Povídka

…, tak přidej! 
Četba díla zabere cca 19 min.

Autor: Zavel

Zdravotník rozrazil dvoukřídlé dveře. Do potemnělé chodby pak další dva vtlačili vozík, na kterém ležel připoután vzpouzející se muž. Vrzající kola vozíku zanechávala na dlažbě mokré koleje. Venku vydatně pršelo a voda zatékala až k prahu. Pacient křičel. Cosi nesrozumitelného opouštělo jeho ústa a odráželo se od stěn. Ozvěna nesla ty zvuky koridorem oběma směry. K pokojům, v nichž přebývali pacienti, tak dolehlo oznámení, že přivezli dalšího. Ano, jejich počet rostl. Podobné příznaky, nejasná diagnóza, nasazení zklidňujících prostředků a čekání na verdikt. Zdálo se, že to vše tu na nováčka čeká. Nebo jde o jiný případ?

Vozík zrychloval, jako by se zdravotníci nemohli dočkat, až se nákladu konečně zbaví. Vstříc jim loudavě mířila sestra a dva zřízenci. Když se potkali, svěrací kazajka v mžiku obdržela svůj obsah, a ten už v objetí obou nepříliš urostlých lapiduchů mířil k jednomu z pokojů. Z otevřených dveří zazářilo na chodbu světlo, to když jej další sestra připravovala pro jeho nového obyvatele. Vtlačen dovnitř nevelké místnosti klopýtl a padl koleny na vyleštěné linoleum prastaré podlahy. To už se mezi přítomnými protlačil útlý lékař s injekcí v ruce. Nic nového. Tak zde v posledních týdnech vítali skoro každého. O nového potížistu tedy bylo postaráno. Ve vzduchu však nade všemi visela otázka: jde o obdobný případ? Přivlekli právě dalšího z nebožáků, jejichž diagnóza už roky kazí spánek předním odborníkům v oboru?

Ta záhadná choroba se objevila už před mnoha lety. A to právě když se zemi začalo po řadě roků stagnace tolik dařit. Postupně počet potvrzených případů vzrůstal. V ústavu docházely volné pokoje. Bylo nezbytné umisťovat nové pacienty na společných pokojích. Když došla kapacita lůžek, nemocní byly převáženi do dalších zařízení pro duševně choré. I ty však postupně dosáhly hranice svých možností. Přes všechny nesnáze se ale celkovou situaci dařilo jakž takž zvládat. Pacienti se po několika týdnech v léčebně zklidnili, mohli pak být propuštěni a vraceli se do společnosti. Přesto ale nikdo dál netušil, o jakou chorobu se jedná, natož aby kdokoliv znal léčebný postup. Nemocní prostě po čase přestali jevit známky onemocnění, zřejmě díky klidu a izolaci na lůžku. Někteří se sice po čase do ústavů vraceli, ale jejich celkový počet zůstával víceméně vyrovnaný.

Příznaky se projevovaly vždy stejně. Zmatenost, podrážděnost, ataky vzteku, agresivita, obracející se i k sobě samým. Až po podání utišujících prostředků a celkovém zklidnění, ke kterému docházelo zřejmě vlivem odloučení od běžné společnosti po několika dnech, bylo možné přistoupit k terapeutickým rozhovorům. Bohužel však výjimečně docházelo i k úspěšné sebevraždě, přestože bylo na její nebezpečí pamatováno.

Jakmile se dalo s jednotlivými pacienty promluvit, odkrývali jeden za druhým jako přes kopírák shodný příběh. Šlo vesměs o osoby prakticky všech věkových skupin, muže i ženy, různého vzdělání a zaměstnání. Našli byste mezi nimi všechny typy osobností, osoby vysoce i podprůměrně inteligentní pocházející a žijící v široké paletě sociálních prostředí. V takových atributech tedy lékaři vodítko nenacházeli. Každý z nemocných do poslední chvíle a do jednoho tvrdě pracoval či studoval a svědomitě plnil své úkoly. Velmi typický byl u nich důraz na sebekázeň, pracovitost a kvalitu výkonu. Jako nezbytnou nutnost vnímali dosahování vytčených cílů.

Neúspěch nepřicházel v úvahu a také se v žádném případě nejednalo o neúspěšné jedince. Právě naopak. Na tento motiv reagovali pacienti v rozhovorech nejcitlivěji. Bylo zřejmé, že úspěch v řešení problémů představuje základní pilíř jejich osobnostní a životní stability. Od něj se v jejich pohledu odvíjelo vše ostatní O možnosti neúspěchu se žádný ani v nejmenším nezmínil. A ani žádný z lékařů se na něco takového neptal. Popravdě řečeno, cosi třeba jen vzdáleně podobné neúspěchu, jim nemohlo, ba i nesmělo přijít na mysl. A je na tomto místě třeba důrazně připomenout, že v těch dobách přece nic takového neexistovalo. Nic takového se neodpouštělo. Neúspěch se netoleroval, protože vždy přece existovalo řešení. I kdyby třeba neexistovalo. Stačilo jen se snažit. Pak bylo možné cokoliv. Že by snad právě toto základní dogma stálo za oním blahobytem, v němž země tehdy žila? Kdoví? Ještěže už ty časy dávno minuly.

• • •

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Zavel

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Náhle se vše roztřáslo. Dosud zahálčivě konejšivý poklid byl přerván zvolna se zesilujícími ...
Jako každé ráno si prohlížel obrázek na vnitřní straně dveří své skříňky. Byla na něm jeh...
“Tak už je tady zase. No jen se koukni.” “Je to ona. Všiml sis? V poslední době už chodí s...
Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
    Byl zas na cestě. Už ani nevěděl, jak se tam ocitnul. Stejný chodník, stejný směr, ba i h...
Náhle ho probudil nějaký divoký sen, který vmžiku zapomněl. Zrakem přejížděl po svém neuklize...
Něco se změnilo... Další příběhy z Temnoviště: Zdálo se, že u obra v temném hradě se s...
Ten pocit, vidieť ho ruka v ruke s ňou. Ten pocit stáť tam a tváriť sa, že mi je to jedno. ...
  „Je to dobrá snídaně. Ti frantíci mají teda úroveň.“ „Je to naprosto stejná snída...
Venku:   Všichni jsme šli stranou od ostatních, aby nás nikdo neslyšel, abychom mohli projedn...
Ve snu jsem seděla na podlaze před zaprášeným zrcadlem v Děsmanově skrýši a viděla jsem se v n...
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...
Nikdy jsem si vpravdě nevšiml, v jak velkém domě žiji. Avšak díky těm několika důležitým věc...
  A nakonec se tak i stalo. Kromě těch několika málo minut jsem si pak už nikdy nepomyslel, ...
Nanami Ichigo: Seděla jsem doma v obýváku na gauči a pustila si televizi. Dávali pěkný film s R...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Oblékal se do černo fialové. Myslel, že spasí svět. Lhal sám sobě, před sebou samým. Svět byl ...
U Hotche doma: Skládal jsem nově koupenou postýlku pro miminko. Já a moje žena Hayley jsme čekali ...
Všichni jsme se na Martina podívali. Po tvářičce mu tekla slza. „Copak Martine, co se stalo?“...
Obří přivítání... Když jsem vcházela do Temnoviště,přišel mě přivítat sám obr Ínemak!Ob...
Jako každé ráno si prohlížel obrázek na vnitřní straně dveří své skříňky. Byla na něm jeh...
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...
Já, mé druhé já a zase já. Cinkot sklenic, tříštícího se skla a rámusu v podobě hlaholu op...
V učebně s pár studentů je Reid a Hotch (z pohledu Reida):   Já dostal za úkol společně ...
man, elderly, stress
Načo sú človeku školy, tituly pred a za menom? Aj tak nebude dosť dobrý pre spoločnosť, pre svet....
RICHARD SLESSMAN   Z pohledu Jane:   Nakonec jsem zůstala s Hotchem v naší provizorn...
  A nakonec se tak i stalo. Kromě těch několika málo minut jsem si pak už nikdy nepomyslel, ...
Nikdy jsem si vpravdě nevšiml, v jak velkém domě žiji. Avšak díky těm několika důležitým věc...
Byl pátek a bylo okolo osmé hodiny ranní. Okolo desáté měl přijet Michalův bratr Patrik s rodino...
Flowers Roses Leaves Petals Buds  - svetlanabar / Pixabay
Bosá ženská chodidla ztěžka kráčela po trávníku pokrytém ranní rosou. Hlava ženy se pomalu o...
Až tehdy se to stalo. Nepamatuji se už, kolik mi mohlo být. Určitě jsem ještě nechodil do školy....
0