V. Příběh ne tak úplně obyčejného šílenství
Náběh byl pomalý a první příznaky zdáli se dosti podobné stavu opilosti. Jiří se vrátil zpátky do kroužku svých přátel a sebejistě začal vykládat karty na stůl. Všichni na něj napjatě civěli, tušil i Milanův pohled, přítomný odkudsi ze záhrobí. Dokonce pocítil nejasnou přítomnost i jakéhosi třetího hosta, který všechny ostatní letmo zastiňoval. Jen Kafka se už někam vypařil a tak musel v davu znovu vyhledat nějakou těžko rozlišitelnou tvář – nebyl si jist mezi van Goghem a Munchem, ale nakonec se sám od sebe ozval Goya, který před okamžikem zachytával celý ten výjev na plátno – chopil se první karty, zahleděl se Jiřímu do očí a tiše se pousmál. Po něm si lízli i všichni ostatní, Jiří jako poslední.
Hra pod jeho vedením rychle nabyla divokých obrátek. Nikdo se nebál velkých sázek i toho nejcennějšího – sám Jiří v jednu chvíli vsadil svou vlastní duši, jen tak pro radost, jako by pod působením Drogy věděl, že nemá žádnou cenu – Vyhrál. A na oplátku mu Goya přislíbil jeden ze svých mistrovských obrazů – jednoho ze svých „přízraků“, které ho prý budou doprovázet po zbytek života. Záhadný třetí host se hry přímo nezúčastnil, jen vše hltavě sledoval a sem tam Jiřímu zašeptal do ucha jak táhnout správně dál, aby vyhrál, anebo jej přímo fyzicky popostrčil. V pozdější fázi hry to však již vypadalo, že ten třetí už v podstatě hraje za něj, což mu začalo být lehce podezřelé. Když se však rozhodl dále hrát jen sám za sebe, začal rychle prohrávat. Dokonce by prohrál i své zlaté hodinky, kdyby si na poslední chvíli opět nenechal poradit od toho stínu na pozadí své mysli.
Jiří si ale stále připadal poněkud osamělý, ač se mu nyní dařilo sebelépe. – Začínal si uvědomovat tu prázdnou pustou propast, kterou už od začátku cítil mezi sebou a všemi zde přísedícími. V tu chvíli ale smích a hýření (nebo něco jiného) přilákalo několik osamělých slečen z vedlejšího boxu, což rychle odvedlo jeho pozornost od těchto černých myšlenek.
A pilo se a hrálo se a zpívalo a tančilo a celá Jiřího existence se stále více a více zpřítomňovala do jediného okamžiku celistvého bytí – přestával už být jen sám sebou a stával se pevnou součástí toho zhýralého kolektivu – kolektivu, který teď ale představoval spíše různé aspekty jeho vlastní existence, nežli skutečná individua. Nepříjemný pocit osamění jej tedy stále neopouštěl.
Všechny holky se jedna po druhé dala s někým do řeči, některé dokonce už s někým odešly kamsi do soukromí. Jiří sice všechny bavil, ale nikdo se doopravdy nebavil s ním. Jedna, která se mu líbila (říkal ji Markétka), se dala do řeči s Kafkou, který najednou seděl po Jiřího levici, dali si spolu čaj a už to vypadalo, že spolu brzy zase někam odejdou. Jiří se ztrácel v času i prostoru. Nevěděl, jestli má ublížit více jemu, nebo ji (jak mu radil ten stín v jeho hlavě – jediný, kdo ho doopravdy poslouchal – jediný, kdo tam s Jiřím doopravdy byl) .
Když se pak Kafka s Markétkou vytratili, Jiří se omluvil s dalšího kola hry a vyplížil se za nimi – do spletitých, neprobádaných Hostimilových chodeb a zákoutí. Kradmo je ve stínu sledoval až k baru, kde si sedli na stoličky vedle jakéhosi starého pána, který si tam tiše popíjel svou kávu. Z nějakého důvodu jej i ten stařec nevýslovně iritoval. Trochu mu připomínal toho kultistu, od kterého si před pár hodinami vzal tu žlutou houbičku, byl ale spíše jeho prastarou, vysušenou verzí.
Pak uviděl, jak se Kafka s Markétkou políbili… A vybuchl! Pocítil, jak v něm prudce narůstá hněv a netušená síla – vyběhl ze stínu a rukama podtrhl stoličku, na které seděl Kafka – ten s ní okamžitě sletěl na zem a pří pádu si rozbil bradu o mramorovou barovou desku. Jiří zdvihl stoličku vysoko nad hlavu a vší silou ji praštil skuhrajícího Kafku do páteře – přímo do míst, kde se spojuje hlava s krkem. Kafka byl okamžitě mrtví. Stolička se roztříštila na milion kousků a Jiřímu v rukou zůstala jen jedna její uštípnutá noha.
Markétka s úlekem vstala ze židle, ale než vůbec začala ječet, Jiří ji vrazil ulomenou nohu ostrým koncem do břicha – projela jí skrz na skrz pravou ledvinou a Markétka se s bublavým blábolením, jak se jí z hrtanu mezi zuby vyřinula krev, v bolestivých křečích svalila na zem vedle Kafky, jehož mrtvola teď už ladně splývala se špinavou dlážděnou podlahou.
Stařec se svým zakaleným zrakem hlemýždím tempem otočil na Jiřího a zaskuhral: „Ale to přece nemůžete!“. Jiří ale jen popadl jeho hrnek a chrstl mu rozžhavenou kávu přímo do obličeje. Stařec si s jekotem vztáhl ruce ke tváři a propukl v bolestivý pláč, až mu proudy slaných slz stékali po rozleptané pokožce, sletěl při tom ze židle a už se v poloze znetvořeného plodu válel na podlaze vedle skomírající Markétky a již dávno mrtvého Kafky, jehož ostatky se teď pomalu vpíjeli do podlahy.
Jeho Nový Přítel, záhadný třetí návštěvník, který mu všechno tohle poradil, ho poplácal po rameni. Jiřím při tom projela vlna chladu, doprovázená ale ještě silnější vlnou hřejivého zadostiučinění. Vzal si na baru ještě jedno pivo a vydal se zpátky ke svým přátelům. Cestou se stavil u jukeboxu, kde si za malý příplatek nechal zahrát tu svou oblíbenou: Beyond The Sea od Bobbyho Darina.
Tančil si zpátky temnou chodbičkou a kdesi za ním Bobby zpíval: „It’s far beyond the stars, it’s near beyond the moon,“ na pozadí bolestivého nářku lidí, kteří se právě rozpouštěli v Hostimilových útrobách.
Hlasité předčítání
