Zdravotník rozrazil dvoukřídlé dveře. Do potemnělé chodby pak další dva vtlačili vozík, na kterém ležel připoután vzpouzející se muž. Vrzající kola vozíku zanechávala na dlažbě mokré koleje. Venku vydatně pršelo a voda zatékala až k prahu. Pacient křičel. Cosi nesrozumitelného opouštělo jeho ústa a odráželo se od stěn. Ozvěna nesla ty zvuky koridorem oběma směry. K pokojům, v nichž přebývali pacienti, tak dolehlo oznámení, že přivezli dalšího. Ano, jejich počet rostl. Podobné příznaky, nejasná diagnóza, nasazení zklidňujících prostředků a čekání na verdikt. Zdálo se, že to vše tu na nováčka čeká. Nebo jde o jiný případ?
Vozík zrychloval, jako by se zdravotníci nemohli dočkat, až se nákladu konečně zbaví. Vstříc jim loudavě mířila sestra a dva zřízenci. Když se potkali, svěrací kazajka v mžiku obdržela svůj obsah, a ten už v objetí obou nepříliš urostlých lapiduchů mířil k jednomu z pokojů. Z otevřených dveří zazářilo na chodbu světlo, to když jej další sestra připravovala pro jeho nového obyvatele. Vtlačen dovnitř nevelké místnosti klopýtl a padl koleny na vyleštěné linoleum prastaré podlahy. To už se mezi přítomnými protlačil útlý lékař s injekcí v ruce. Nic nového. Tak zde v posledních týdnech vítali skoro každého. O nového potížistu tedy bylo postaráno. Ve vzduchu však nade všemi visela otázka: jde o obdobný případ? Přivlekli právě dalšího z nebožáků, jejichž diagnóza už roky kazí spánek předním odborníkům v oboru?
Ta záhadná choroba se objevila už před mnoha lety. A to právě když se zemi začalo po řadě roků stagnace tolik dařit. Postupně počet potvrzených případů vzrůstal. V ústavu docházely volné pokoje. Bylo nezbytné umisťovat nové pacienty na společných pokojích. Když došla kapacita lůžek, nemocní byly převáženi do dalších zařízení pro duševně choré. I ty však postupně dosáhly hranice svých možností. Přes všechny nesnáze se ale celkovou situaci dařilo jakž takž zvládat. Pacienti se po několika týdnech v léčebně zklidnili, mohli pak být propuštěni a vraceli se do společnosti. Přesto ale nikdo dál netušil, o jakou chorobu se jedná, natož aby kdokoliv znal léčebný postup. Nemocní prostě po čase přestali jevit známky onemocnění, zřejmě díky klidu a izolaci na lůžku. Někteří se sice po čase do ústavů vraceli, ale jejich celkový počet zůstával víceméně vyrovnaný.
Příznaky se projevovaly vždy stejně. Zmatenost, podrážděnost, ataky vzteku, agresivita, obracející se i k sobě samým. Až po podání utišujících prostředků a celkovém zklidnění, ke kterému docházelo zřejmě vlivem odloučení od běžné společnosti po několika dnech, bylo možné přistoupit k terapeutickým rozhovorům. Bohužel však výjimečně docházelo i k úspěšné sebevraždě, přestože bylo na její nebezpečí pamatováno.
Jakmile se dalo s jednotlivými pacienty promluvit, odkrývali jeden za druhým jako přes kopírák shodný příběh. Šlo vesměs o osoby prakticky všech věkových skupin, muže i ženy, různého vzdělání a zaměstnání. Našli byste mezi nimi všechny typy osobností, osoby vysoce i podprůměrně inteligentní pocházející a žijící v široké paletě sociálních prostředí. V takových atributech tedy lékaři vodítko nenacházeli. Každý z nemocných do poslední chvíle a do jednoho tvrdě pracoval či studoval a svědomitě plnil své úkoly. Velmi typický byl u nich důraz na sebekázeň, pracovitost a kvalitu výkonu. Jako nezbytnou nutnost vnímali dosahování vytčených cílů.
Neúspěch nepřicházel v úvahu a také se v žádném případě nejednalo o neúspěšné jedince. Právě naopak. Na tento motiv reagovali pacienti v rozhovorech nejcitlivěji. Bylo zřejmé, že úspěch v řešení problémů představuje základní pilíř jejich osobnostní a životní stability. Od něj se v jejich pohledu odvíjelo vše ostatní O možnosti neúspěchu se žádný ani v nejmenším nezmínil. A ani žádný z lékařů se na něco takového neptal. Popravdě řečeno, cosi třeba jen vzdáleně podobné neúspěchu, jim nemohlo, ba i nesmělo přijít na mysl. A je na tomto místě třeba důrazně připomenout, že v těch dobách přece nic takového neexistovalo. Nic takového se neodpouštělo. Neúspěch se netoleroval, protože vždy přece existovalo řešení. I kdyby třeba neexistovalo. Stačilo jen se snažit. Pak bylo možné cokoliv. Že by snad právě toto základní dogma stálo za oním blahobytem, v němž země tehdy žila? Kdoví? Ještěže už ty časy dávno minuly.
• • •
Hlasité předčítání