Došli jsme do obývacího pokoje. Všichni tři jsme vyndali z kapes naše průkazy a slova se ujal Hotch.
„Jsem agent Hotchner, toto je speciální agent Taylor a speciální agent doktor Reid.“ Představil nás a všichni jsme po chvíli naše průkazy zase schovali do kapes.
„Vypadáte příliš mladě na to, že jste na lékařské fakultě.“ Promluvil Woodland a zkoumavě si prohlížel Reida. Všichni jsme usedli. Hotch a pan Woodland do křesel a já s Reidem na pohovku.
„Je to PhD. Jeden ze tří.“ Vysvětlil nesměle Reid.
„Něco jako génius?“ optal se Woodland Reida a vyznělo to jako obdiv.
„Inteligence se nedá kvalifikovat, ale mám IQ sto osmdesát sedm, eidetickou paměť a přečtu dva tisíce slov za minutu.“ Začal Reid vysvětlovat a Woodland se nechápavě začal dívat na Reida. Já měla co dělat, abych jsem se nezačala smát, jak to komicky vypadalo, ale zachovala jsem si naštěstí kamennou tvář. „Ano, jsem génius.“ Došlo mu, že pan Woodland tomu nerozumí, tak jenom lehce přikývl, že je génius. Pan Woodland přikývl hlavou, že rozumí. Na chvíli se rozhostilo ticho. Sandy si položila hlavu na pravé koleno pana Woodlanda.
„Nic nejí. Ani nepije. Chodí jako tělo bez duše. Hrozí, že umře.“ Zašeptal smutně Woodland. Dělal si starosti nejen o svou ženu, ale i o psa. Podívala jsem se na psa a pak na pana Woodlanda. Chtěla jsem něco pronést, ale Reid jak si byl rychlejší.
„Cítí to. Apokrinní žlázy vylučují pod emocionálním tlakem páchnoucí pot.“ Snažil se vysvětlit, proč tomu tak je. Nejen Woodland, ale i já jsem se na Reida podívala, jako bych nevěřila vlastním uším. Vím jaký Reid je, ale i přesto dokáže člověka jako mě vždy něčím překvapit.
„Sandy se trápí, že se trápíte vy.“ Ujal se vysvětlení Reidových slov Hotch. Podívala jsem se na Hotche, který měl kamennou tvář. Nedal najevo žádné emoce, a to jsem na něm dost často obdivovala. Jak prostě dokáže zachovat chladnou hlavu v každé situaci. Nedat najevo žádné své emoce. Neznat Hotche skoro čtyři roky, tak si myslím, že je to bezcitný studený čumák. Ale znám ho, takže vím, že svou pravou tvář jenom skrývá před ostatními. Nebo aspoň při práci tomu tak je. Otočila jsem se rychle na Woodlanda.
„Snažte se být v klidu. Netrápit se. Když to Sandy vycítí, že jste v pořádku, tak i ona bude v pořádku a začne zase jíst.“ Usmála jsem se na něho. „Vím, že to není lehké, ale my uděláme cokoliv, abychom vaši ženu našli.“ Dodala jsem a věděla jsem, že jsem slíbila sice, že jeho ženu najdeme, ale neřekla jsem, takže jsem ani neslíbila, že ji najdeme živou. Protože hrozilo, že ji nenajdeme včas. Ale tomu jsme všichni chtěli zabránit, ale v naší práci jsme nemohli někomu něco slíbit, u čeho jsme věděli, že to jen tak nesplníme.
„Děkuji, pokusím se.“ Přikývl pan Woodland a pohladil psa po hlavě.
„Pane Woodlande, nevíte, proč vaše žena lhala vám i kolegům v práci?“ zeptal se Hotch, protože čas ubýval a mi museli co nejrychleji najít jeho ženu, než bude pozdě.
„Nevím. Ale nikdy to neudělala.“ Pokrčil rameny a popotáhl. Snažil být se silný a potlačit slzy. Přiznávám se, že jsem měla co dělat, abych ho neobjala, nebo ani mně nestekla slza po tváři. Radši jsem se rozhlédla po místnosti. A něco mi uvízlo v hlavě.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★☆☆
Scéna působí jako příjemná a klasická epizoda ze seriálu Myšlenky zločince, což fanoušky tohoto univerza jistě potěší. Zapojení osobní linky hlavní hrdinky s Bobbym dodává textu na realističnosti, i když samotné vyřešení záhady s kalendářem působí možná až příliš jednoduše a zbrkle. Jako střípek většího příběhu to ale funguje velmi dobře a má to nosný potenciál.
Atmosféra – ★★★★☆
Velmi se mi líbí, jak jsi vystihla charaktery známých postav – Reidova geniální neohrabanost i Hotchův stoický klid jsou popsány naprosto přesně a vykouzlí úsměv na rtech. Emoce pana Woodlanda a jeho propojení se smutným psem dodávají scéně hezký, melancholický nádech, který čtenáře vtáhne. Možná bys mohla zkusit pocity hrdinky více ‘ukazovat’ skrze její činy, než je jen suše ‘popisovat’, ale i tak scéna působí velmi lidsky.
Provedení – ★★★☆☆
Text se čte velmi plynule, dialogy přirozeně odsýpají a děj má příjemné tempo, což je pro detektivní žánr naprosto klíčové. Bude ale potřeba zapracovat na stylistice, často se ti opakují stejná slova blízko sebe a objevuje se zbytečná slovní vata (např. ‘Hovor jsem vytípla a nevzala to’). Dej si také pozor na pravidla psaní interpunkce v přímé řeči a občasné gramatické chyby (‘my museli’, ‘abych se’), ale nenech se tím odradit, protože čtivost textu to nijak zásadně nenarušuje.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi milou a čtivou ukázku, která jasně dokazuje tvůj cit pro dialogy a dynamiku mezi postavami. Ačkoliv text potřebuje ještě trochu péče po řemeslné a stylistické stránce, tvé nadšení pro příběh z něj přímo sálá a to je to nejdůležitější. Pokračuj ve psaní, zkoušej si hrát s bohatší slovní zásobou a uvidíš, jak rychle se tvůj styl posune na další úroveň. Máš skvěle nakročeno!