Povídka

…, tak přidej! 

Autor: Zavel

Zdravotník rozrazil dvoukřídlé dveře. Do potemnělé chodby pak další dva vtlačili vozík, na kterém ležel připoután vzpouzející se muž. Vrzající kola vozíku zanechávala na dlažbě mokré koleje. Venku vydatně pršelo a voda zatékala až k prahu. Pacient křičel. Cosi nesrozumitelného opouštělo jeho ústa a odráželo se od stěn. Ozvěna nesla ty zvuky koridorem oběma směry. K pokojům, v nichž přebývali pacienti, tak dolehlo oznámení, že přivezli dalšího. Ano, jejich počet rostl. Podobné příznaky, nejasná diagnóza, nasazení zklidňujících prostředků a čekání na verdikt. Zdálo se, že to vše tu na nováčka čeká. Nebo jde o jiný případ?

Vozík zrychloval, jako by se zdravotníci nemohli dočkat, až se nákladu konečně zbaví. Vstříc jim loudavě mířila sestra a dva zřízenci. Když se potkali, svěrací kazajka v mžiku obdržela svůj obsah, a ten už v objetí obou nepříliš urostlých lapiduchů mířil k jednomu z pokojů. Z otevřených dveří zazářilo na chodbu světlo, to když jej další sestra připravovala pro jeho nového obyvatele. Vtlačen dovnitř nevelké místnosti klopýtl a padl koleny na vyleštěné linoleum prastaré podlahy. To už se mezi přítomnými protlačil útlý lékař s injekcí v ruce. Nic nového. Tak zde v posledních týdnech vítali skoro každého. O nového potížistu tedy bylo postaráno. Ve vzduchu však nade všemi visela otázka: jde o obdobný případ? Přivlekli právě dalšího z nebožáků, jejichž diagnóza už roky kazí spánek předním odborníkům v oboru?

Ta záhadná choroba se objevila už před mnoha lety. A to právě když se zemi začalo po řadě roků stagnace tolik dařit. Postupně počet potvrzených případů vzrůstal. V ústavu docházely volné pokoje. Bylo nezbytné umisťovat nové pacienty na společných pokojích. Když došla kapacita lůžek, nemocní byly převáženi do dalších zařízení pro duševně choré. I ty však postupně dosáhly hranice svých možností. Přes všechny nesnáze se ale celkovou situaci dařilo jakž takž zvládat. Pacienti se po několika týdnech v léčebně zklidnili, mohli pak být propuštěni a vraceli se do společnosti. Přesto ale nikdo dál netušil, o jakou chorobu se jedná, natož aby kdokoliv znal léčebný postup. Nemocní prostě po čase přestali jevit známky onemocnění, zřejmě díky klidu a izolaci na lůžku. Někteří se sice po čase do ústavů vraceli, ale jejich celkový počet zůstával víceméně vyrovnaný.

Příznaky se projevovaly vždy stejně. Zmatenost, podrážděnost, ataky vzteku, agresivita, obracející se i k sobě samým. Až po podání utišujících prostředků a celkovém zklidnění, ke kterému docházelo zřejmě vlivem odloučení od běžné společnosti po několika dnech, bylo možné přistoupit k terapeutickým rozhovorům. Bohužel však výjimečně docházelo i k úspěšné sebevraždě, přestože bylo na její nebezpečí pamatováno.

Jakmile se dalo s jednotlivými pacienty promluvit, odkrývali jeden za druhým jako přes kopírák shodný příběh. Šlo vesměs o osoby prakticky všech věkových skupin, muže i ženy, různého vzdělání a zaměstnání. Našli byste mezi nimi všechny typy osobností, osoby vysoce i podprůměrně inteligentní pocházející a žijící v široké paletě sociálních prostředí. V takových atributech tedy lékaři vodítko nenacházeli. Každý z nemocných do poslední chvíle a do jednoho tvrdě pracoval či studoval a svědomitě plnil své úkoly. Velmi typický byl u nich důraz na sebekázeň, pracovitost a kvalitu výkonu. Jako nezbytnou nutnost vnímali dosahování vytčených cílů.

Neúspěch nepřicházel v úvahu a také se v žádném případě nejednalo o neúspěšné jedince. Právě naopak. Na tento motiv reagovali pacienti v rozhovorech nejcitlivěji. Bylo zřejmé, že úspěch v řešení problémů představuje základní pilíř jejich osobnostní a životní stability. Od něj se v jejich pohledu odvíjelo vše ostatní O možnosti neúspěchu se žádný ani v nejmenším nezmínil. A ani žádný z lékařů se na něco takového neptal. Popravdě řečeno, cosi třeba jen vzdáleně podobné neúspěchu, jim nemohlo, ba i nesmělo přijít na mysl. A je na tomto místě třeba důrazně připomenout, že v těch dobách přece nic takového neexistovalo. Nic takového se neodpouštělo. Neúspěch se netoleroval, protože vždy přece existovalo řešení. I kdyby třeba neexistovalo. Stačilo jen se snažit. Pak bylo možné cokoliv. Že by snad právě toto základní dogma stálo za oním blahobytem, v němž země tehdy žila? Kdoví? Ještěže už ty časy dávno minuly.

• • •

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Zavel

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 19 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 19 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Sedím. Sám bez sebe. Kolem mě vnímám vše rozmazaně jako v mlze. Tuším jen, že se okolo pohybuj...
Několik hodin v životě muže, který ztratil zdraví, naději a svou rodinu. Naději a zdraví mu slí...
Podívala jsem se taky na Hotche, protože mi došlo, že Reid se na Hotche podíval, že ví, o koho jde...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...
Denisa už měla minimálně deset minut stát před dveřmi ředitele divadla. Zatímco hledala místo k...
“Tak už je tady zase. No jen se koukni.” “Je to ona. Všiml sis? V poslední době už chodí s...
Nanami Ichigo: Seděla jsem doma v obýváku na gauči a pustila si televizi. Dávali pěkný film s R...
Žili jsme u moře. Od vždycky. Miloval jsem zvuk vln, pěnu na březích při přílivu, racky krouží...
Když jsem se mezi nimi objevil, na hřbitovní zdi bylo plno. Byl jsem slepý. Jako když se narodí pes...
Jak je vůbec mohlo napadnout, že se nechám omezovat? Navíc něčím tak pomíjivým. Proč by mě mě...
Neobyčejný příběh Ať kdokoliv myslí na cokoliv, všechno se splní
K našemu stolu si přisedne jakýsi vrásčitý ukrajinec s nesmírnou chutí si povídat. Házíme p...
Až tehdy se to stalo. Nepamatuji se už, kolik mi mohlo být. Určitě jsem ještě nechodil do školy....
Poté, co se za Anetou zavřely dveře, tak poradkyně se podívala na klienta a on na ni. Usmívali se. ...
Byl prosinec, sníh se sypal za oknem jako roztržená peřina. Do Vánoc chybělo jen několik málo dn...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Všichni jsme se na Martina podívali. Po tvářičce mu tekla slza. „Copak Martine, co se stalo?“...
Slečna Zdeňka Kosáčková bydlela v Praze na Kampě, odtud chodila do Dívčí školy proživotní - t...
Jsem černý svědomí tohohle města, jeho duše, kterou nikdy nemělo. Jsem fantom, personifikace jeho ...
Z pohledu Teressy:   Ale nakonec na zátah za podezřelým jsem jela já, Gideon, Reid, Morgan a ...
Zabzučel mi telefon a z displeje na mě blikala ikonka smsky. Rozespale jsem ho odemkl. Zpráva byla od...
Až tehdy se to stalo. Nepamatuji se už, kolik mi mohlo být. Určitě jsem ještě nechodil do školy....
V ulici Palm Beach:   V jednom rodinném domě v ulici Palm Beach hrála televize, kde zrovna b...
Na horké lince, v místnosti je Jane a Derek:   Já dostala za úkol být s Derekem v místnos...
Na jednom pracovním stole, žily kancelářské pomůcky a jiné věci, se kterými jejich majitel, spis...
Nikdy jsem si vpravdě nevšiml, v jak velkém domě žiji. Avšak díky těm několika důležitým věc...
aneb o komunikaci ...
K našemu stolu si přisedne jakýsi vrásčitý ukrajinec s nesmírnou chutí si povídat. Házíme p...
Tři životy Život samotný je obrovský dar, který jen tak nepoletuje ve vzduchu ...
Čekám v kavárně u kiwi limonády, naproti mně volná židle. Jako bych na někoho čekala. Taky že ...
Mé jméno je Rebeka, ale všichni mi říkají Beka. V tom baráku jsme s bráchou Nikolasem a mámou ...
0