Spojeni stínem minulosti
Další sny mě znovu a znovu vracely do minulosti toho domu. Ani na chvíli mi nedaly klid. Byla tu znovu – ta z minula – a neustále mě lákala do podkroví, i když jsem dobře věděla, že to není správné. Slíbila jsem přeci Alexovi, že tam nevkročím. A přesto jsem tam zase byla.
Tentokrát tam ale stín nebyl Místo něj tam stál Rogas. Ten, kterému bych se raději vyhnula. A co bylo nejhorší – objevila jsem se před ním zcela nečekaně, z ničeho nic.
Polekal se. Jeho oči byly rozšířené šokem a na okamžik ztratil řeč. Já také. Bylo jasné, že právě teď, přímo před ním, jsem zničila jeho klid a narušila vše, co se snažil chránit. A co teď? Co udělá?
„Promiň, Rogí, nechtěla jsem tě tak vyděsit!“ vypravila jsem ze sebe, když se konečně svalil do nejbližšího křesla.
Chytil si hlavu do dlaní a zavrtěl s ní. Jeho hlas byl tichý, plný napětí: „Ne, tomu prostě neuvěřím. Jsi tu zase! Nebo mám snad vidiny? Vidiny, které mluví? A jsou tak skutečné, až mě z toho vážně porazilo! Tohle mi už nedělej!“
Nevěděla jsem, co říct. Rogas vypadal úplně ztracený. Pak zvedl hlavu a jeho pohled se zúžil. „Co si vlastně myslíš? Že když tu není Alex, tak budeš děsit mě? Nebo co?“ jeho hlas byl plný zloby.
„Rogí, promiň… chtěla jsem jen vědět, jak je Alexovi. Chtěla jsem za ním…“
„Ne!“ vyštěkl a přerušil mě. „Žádný Alex! Ty tam za ním nesmíš. Měla bys okamžitě zmizet. Co sem zase lezeš? Neslíbila jsi mi, že se našemu domu vyhneš? Ach, jo… S tebou je to marné! Zmiz! Hned! Nebo tě…“ Zastavil se.
Naše pohledy se setkaly. Ani jeden z nás nemohl odvrátit zrak. Napětí mezi námi houstlo a něco, co bylo skryté hluboko pod povrchem, se začalo probouzet. V jeho očích jsem viděla stopy vzpomínek na to, kým jsem kdysi byla a co se mezi námi stalo.
Pak se Rogas zhluboka nadechl, sklonil hlavu a… objal mě. Ta nečekaná blízkost mě zlomila. Propukla jsem v pláč a opětovala jeho objetí. To usmíření, po kterém toužila ta s minula, mě sem přivolalo. Ale byla jsem příliš slabá na to, abych to unesla. Zhroutila jsem se v jeho náruči.
Když jsem se probudila, ležela jsem na palandě. Rogas nikde. Nebo tu snad vůbec nebyl? Co když se mi to jen zdálo? Otočila jsem se, ale nikde nikdo. Jen stíny. Ty stíny a chlad. A přesto… někdo tu musel být. Někdo tiše šeptal podivná, nesrozumitelná slova, pak jsem znovu zaspala a měla tak zvláštní sen…
…ve snu: Byla noc, kdy měsíc téměř nerozzářil oblohu a temnota pohltila svět. Seděla jsem na neznámém místě, obklopená tichem, které bylo až nepřirozené. Přišlo to z ničeho nic – ten pocit, jako by mě někdo sledoval. Chladný závan vzduchu mě přiměl zvednout hlavu, a tehdy jsem ho uviděla.
Vystoupil z nejhlubšího stínu stromů, vysoký a tichý jako noční přízrak. Jeho dlouhý černý plášť s kapucí splýval s tmou, a přesto se zdál být mnohem temnější než okolní noc. Oči pod kapucí, černé jako bezhvězdná obloha, mě propalovaly pohledem, který mi bral dech.
„Ty jsi mě k sobě přivolala,“ promluvil hlubokým, temným hlasem, který mi rezonoval až v kostech.
Srdce mi bušilo, ale zvláštní klid mi nedovolil utéct. Ano, přála jsem si přítele, i kdyby měl být strašlivý, i kdyby měl být… jako on, Obr!
Přibližoval se pomalu ke mě, jeho pohyb byl zpomalený, těžký a přesto ladný. Udělal krok blíž, až jsem cítila jeho přítomnost, jako by zaplnil celý prostor kolem mě.
„Dej mi jméno,“ řekl. „Jsem jen stín beze jména. Ale ty mě můžeš pojmenovat.“
Dlouho jsem se na něj dívala, na jeho kamennou tvář a vlasy, které působily, jako by byly nabité samotnou bouří. Nebyl to někdo, komu by se hodilo obyčejné jméno. Přemýšlela jsem, až jsem si vzpomněla:
„Ty jsi přeci Ínemak Dárkking,“ vyslovila jsem pomalu jeho jméno.
Zvláštní záblesk proběhl jeho očima. „Ano, to je moje jméno, které jsi mi dala, chtěl jsem jen vědět, jestli si vzpomeneš“ řekl a jeho hlas zněl téměř spokojeně. „Ale jen ty mě tak můžeš oslovovat.“
Napřáhl ruku a já, aniž bych věděla proč, svou ruku vložila do jeho. Jeho dotek byl chladný, ale zároveň plný síly. A v tu chvíli, pod rouškou noci, se mezi námi vytvořilo něco, co nedokážu popsat. Spojení ve stínu. Probrala jsem se, ležela jsem pořád na palandě v podkroví toho domu.
Najednou jsem cítila, jak mě něco zvedá z palandy. Pomalu mě to sneslo doprostřed podkroví. Šepot utichl, ale otázky zůstaly. Co znamenala ta slova? A proč jsem měla pocit, že bych měla odejít? Mé oči zabloudily ke staré skříni. Její dveře se samy otevřely, ve skříni byl jen zamčený kufr. Zkusila jsem ho otevřít, ale nešlo to. Klíč nikde. Zklamaná jsem chtěla kufr vrátit zpátky, když jsem si všimla něčeho zvláštního. Dno skříně se dalo otevřít.
Zvedla jsem poklop a přede mnou se objevilo staré, zaprášené točité schodiště. Vzala jsem svícen a začala pomalu sestupovat dolů. Pavučiny, prach a temnota. Každý krok mě vedl hlouběji, snad až úplně do podzemí, schody končili ve vodě! Nakonec jsem se ocitla uprotřed jeskyně plné vody. Podzemní řeka. Byl tu vor, chytře ukrytý pod schody. Rozvázala jsem ho a nechala proud, aby mě zanesl dál. Řeka se rozdvojovala. Vlevo nebo vpravo? Neuměla se hned rozhodnout na kterou stranu se vydat, vpravo nebo vlevo?
Pak mě něco postrčilo. Proud mě nesl doprava, až jsem vplula do Temnoviště, k Černému jezeru. Poznávala jsem to místo. Po dlouhé době jsem byla zpátky tam, odkud mě Ínemak svrhl do černé propasti.
Měla bych se vrátit k obrovi?
Hlasité předčítání