Spojeni stínem minulosti
Další sny mě znovu a znovu vracely do minulosti toho domu. Ani na chvíli mi nedaly klid. Byla tu znovu – ta z minula – a neustále mě lákala do podkroví, i když jsem dobře věděla, že to není správné. Slíbila jsem přeci Alexovi, že tam nevkročím. A přesto jsem tam zase byla.
Tentokrát tam ale stín nebyl Místo něj tam stál Rogas. Ten, kterému bych se raději vyhnula. A co bylo nejhorší – objevila jsem se před ním zcela nečekaně, z ničeho nic.
Polekal se. Jeho oči byly rozšířené šokem a na okamžik ztratil řeč. Já také. Bylo jasné, že právě teď, přímo před ním, jsem zničila jeho klid a narušila vše, co se snažil chránit. A co teď? Co udělá?
„Promiň, Rogí, nechtěla jsem tě tak vyděsit!“ vypravila jsem ze sebe, když se konečně svalil do nejbližšího křesla.
Chytil si hlavu do dlaní a zavrtěl s ní. Jeho hlas byl tichý, plný napětí: „Ne, tomu prostě neuvěřím. Jsi tu zase! Nebo mám snad vidiny? Vidiny, které mluví? A jsou tak skutečné, až mě z toho vážně porazilo! Tohle mi už nedělej!“
Nevěděla jsem, co říct. Rogas vypadal úplně ztracený. Pak zvedl hlavu a jeho pohled se zúžil. „Co si vlastně myslíš? Že když tu není Alex, tak budeš děsit mě? Nebo co?“ jeho hlas byl plný zloby.
„Rogí, promiň… chtěla jsem jen vědět, jak je Alexovi. Chtěla jsem za ním…“
„Ne!“ vyštěkl a přerušil mě. „Žádný Alex! Ty tam za ním nesmíš. Měla bys okamžitě zmizet. Co sem zase lezeš? Neslíbila jsi mi, že se našemu domu vyhneš? Ach, jo… S tebou je to marné! Zmiz! Hned! Nebo tě…“ Zastavil se.
Naše pohledy se setkaly. Ani jeden z nás nemohl odvrátit zrak. Napětí mezi námi houstlo a něco, co bylo skryté hluboko pod povrchem, se začalo probouzet. V jeho očích jsem viděla stopy vzpomínek na to, kým jsem kdysi byla a co se mezi námi stalo.
Pak se Rogas zhluboka nadechl, sklonil hlavu a… objal mě. Ta nečekaná blízkost mě zlomila. Propukla jsem v pláč a opětovala jeho objetí. To usmíření, po kterém toužila ta s minula, mě sem přivolalo. Ale byla jsem příliš slabá na to, abych to unesla. Zhroutila jsem se v jeho náruči.
Když jsem se probudila, ležela jsem na palandě. Rogas nikde. Nebo tu snad vůbec nebyl? Co když se mi to jen zdálo? Otočila jsem se, ale nikde nikdo. Jen stíny. Ty stíny a chlad. A přesto… někdo tu musel být. Někdo tiše šeptal podivná, nesrozumitelná slova,pak jsem znovu zaspala a měla tak zvláštní sen…
…ve snu: Byla noc, kdy měsíc téměř nerozzářil oblohu a temnota pohltila svět. Seděla jsem na neznámém místě, obklopená tichem, které bylo až nepřirozené. Přišlo to z ničeho nic – ten pocit, jako by mě někdo sledoval. Chladný závan vzduchu mě přiměl zvednout hlavu, a tehdy jsem ho uviděla.
Vystoupil z nejhlubšího stínu stromů, vysoký a tichý jako noční přízrak. Jeho dlouhý černý plášť s kapucí splýval s tmou, a přesto se zdál být mnohem temnější než okolní noc. Oči pod kapucí, černé jako bezhvězdná obloha, mě propalovaly pohledem, který mi bral dech.
Hlasité předčítání
