Povídka

…, tak přidej! 
Četba díla zabere cca 19 min.

Pacient se mezitím odmlčel. Jakmile bylo jeho svědomí zbaveno viny za osud podřízené, která si i jeho přičiněním sáhla na život, dral se do středu pozornosti jeho vědomí skutečný důvod šílenství, jež vedlo až k hospitalizaci. Však ho dobře znal. Bylo pro něj ale snazší hovořit s lékařem o smrti ženy, kterou zavinil, než o selhání, které považoval za mnohem závažnější. Jeho tým v řešení svého úkolu selhal. Slabost zvítězila. Nedostatečně napřímil své síly. Zklamal. A něco takového považoval za neodpustitelné. Tak těžké pro něj bylo o tom mluvit. Nyní se však zdálo, že to bude možné. Když se s vydatnou pomocí lékaře přesvědčil a ujistil v tom, že na smrti své kolegyně nemá takový podíl, jak se prve domníval, dodal si tak odvahu, aby lékaři svěřil skutečnou podstatu svého bídného provinění nejen na svém životě, ale i na blahu celé společnosti. Jeho hodnotový žebříček byl seřazen vskutku svérázně. Tehdy však představoval normu.

Pacient zmámený lékařovou berličkou, kterou ho doktor úspěšně vyvinil ze smrti kolegyně, si byl nyní s pokrytecky čistým svědomím konečně schopen připomenout opravdový důvod, jenž jej do léčebny přivedl. Pozvolna vyplouval na povrch jeho vědomí. Pokoušel se zklidnit, slzy se mu ale hrnuly do očí. Jen stěží je zadržoval. Musel to říct. Samo se to najednou ze všech sil pokoušelo opustit jeho tělo, ústa, svědomí a duši.

“Zklamal jsem,” vykřikl náhle, “zklamal a selhal. Našeho cíle jsme nedosáhli. Cíle, kterého přece vždy může být dosaženo. Jsem slabý a k ničemu. Málo jsem se snažil. A to je neodpustitelné. Svou neschopností a leností jsem dovolil, aby nám cíl unikl. To je to, co mě tolik trápí. To je to, co mě přivedlo sem mezi tyto zdi.” Poslední slova zanikla v přívalu pláče.

Lékař seděl nehnutě, oči vytřeštěné. Byl zcela ohromen tím, co právě vyslechl. Jeho překvapení neznalo mezí. Takže domnělá vina za smrt té ženy nebyla hlavním důvodem pacientova zhroucení? Že by snad jeho pracovní selhání bylo pravou příčinou vleklé hospitalizace? A mohlo být právě toto prapříčinou celé epidemie? Kdoví, blesklo mu hlavou. Rychle však myšlenku, která se mu zdála jako zhola nemožná, zahnal. Nová informace však zcela měnila lékařovu pozici a jeho terapeutické možnosti. Vymluvit pacientovi z hlavy vinu za zbabělou sebevraždu byla jedna věc, ale nyní si byl doktor zcela jist, že muž, který tu před ním skuhral, nestál za jeho trpělivé úsilí. Jak mohl ten slaboch selhat? Jak mohl vzdát svůj boj, zanechat práce a nedosáhnout tak svého cíle? I pro něj samotného to bylo něco nepředstavitelného. Sám by se nikdy k něčemu podobnému nesnížil. Bojoval by ze všech sil až do konečného vítězství. Ostatně nejinak jednal i když se pustil do zápasu s tajemnou chorobou. Tolik jeho spoluobčanů už zbavila možnosti plnit každodenní úkoly a prokazovat své odhodlání ve zdánlivě slepých uličkách celoživotního snažení. To se muselo změnit. A přestože cítil jen pohrdání k osobě, která jej svýma uslzenýma očima zoufale žádala o pomoc, i jeho zachrání. Snad se pak bude moci vrátit někam, kde bude ještě alespoň trochu užitečný. Ale co na tom. Především je třeba uvolnit nemocniční kapacitu, protože jeho postel může brzy potřebovat někdo, kdo si její komfort a lékařovu péči skutečně zaslouží. Někdo významný, někdo cenný. Žádný slaboch a zbabělec.

“No dobrá. Ale co tedy chcete ode mně?” zeptal se s nenadálým chladem lékař.

“Odpuštění, pane doktore. Slitování a soucit. Moje vina je nezměrná a nevím co si s ní počít. Jak s ní žít, to si nedokážu představit. A jak ji odčinit, to už vůbec netuším,” prosil ztrápený pacient.

Kruci, šeptl si pro sebe lékař, bude to nakonec ještě trapnější případ, než jsem myslil. Není na místě spekulovat o jakémkoliv moderním či elegantním medicínském řešení. Tomuhle postačí stará dobrá milosrdná lež. Ostatně si nic víc ani nic jiného nezaslouží. Obrátil oči v sloup, což ani nezkoušel skrýt a pacient si toho také zklamaně všiml, a chystal se celé sezení a nejraději i celý případ v následujících minutách uzavřít tak, jak bylo vzhledem k okolnostem třeba a jak nejobratněji svedl. Dosáhne tedy cíle. Nevzdá se. Zkoncentruje zbytek svých sil a zvítězí. Přesně tak, jak ho to celý život všichni kolem učili.

• • •

O autorovi

Zavel

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Jak se ti to líbilo?

☆ Nehodnoceno ☆
Přidej svou minirecenzi:

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

S obrem u stolu. Obr se na mě za to,co se stalo u Morana na oslavě zlobil! Sotva mě donesl do svého...
Na chodbě u výtahu ve třetím patře (Jane a Hotch):   S Hotchem jsem šla po schodech z patr...
Ve snu jsem seděla na podlaze před zaprášeným zrcadlem v Děsmanově skrýši a viděla jsem se v n...
Co jsem provedla obrovi K smíchu, nebo k pláči? Obr Ínemak se dozvěděl, že jsem minule utekla z v...
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...
  Mraky se rozestoupily. Už přestalo pršet. Vylezl zpod přístřešku, zadíval se na nebe a na...
           1. Podivný čaroděj u obra Ínemaka   Když mě obr přivedl do sv...
Prolog Ta zrnka, ta nepatrná smítka vystavěla kdysi čísi srdce. Nebo list v koruně stromu. Či sna...
Večerní vlak
Bylo sobotní odpoledne a Jiří Sokol hodlal celý dlouhý zbytek dne strávit toulkami starou Prahou, a...
Když jsem se mezi nimi objevil, na hřbitovní zdi bylo plno. Byl jsem slepý. Jako když se narodí pes...
aneb o komunikaci ...
Náhle se vše roztřáslo. Dosud zahálčivě konejšivý poklid byl přerván zvolna se zesilujícími ...
U Jane doma (z pohledu Jane):   Seděla jsem na gauči, v ruce jsem držela hrnek s kávou a zí...
1. Proč je král Moran znuděný? Král Moran přišel za mnou do hradního vězení v Temnovišti, kam...
  „Je to dobrá snídaně. Ti frantíci mají teda úroveň.“ „Je to naprosto stejná snída...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Ten den vlaky ještě odjížděly tak, jak měly. Lidé nastupovali a vystupovali sledujíce své každo...
Nechci ještě zpátky k obrovi! Seděla jsem u Děsmana a povídala mu všechno,co se mi minulou noc ...
Útěk do neznáma a co tomu předcházelo Sny který se mi zdály od té doby, co v nich byl Bojka byl...
1.Koho nechci potkat? Když mě obr přivedl k němu do hradu v Temnovišti, tvářil se zamyšleně,ani...
Nové dobrodružství ze snů Rogas se zlobí Byl chladný večer, když jsem se objevila na prahu ...
Motýlí dům I přes různé druhy exotických motýlů, měl nejraději své malinké černokřídlé ...
Clock Retro Glasses A Book  - herbert2512 / Pixabay
Zjistil jsem to až na cestě k autobusu. Navyklým způsobem jsem chtěl stále sklouzávající brýle ...
Všichni jsme se na Martina podívali. Po tvářičce mu tekla slza. „Copak Martine, co se stalo?“...
Výkupné za prince Zoltyho... Od té doby, co měl obr Ínemak v zajetí prince Zoltyho, se často zdr...
Stín to nevzdává Další příběh začíná podobně jako ten minulý – já a ten ve stínu v podk...
Flowers Roses Leaves Petals Buds  - svetlanabar / Pixabay
Bosá ženská chodidla ztěžka kráčela po trávníku pokrytém ranní rosou. Hlava ženy se pomalu o...
*V příběhu jsou vloženy obrázky vodních oblud,tak ať se jich někdo moc nevyděsí:-D Nový zajat...
Každý nový vztah  je tak trochu vabank ...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
  Jestli bylo na světě místo, kde nikdy nepřestalo pršet, bylo to zrovna tohle město. Takové...
Hlasité předčítání

Souvislé předčítání vícestránkových titulů (experim.):
Připraveno
×

Obsah není k dispozici.

Číst od začátku?

×

Vyberte stránku