Povídka

Deník (závěr)

předchozí část zde

Dlouhou dobu mi nic z toho nedávalo absolutně pražádný smysl. Nesouhlasila data, roky, dokumenty, ani moje vlastní vzpomínky. Čas s realitou jako by nekorelovaly. Žádost o opakované prošetření případu zmizela stejně záhadně, jako se mi tehdy objevila v rukou. Když jsem se šel o pár dnů později podívat na onen prokletý dům, bylo tam opravdu jen staré, již vyrabované zbořeniště, zanechané zde katastrofickým požárem.

Byl jsem mimo, ani jsem nevěděl z čeho. Alkoholu jsem nikdy moc neholdoval, ale pro jistotu jsem tehdy přestal pít úplně a napořád. Jen kafe jsem se zbavit nikdy nedokázal.

Později se nám k prošetření dostala zpráva o vyrabovaném, deset let starém hrobě Natálie Müllerové. Pachatel (či pachatelé), nekrofil, prý její překvapivě dobře zachované ostatky brutálně znásilnil, roztrhal a části jejího těla nechal poházené po celém hřbitově – pravděpodobně jako součást nějakého obskurního rituálu. Po sobě ale nezanechal žádné stopy.

Tak jsem si to samozřejmě nepamatoval.

Jak už jsem psal, dlouhou dobu mi nic z toho nedávalo smysl. Ani po roce, kdy podobných vražd, znásilnění a záhadných zmizení přízračně přibilo a celé Město uchvátila panika spojená z honem na členy Kultu. Ani v průběhu dalších deseti let, kdy se sem tam ojediněle objevil další přízračně podobný případ. Teprve tento a loňský prokletý rok, kdy se zdá, že události vrcholí, my všechno začíná konečně pomalu zapadat dohromady.

Všichni si zase zběsile ukazují prsty na členy Kultu, jejichž počet v ulicích teď opět podezřele narostl. Vzhledem k tomu, co jsem ale tenkrát viděl v onom hrobě – co se vyvalilo z Natáliiny nafouklé dělohy – vím, že pravda bude mnohem horší. Mnohem nenormálnější.

Protože už vím, že nejsem jediný, kdo něco podobného už někdy spatřil:

Po tom, co jsem odkryl její hrob, jí břicho plné černého slizu začalo nekontrolovatelně pučet. Jako by v ní vykvétalo sémě samotného Zla. Nezvětšovalo se ale do prostoru, ne, spíše se zakřivovalo, propadalo, jako by uprostřed něj byla malá černá díra, zároveň nekonečně velká, která roste a pohlcuje všechno kolem sebe. Rostlo to a rostlo a trhalo to její tělo na kusy.

A z té černočerné prázdnoty se linul Natáliin skřek: „Pusť mě dovnitř! Pusť mě dovnitř! Pusť mě dovnitř!“ doprovázený stále se přibližujícími mlaskavými kroky.

Nemohl jsem s tím nic dělat. Nemohl jsem nad tím uvažovat. Nedalo se to pochopit! – Ze zoufalosti jsem sáhl do kapsy po revolveru a zběsile do toho začal pálit. Střílel jsem a střílel a křičel jenom: „Ne! Ne! Ne! Ne! Ne!…“ pořád a pořád dokola jako pomatený a sledoval, jak se střely uvnitř zastavují, visí v prostoru, zmrzlé v čase, a rozplývají se na drobné částečky, molekuly, atomy, požírané až kamsi do nicoty…

Dodnes nevím, jak jsem se odtamtud dostal, či co se vlastně vůbec stalo, jsem ale přesvědčen, že ono „Ne“ bylo právě tím, co mě tehdy zachránilo život.

Co mě chrání už jedenáct let, každou noc, kdy za oknem slýchávám ten prokletý šramot šeptající jenom jedno jediné: „Pusť mě dovnitř!“

Ne. Nesmíme To pustit dovnitř! Ne – jinak nás to sežere!

Viktor Wolfram, 20. ledna 2022

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

martin novák

čas od času
si člověk řekne "?"
čas od času
o tom i napíše...

www.casodcasu.cz

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 3 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 3 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Sally Martinsová byla vysloužilá policistka, která si ve svých sedmdesáti letech užívala důchod....
Koťátko „Na mlynářově plotě viselo chcíplý kotě. Kdo první promluví, ten to kot...
Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbl...
předchozí část zde II. Stínohra Celý ten dlouhý den byl absolutně prázdný, nudný, plný jedn...
předchozí část zde   III. Hostimil Čajovna Hostimil ležela v zapadlé zatuchlé křivolak...
Venku:   Všichni jsme šli stranou od ostatních, aby nás nikdo neslyšel, abychom mohli projedn...
Všichni pohromadě u horké linky:   Poté, co jsme domluvili s Garcinou, která slíbila, že s...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...
předchozí část zde   V. Příběh ne tak úplně obyčejného šílenství Náběh byl poma...
U Jane doma (z pohledu Jane):   Seděla jsem na gauči, v ruce jsem držela hrnek s kávou a zí...
Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...
předchozí část zde Natálie Müllerová NEOTVÍRAT! 7. ledna 2001 Už jsou to tři dny, co js...
Z pohledu Teressy:   Ale nakonec na zátah za podezřelým jsem jela já, Gideon, Reid, Morgan a ...
Poté, co jsem zaparkovala své auto v garážích a vzala z kufru auta svou tašku, tak pár lidí tu ...
Ve výtahu:   Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor,...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

U Hotche doma: Skládal jsem nově koupenou postýlku pro miminko. Já a moje žena Hayley jsme čekali ...
Po celý den procházel mrazivými lesy, jejichž vrcholky šlehal mrazivý vítr. Sníh pod stromy byl p...
Byl na cestě již druhý týden. Jako bakalář svobodných umění vypravil se tehdy za hranice vévods...
Možná si na konci příběhu řeknete, že šlo jen o banální a zcela běžnou krizi středního věk...
V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co ...
předchozí část zde   V. Příběh ne tak úplně obyčejného šílenství Náběh byl poma...
Čeká mě cesta pěšky přes kopec ve tmě a zimě. Vůbec se mi nechce. Navíc je oblačno místy zat...
předchozí část zde … V noci jsem ale opět nemohl usnout. Mrazivá, tvrdá podlaha mě i přes si...
předchozí část zde   VIII. Markétka Viktor, starší detektiv, kterému před chvílí sko...
Dům na hraně pekla Lásko, odpusť, musel jsem naléhavě odjet. Vydal jsem se hledat jednoho starého ...
I. Dobré ráno Když se Jiří ráno probudil z nepokojných snů, z hrůzou si uvědomil, že je mrtv...
V učebně s pár studentů je Reid a Hotch (z pohledu Reida):   Já dostal za úkol společně ...
Poté, co jsem zaparkovala své auto v garážích a vzala z kufru auta svou tašku, tak pár lidí tu ...
V kanceláři:   Bylo pondělí a všichni jsme byli v zasedačce a čekali na naší styční d...
předchozí část zde   IX. Probuzení Jako mrknutím oka, sotva se Jiří schoulil na ledovou...
0