Povídka

Deník (závěr)
Četba díla zabere cca 3 min.

předchozí část zde

Dlouhou dobu mi nic z toho nedávalo absolutně pražádný smysl. Nesouhlasila data, roky, dokumenty, ani moje vlastní vzpomínky. Čas s realitou jako by nekorelovaly. Žádost o opakované prošetření případu zmizela stejně záhadně, jako se mi tehdy objevila v rukou. Když jsem se šel o pár dnů později podívat na onen prokletý dům, bylo tam opravdu jen staré, již vyrabované zbořeniště, zanechané zde katastrofickým požárem.

Byl jsem mimo, ani jsem nevěděl z čeho. Alkoholu jsem nikdy moc neholdoval, ale pro jistotu jsem tehdy přestal pít úplně a napořád. Jen kafe jsem se zbavit nikdy nedokázal.

Později se nám k prošetření dostala zpráva o vyrabovaném, deset let starém hrobě Natálie Müllerové. Pachatel (či pachatelé), nekrofil, prý její překvapivě dobře zachované ostatky brutálně znásilnil, roztrhal a části jejího těla nechal poházené po celém hřbitově – pravděpodobně jako součást nějakého obskurního rituálu. Po sobě ale nezanechal žádné stopy.

Tak jsem si to samozřejmě nepamatoval.

Jak už jsem psal, dlouhou dobu mi nic z toho nedávalo smysl. Ani po roce, kdy podobných vražd, znásilnění a záhadných zmizení přízračně přibilo a celé Město uchvátila panika spojená z honem na členy Kultu. Ani v průběhu dalších deseti let, kdy se sem tam ojediněle objevil další přízračně podobný případ. Teprve tento a loňský prokletý rok, kdy se zdá, že události vrcholí, my všechno začíná konečně pomalu zapadat dohromady.

Všichni si zase zběsile ukazují prsty na členy Kultu, jejichž počet v ulicích teď opět podezřele narostl. Vzhledem k tomu, co jsem ale tenkrát viděl v onom hrobě – co se vyvalilo z Natáliiny nafouklé dělohy – vím, že pravda bude mnohem horší. Mnohem nenormálnější.

Protože už vím, že nejsem jediný, kdo něco podobného už někdy spatřil:

Po tom, co jsem odkryl její hrob, jí břicho plné černého slizu začalo nekontrolovatelně pučet. Jako by v ní vykvétalo sémě samotného Zla. Nezvětšovalo se ale do prostoru, ne, spíše se zakřivovalo, propadalo, jako by uprostřed něj byla malá černá díra, zároveň nekonečně velká, která roste a pohlcuje všechno kolem sebe. Rostlo to a rostlo a trhalo to její tělo na kusy.

A z té černočerné prázdnoty se linul Natáliin skřek: „Pusť mě dovnitř! Pusť mě dovnitř! Pusť mě dovnitř!“ doprovázený stále se přibližujícími mlaskavými kroky.

Nemohl jsem s tím nic dělat. Nemohl jsem nad tím uvažovat. Nedalo se to pochopit! – Ze zoufalosti jsem sáhl do kapsy po revolveru a zběsile do toho začal pálit. Střílel jsem a střílel a křičel jenom: „Ne! Ne! Ne! Ne! Ne!…“ pořád a pořád dokola jako pomatený a sledoval, jak se střely uvnitř zastavují, visí v prostoru, zmrzlé v čase, a rozplývají se na drobné částečky, molekuly, atomy, požírané až kamsi do nicoty…

Dodnes nevím, jak jsem se odtamtud dostal, či co se vlastně vůbec stalo, jsem ale přesvědčen, že ono „Ne“ bylo právě tím, co mě tehdy zachránilo život.

Co mě chrání už jedenáct let, každou noc, kdy za oknem slýchávám ten prokletý šramot šeptající jenom jedno jediné: „Pusť mě dovnitř!“

Ne. Nesmíme To pustit dovnitř! Ne – jinak nás to sežere!

Viktor Wolfram, 20. ledna 2022

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

martin novák

čas od času
si člověk řekne "?"
čas od času
o tom i napíše...

www.casodcasu.cz

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

předchozí část zde … Hned po této kapitole mi bylo jasné, proč její matka tolik trvá na tom,...
Spojeni stínem minulosti Další sny mě znovu a znovu vracely do minulosti toho domu. Ani na chvíli ...
předchozí část zde   VIII. Markétka Viktor, starší detektiv, kterému před chvílí sko...
V provizorním stanovišti:   Zašli jsme do jedné místnosti, kterou na kampusu nám vynahradil...
Volání ze snů Když se sny zdají být naléhavé a volají ti, kteří si přejí změnit svůj osud...
V kanceláři:   Bylo pondělí a všichni jsme byli v zasedačce a čekali na naší styční d...
předchozí část zde   VI. Přijímat Následně se ale Jiří začal cítit poněkud podlome...
Na rozkvetlé zahradě poletují čmeláci, včely, mravenci, mouchy i vosy. Někteří hledají pyl, dal...
Na horké lince, v místnosti je Jane a Derek:   Já dostala za úkol být s Derekem v místnos...
předchozí část zde II. Stínohra Celý ten dlouhý den byl absolutně prázdný, nudný, plný jedn...
„Viděls někdy něco takovýho?“ zeptal se konečně dychtivě Vilda. Prvotní strach a překvapení...
Nikův pláč Další příběhy přátel z domu prokletých duší a co tentokrát prozradí stín s mi...
Do střešního okna v podkroví začal svítit měsíc,blíží se úplněk,ta záře osvítila celý po...
  To Porsche 911 žralo víc, než jsem si myslel. Jasně, někdo by mohl namítnout, že ta spotř...
Něco se změnilo... Další příběhy z Temnoviště: Zdálo se, že u obra v temném hradě se s...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

V zajetí obra Jak to bylo dál s obrem Ínemakem Obr mě ve věži víc hlídal a snažil se zabránit ...
předchozí část zde Natálie Müllerová NEOTVÍRAT! 7. ledna 2001 Už jsou to tři dny, co js...
v Normanově říši Můj útěk od obra byl nepromyšlený. Asi jsem neměla utéct do Normanovy říše...
Všichni koukají na video nahrávku, kterou natočil student:   Gideon nás přiměl se dívat na...
předchozí část zde   V. Příběh ne tak úplně obyčejného šílenství Náběh byl poma...
*V příběhu jsou vloženy obrázky vodních oblud,tak ať se jich někdo moc nevyděsí:-D Nový zajat...
U Hotche doma: Skládal jsem nově koupenou postýlku pro miminko. Já a moje žena Hayley jsme čekali ...
Setkání s Ohynem Když jsem dorazila ke břehu Černého jezera v Temnovišti,vystoupila jsem z ...
Bojka, můj zachránce „Už nechci nikdy zůstat sama v téhle prokleté věži!“... ...Křičela j...
Výslech Slessmana (z pohledu Hotche):   Když jsme šli směrem výslechová místnost, cítil j...
předchozí část zde … V noci jsem ale opět nemohl usnout. Mrazivá, tvrdá podlaha mě i přes si...
Když se schyluje k nejhoršímu, probouzím lidi z jejich snů. Jsou nás miliardy. Každý z nás má z...
  …neobviňuj mou přirozenost za to, že mě odlišila od ostatních… Epiktétos, Rozpravy ...
předchozí část zde   … „Tak už mi věříte?“ pronesla tiše paní Müllerová, kter...
předchozí část zde … Paní Müllerová mě přivítala v slzách. Vypadala hrozně, jak se asi d...
0