponořen ve svůj úkol si tak nemohl povšimnout, že jen několik metrů před ním, kam mířily jeho kroky, se dlážděný povrch rozpíjel v chuchvalce vatovité mlhy a zcela mizel. A v těch místech z dusivých oblaků pozvolna vystoupily obrysy čehosi hmotného. Něčeho, co by zde jistě nečekal. Ne. Dnes jistě ne. Snad později. Přeci to s ním ještě nebylo tak zlé. Byl však očekáván. Právě teď.
Náhle si s leknutím povšiml, že mu přímo pod nohama pevná dlažba zvolna mizí. Ztratila se a jeho odřené botky obklopovala až do výše kotníků hustá kašovitá mlha. I přesto byl dále schopen kráčet kupředu. Kam však? Bylo ještě vůbec kam? Co ho čekalo dál? Vodicí linka chodníku byla přervána a nebylo ničeho podobného, čeho by bylo možné se chytit. Na co navázat. A podle čeho vpřed pokračovat a snad se ještě aspoň zlehka zachytit rytmu, který se roztekl v beztvarou hmotu mlžnatého oparu. Něco! Alespoň něco potřeboval, čeho by se chopil. Jak měl jinak dál pokračovat? Jak jinak mohl žít? Vyhlédl do dálky před sebou a spatřil cosi nejasného. Nevadí. Bylo to aspoň ono něco. Co to však mohlo být? Tvary nezřetelné. Barvy matné. Přímo v ose jeho původního kurzu. Snad jako by jej ono cosi tam vpředu chtělo potkat. Ano. Měl se s tím střetnout a vypořádat. Zdálo se, že nemá, čeho by ztratil, pokud se vydá vpřed oněm neforemným stínům. Vykročil. A jak se blížil, povaha oněch předmětů se jevila stále jasněji. No ano, jistě. Oválný rám až k zemi. Dřevěný, jemně vyřezávaný. Prostor, jež jím byl ohraničen, vyplněn pak čímsi blýskavým, lesklým jako zamrzlá hladina. Ano, nebylo již pochyb. Několik zrcadel stálo v jeho původní cestě. Jedno přímo proti němu. Ostatní po stranách v připraveném půlkruhu. Bezděky vstoupil do jeho oblouku. V matném světle mžourajících lamp pouličního osvětlení se zdálo, že se čas od času cosi mihlo na oněch dřevěných rámech. Jako by snad po nich něco přeběhlo, či se letmo mihlo. Netušil, o co jde. Jen rychlý pohyb a bylo to pryč. Aniž si toho všiml, půlkruh zrcadel se pozvolna uzavíral do tvaru vejčitého oválu. Již se necítil bezpečně. Avšak ne natolik, aby snad udělal krok zpět. Nebylo přeci kam. Chodník byl ten tam. V tu chvíli získaly pohyby po rámu jasný tvar drobných prstíků, které dřevo svíraly a přisouvaly zrcadla směrem k němu. Dětské postavy vystoupily zpoza nich na skromné světlo toho podivného večera. Konečně se zalekl! Zastavil již notnou chvíli polevující krok. Pryč! Co to má být? Pryč odtud! Otočil se, ale pryč nebylo kam. Děti uzavřely ovál zrcadel a on vězel uvnitř. Již nebylo úniku. Co teď? Co bude dál? Co to celé znamená? A co mi chtějí ona děcka a jejich zrcadla?
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad s magickými zrcadly, která hlavnímu hrdinovi nastavují zrcadlo jeho vlastního toxického rodičovství, je velmi silný a nosný. Ačkoliv motiv nápravy skrze nadpřirozenou konfrontaci trochu připomíná klasickou Dickensovu Vánoční koledu, přenesení do psychologické roviny generačního traumatu mu dodává svěží a hluboce lidský rozměr. Zápletka má jasný cíl a silné morální poselství, které čtenáře spolehlivě donutí k zamyšlení.
Atmosféra – ★★★★★
Budování sychravé, až snově tísnivé atmosféry je jednoznačně tvou nejsilnější zbraní. Skvěle se ti daří vtáhnout čtenáře do mlhavého, surreálného prostoru, kde se mísí pocit ztracenosti s rostoucí úzkostí z odhalených rodinných traumat. Emoce v jednotlivých příbězích za zrcadlem jsou syrové, uvěřitelné a dokážou ve čtenáři vyvolat skutečné mrazení i hluboký soucit.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj text se pyšní bohatou slovní zásobou a krásnými popisy, ale občas doplácí na přílišnou rozvláčnost a opakování stejných myšlenek, což zbytečně zpomaluje tempo. Stylistika by si zasloužila uhladit; místy střídáš velmi krátké, sekané věty s těmi zbytečně krkolomnými, a objevují se i drobné chyby v interpunkci či tvarech zájmen (např. ‘prostor, jenž’ místo ‘jež’). Pokud text příště trochu proškrtáš a necháš děj více plynout, čtivost se obrovsky zvedne.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi emotivní a hluboký text, který ukazuje, že máš velký cit pro psychologii postav a budování napětí. Tvé psaní má duši a dokáže předat silnou myšlenku, což je pro spisovatele to vůbec nejdůležitější. Zapracuj na plynulosti textu, neboj se škrtat zbytečná slova a tvůj talent se naplno rozzáří. Určitě v psaní pokračuj, máš čtenářům co předat!