Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnějším v celé řade ledových paneláků prorostlých systémem nikdy nefungujícího ústředního topení. Marie tím trpěla o to více, že trpěly její květiny. Přestože zimovaly, nastalý tepelný šok byl pro ně nesnesitelný. Když se Marie po měsíci léčení vrátila domů, našla je všechny mrtvé. Až na jednu.
Houba vesele bujela. Obsadila spáry mezi okny a odtud se pomalu nastěhovávala do hnijících květináčů.
Alespoň něco.
Marie mrtvé ostatky vyházela a bujaré fialově houbě udělala pohodlí. Přesně takové, jaké si přála. Už do týdne se houba rozpučela. Ovládla pokoj se všemi jeho stěnami a svým fosforeskujícím pylem si podmanila Mariiny smysly.
„Je nádherná,“ vyprávěla nám o houbě šílená Marie, „ve tmě svítí a hřeje. Už nepotřebuji topení. Už nepotřebuji nikoho.“
Marie zemřela sama. A to za přinejmenším prapodivuhodných okolností.
Když se jednou vrátila domů, zjistila, že jí houba opustila. Zanechala za sebou jen holé bílé stěny, zbytky pizzy od večeře a pár jejich společných fotek.
Marii propadl běs, vyběhla k oknu, vyrazila okenice a rozječela se na celé sídliště: „Copak jsem ti toho nedala dost?! Copak jsem ti toho nedala dost?!…“
Všichni jsme to slyšeli. Názory sousedů se ale liší v tom, co následovalo.
Marie z oken vypadla, zaječela, rozpleskla se na chodník a na místě zemřela. Nikoli následkem pádu, ale dlouhodobým podchlazením.
Vyskočila? Pravděpodobně. Někdo ale mluví o zvláštním fialovém stínu, o houbovité postavě, která jí z okna vystrčila.
Mrtvá je mrtvá, ale novému obyvateli pokoje se daří dobře. Udržuje v něm konstantní teplotu pod bodem mrazu a o šílené Marii vždycky mluví jenom v dobrém.
Neptáme se a čekáme, co se stane s příchodem jara.
Hlasité předčítání