“Nechápu to. Jak se něco takového mohlo stát? Vždyť mi šlo pouze o dokončení naší práce. Nic víc, než aby splnila přidělené úkoly, jsem od ní nežádal,” zaskuhral nový pacient. Vzápětí jej již poněkolikáté ovládl nezadržitelný pláč. Jeho rozhovory s lékařem se vlekly. Zdálo se, že nikam nevedou. Od přijetí do ústavu uběhla už řada měsíců.
Doktor několik minut vyčkal. Pozdržel svou další otázku, dokud se muž skrývající v dlaních znavenou, předčasně zestárlou tvář nevzchopil. Po těch stovkách záhadných případů měl už v ruce jakous takous metodiku, podle které ve slepé víře v její účinnost postupoval. Tohle ale bylo jiné. Tenhle člověk se nelepšil. Další přicházeli a odcházeli, aniž by lékaři pochopili, co s nimi je a bylo, ale tenhle ne. Už dvakrát překazili jeho pokus zabít se. Byl proto pečlivě střežen. Na jeho léčbě spolupracovali odborníci z několika vyhlášených pracovišť, ale nic. Příznaky choroby přetrvávaly.
“Věřím, že vaše úmysly byly čisté. Konečně tak jako nás všech, kterým v životě o něco skutečně jde. Snad jste ale až příliš zodpovědný. Není přece jisté, že za to, co se stalo, nesete vinu jen vy,” snažil se lékař pacienta uklidnit, jak jen to za daných okolností svedl. Jak už věděl, pacient byl jinak schopen propadnout depresi a v rozhovorech pak nebylo možné pokračovat po celé týdny.
Panovala obava, že by se tato těžká forma záhadné choroby mohla šířit, a bylo proto nezbytné vyvinout terapii, která by účinně bránila alespoň těm nejzávažnějším projevům. Zvlášť proto, že sebevražedné sklony byly v této podobě nemoci zřejmě silnější, než u lehčí varianty. A epidemie sebevražd bylo to poslední, co by vzrůstající prosperitě, kterou tehdy země zažívala, svědčilo. I toto nebezpečí museli mít lékaři na paměti. Kdo z nich by si kdy pomyslel, že budou jednou svou prací tak otevřeně bojovat za plné peněženky svých spoluobčanů.
“Ale co ona? Myslel jsem jen na náš cíl. Na náš úkol. Jen ten byl pro mě důležitý. Jako pro každého člena týmu. Jinak tomu ani být nemohlo. A stejně tak i ona. Doufal jsem, že když na ni zatlačím o něco více než obvykle, bude to ke zdaru věci. Ostatně jako vždy. I se mnou tak moji nadřízení pracovali. A jsem jim za to vděčný!” pokusil se pacient o ne zcela přesvědčivý projev zdravé sebejistoty. Lékař usoudil, že pacientova snaha byla vedena ušlechtilými úmysly, a tak hodlal jeho hroutící se sebevědomí podepřít. Nabýval stále silnějšího dojmu, že muž zhroucený na židli proti němu je obětí vlastních výčitek, k nimž však neexistoval důvod. O jeho vině nebyl nikterak přesvědčen. Naopak o ní pochyboval stále víc.
“Snad se až příliš trápíte? Není to zbytečné? Nemyslím si, že si tím nějak prospějete. Musíte myslet také sám na sebe. Kdoví, jestli jste vůbec sám a jediný vinen? Nezapomínejte také na onu dámu,” snažil se lékař odvést pacientovu pozornost od sebe samého, jak jen dokázal. V jeho usilování však nebyla ani špetka kalkulu. Ve skutečnosti byl upřímný, jak jen být mohl.
“Ale ona je mrtvá. Zabila se,” zasípal pacient důrazně a s nečekanou pevností hleděl do lékařových vyjevených očí.
Těžko povědět, který z nich byl v tu chvíli překvapenější. Každý však z poněkud jiného důvodu. Pacient si zprvu nebyl jistý, jestli lékař pochopil jeho poslední věty. Šlo přece o lidský život. Pacient sice jednal, jak mu jeho svědomí a cit pro povinnost velely, ale právě kvůli tomu si jeho podřízená sáhla na život. A to se pak stalo příčinou selhání jeho týmu, když se mu nepodařilo dosáhnout vytčeného cíle. Ale přece jen, i kdyby přesto dovedl svou práci k úspěchu, stál za to zmařený lidský život?
Zdálo se, že lékař má jasno. Pacient pochyboval. Kdo byl tedy vinen? Vždy nakonec existuje řešení. Taková byla pravda. Nezpochybnitelná, věčná a platná. V té byl vychován. Tou žila jeho doba. Je třeba se jen víc snažit. Pokud cíle nedosáhnete, málo jste napínali své síly a výsledek tak vypovídá jen o vaší slabosti a nedostatku odhodlání. Vina za neúspěch pak padá právem na vaši hlavu. Byl tedy plně v právu, když na onu nebožačku tlačil, aby se ve svém pracovním úsilí ještě více snažila a zadaný úkol byl splněn. Kde nakonec ležela vina za její smrt bylo proto třeba posoudit ze zcela jiného úhlu pohledu. Bylo nutné zohlednit ty motivy, které on, stejně jako většina lidí považoval za významnější. Nebylo tedy divu, když získával stále mocnější dojem, že vlastně nic tak strašného neprovedl. Zdálo se, že lékař má pravdu.
“A víte, že to tak může být? V čem byl můj postoj chybný? Šlo mi výhradně o dosažení našeho cíle. Vždy je možné ho dosáhnout, ať už je váš cíl jakýkoliv. Stačí jen chtít. Řešení pokaždé existuje. Je tedy jen na nás, abychom na něj přišli. A pokud jsem se obával, že někdo na společném úkolu nepracuje tak usilovně, jak by měl, pak bylo mým plným právem, podpořit jej a nasměrovat k úspěchu,” pronesl po chvíli pacient s nečekaným odhodláním v hlase. Lékaře naplnila spokojenost. Nebyl sice zcela přesvědčen, že pacientův postoj, ke kterému jej přiměl, je naprosto v pořádku, ale především bylo zapotřebí vyhnat mu z hlavy bludy, které potlačovaly jeho zdravé, výchovou a kariérou vštípené návyky.
• • •
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★★
Myšlenka dystopické společnosti, kde je neúspěch vnímán jako neznámá a nevyléčitelná duševní choroba, je naprosto geniální a mrazivě aktuální. Skvěle jsi vystihl absurditu toxické produktivity a tlaku na výkon, což dává příběhu hluboký filozofický přesah. Zápletka s falešným pocitem viny, kdy pacienta více trápí nesplnění úkolu než smrt kolegyně, je výborným a nečekaným zvratem.
Atmosféra – ★★★★☆
Hned od prvních odstavců se ti daří budovat velmi tísnivou, až kafkovskou náladu sterilního ústavu, ze které běhá mráz po zádech. Emoce zoufalého pacienta a chladný, pokrytecký kalkul lékaře tvoří skvělý kontrast, který čtenáře spolehlivě vtáhne do děje. V prostřední části textu atmosféra mírně ztrácí na údernosti kvůli delším vysvětlujícím pasážím, ale závěrečná beznaděj to plně vynahrazuje.
Provedení – ★★★★☆
Tvůj styl psaní je velmi vyzrálý, máš bohatou slovní zásobu a dialogy působí přirozeně a uvěřitelně. Text plyne hladce, i když by mu místy prospělo mírné proškrtání popisných pasáží (pravidlo ukaž, neříkej), aby se zrychlilo tempo. V textu je pár drobných pravopisných chyb (např. ‘nemocní byly’, ‘ode mně’), ale ty vzhledem k vysoké čtivosti a síle příběhu ráda přehlížím.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku s velkým zaujetím, protože v sobě skrývá obrovský potenciál a velmi silnou, nadčasovou myšlenku. Jsi talentovaný autor, který umí pracovat s psychologií postav a nebojí se otevírat těžká společenská témata. Pokud si příště pohlídáš drobnou gramatiku a zkusíš nechat čtenáře, aby na pointu přišel více sám z děje, budou tvé texty naprosto profesionální. Rozhodně v psaní pokračuj, máš čtenářům co předat!