Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli mlčky, když po chvíli mi zazvonil mobil. Vyndala jsem mobila z kapsy a podívala se na displej, kdo mi volá. Hovor jsem vytípla a nevzala to. Opřela jsem si hlavu o opěrku sedadla a povzdychla si a zavřela si oči. Co zase chce? Pomyslela jsem si a oči znovu otevřela. Mobil mi zase začal vyzvánět.
„Promiňte.“ Omluvila jsem se Hotchovi a Reidovi a nakonec ten hovor vzala. Věděla jsem totiž, že dokud to nevezmu, bude mi pořád zvonit. A já ho vypnout nemohla, protože kvůli práci jsem musela být na přijmu. „Čau, co se děje?“ ozvala jsem se hned do mobilu a chvíli poslouchala. „Promiň, ale mám práci, takže nemohu.“ Řekla jsem do telefonu odměřeně. „Nekřič na mě. Víš moc dobře, co mám za práci. To zaprvé a za druhé jsem ti nic neslíbila.“ Řekla jsem v klidu, ale rázně. Kdybych v autě neseděla s Hotchem a Reidem, tak taky křičím, ale musela jsem se před nimi ovládat. „Ozvu se, jak jen to půjde, ale teď opravdu nemohu.“ Řekla jsem a hovor ukončila. Mobil jsem zase schovala do kapsy a povzdychla si.
„Omlouvám se.“ Zašeptala jsem, že to musel spíše slyšet jenom Hotch.
„Neomlouvej se. Zase Bobby?“ zeptal se Hotch. Dost mě překvapilo, jak je v klidu, protože Hotch byl nerad, když se osobní problémy řešili v práci.
„Jo, v pondělí volal, že mě chce vidět a promluvit si. Řekla jsem mu, že víkend bych měla mít volný, pokud do toho nepřijde práce.“ Vysvětlila jsem a došlo mi, že jsem na to i zapomněla.
„To máš pravdu, slib si mu nedala.“ Ozval se Reid. Jeho hlava vykoukla mezi námi. Musela jsem se při tomto pohledu nad tím usmát.
„Jo, pravda.“ Zašeptala jsem a dál se věnovala cestě. Za osm minut jsme byli na místě.
Hotch zaparkoval a všichni jsme si odpoutali pásy a vystoupili. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ty baráky, co tu byly nebyly tak špatné a asi se tu lidem zle nežilo. Hotch šel jako první, protože znal tu adresu líp než já. Já šla vzadu s Reidem. Hotch došel k domku ke dveřím a zazvonil. Všichni jsme čekali, až nám pan Woodland otevře dveře. Zevnitř se ozval štěkot a až po chvíli se otevřely dveře, ve kterých se objevil muž. Pes začal hned štěkat usilovněji a Reid se trochu stáhl za mne.
„Sandy! Ne, ne, ne, ne! Moc se omlouvám.“ Chytil psa muž a snažil se ho uklidit. Poté se podíval na nás a omluvil se.
„V pořádku. Říkáme tomu Reidův efekt. Děti reagují stejně.“ Vysvětlil Hotch a já se musela pousmát. No, řekněme, spíše jsem potlačovala smích. Hotch říkal pravdu, ale při pohledu na tyto situace mám co dělat, abych jsem se nezačala smát na celé kolo.
„Reide, neboj. Jsi v bezpečí, protože jsme tu my.“ Zašeptala jsem k Reidovi a podívala se na něho s úsměvem na rtech. Reid přikývl, že rozumí, ale v obličeji byl nejen nejistý, ale i trochu bílý jak stěna. Pan Woodland stále Sandy držel, která už přestala štěkat, a pustil nás dovnitř.
Hlasité předčítání
